Vojna patří k životu lidí, říká Pavel Landovský

O Pavlu Landovském, který v devadesátých letech opět začal hlučně brázdit a vzdouvat postrevoluční (sám by řekl postzoologické ) vody našeho kulturního života, lze prohlásit mnohé. Jen jedno ne. Totiž že postrádá dostatek odvahy a chlapství, řekl bych raději "chlapáctví" v tom nejryzejším slova smyslu. Možná i proto byla vojenská tematika a film podle románu Miloslava Švandrlíka, v němž hrál proslulého majora Halušku Terazkyho, důležitou součástí jeho "comebacku" na počátku 90. let.

Vojna a Černí baroni jsou mu tak trochu osudem i teď, když nahrál tento román jako četbu pro Ultraphon: Říká se: "Vojna je prevít, ale vzpomíná se pěkně." Kdo "nepřežije" vojnu, tak ten tam samozřejmě nepatří, musí být z této organizace vynechán, je otázkou, jak se mu může podařit přežít ve společnosti, která má rovněž velmi tvrdá pravidla. Je přirozené, že každá lidská komunita se musí bránit. Má svoje vojáky, má svoje šašky, své kuchaře, své lovce. Připomíná mi to pravidla, kterými se v přírodě řídí každá smečka. A celý průšvih současné Evropy vidím v tom, že se porušilo pravidlo přirozené smečky. Lidé jsou organizováni v příliš velkých komunitách, které ztrácejí přirozené rozměry." 

Pavel Landovský nemá strach a věci říká "naplno" pokaždé, nejen "v kotli". Formuluje svá tvrzení tak, jak jsme si to již všichni odvykli. V soukromí i na veřejnosti. To vede ke konfliktům a k polárním reakcím. V opatrném prostředí plném eufemismů zní jeho jadrný hlas i šťavnatá čeština takřka jako z jiného světa. Lidé nevěří, že by se dala skutečnost zakrývaná množstvím ušlechtilých verbálních konstrukcí odhalit tak přímočaře, otevřeně a bez zábran. Někdy dokonce vzniká dojem, že taková odvaha již není ani možná a pomocí pomluv se hledají omluvy pro vlastní zbabělost nebo pokrytectví.