Sirotkům se nijak moc nestýská

Pětice středoasijských republik se rozhodně "do jednoho pytle" nacpat nedá

Sirotkům se nijak moc nestýská

* Pět malých sirotků. Takto, s uměřenými obavami i sympatiemi, nazval světový tisk po rozpadu sovětského impéria středoasijské republiky. Od té doby se mnohé změnilo, siroty povyrostly, hledají si nové kamarády. Liší se v mnohém - počasím a politickou pohodou počínaje a zájmem okolního světa konče.
V minulých dvou tisíciletích se v osudech Střední Asie střídala období relativního zapomnění s "velkou hrou" a často velmi výbušnými projevy různých mocenských ambic. Za sovětských časů se o ní matně tušilo, že je místem vyhnanství pro ty, kdo se znelíbili stalinskému režimu, a o něco později pak polygonem jaderných zkoušek či nekalých přírodních experimentů. Značná část bohatství, které tomuto rozlehlému kraji bylo víc než štědře naděleno, zůstává stále pod zemí. Důvodů je více.
Jedním z nejpádnějších je ten, že stále chybějí dopravní cesty, po nichž by se ropa a plyn daly vyslat do světa, že velký ruský soused nemá zájem hýčkat si za humny silnou konkurenci, že se změnily poměry na mezinárodních surovinových trzích. Navzdory těmto skutečnostem, jež mohou pominout, je pravda, že středoasijské republiky, snad s výjimkou Kyrgyzstánu, disponují dostatečnými prostředky, aby mohly změnit život svých celkem více než 50 miliónů obyvatel, zatím vesměs dosti chudých.

Hledání kořenů

Druhá polovina dubna je pro cestu do Uzbekistánu příhodný čas. Zvolna začíná léto, ale ještě neudeřila nepříjemná vedra. Povinně na to pamatují organizátoři státních návštěv, stejně jako experti na turismus. A tak zatímco premiér Miloš Zeman a jeho doprovod strávili jediný oddechový den týdenní středoasijské mise prohlídkou Samarkandu, radili se v hlavním městě Taškentu zástupci Světové turistické organizace, jak po delší odmlce znovu oživit zájem náročných cestovatelů o tuto exotickou destinaci.
Uzbekistán má co nabídnout. Kromě zmíněného Samarkandu, kde si mimochodem našinec může už poručit i české pivo, na místě vyrobené, jsou tu ještě neméně skvostná a významná kultovní místa islámu - Buchara a Chiva. K architektonickým památkám, jejichž náboženskou, v tomto případě islámskou genezi a podstatu sovětský režim záměrně tlumil, se Uzbeci po získání nezávislosti vynasnažili "dohledat" patřičný historický obsah. Sám prezident Islam Karimov se zadíval do kola dějin a zvolil Timura, původem tureckého kočovného dobyvatele, který si kolem roku 1360 podmanil pěkný kousek světa - jeho říše sahala od Mongolska až ke Středomoří. Ač krutovládce, byl to on, kdo založil Samarkand coby oázu kultury a vzdělanosti, a jeho geniální vnuk Ulugbek, hvězdář a matematik, spočítal astronomický rok skoro na minutu přesně. Nově objeveným dějinám je zasvěceno Muzeum Amura Timura, nedávno vybudované v centru Taškentu v působivě svěžím moderním duchu. Objektivitě k vůli dodejme, že souběžně s tím, jak se vracejí ke svým historickým kořenům, snaží se Uzbeci, podobně jako někteří jejich postsovětští sousedé, čelit sílící expanzi islámského fundamentalismu. Zejména bohaté a vlivné muslimské státy z nedalekého okolí se totiž snaží zaplnit ve Střední Asii ideologické vakuum zbylé po komunistickém režimu.
Zdá se, že daleko příznivěji působí jiné, poněkud věcnější vlivy. Kdo teď navštívil s několikaletým odstupem třeba taškentský hotel Uzbekiston, byl příjemně překvapen jeho civilizační proměnou. Zdaleka to není jediný objekt, který v minulých letech podstoupil náročnou kúru, jíž se v rusky mluvících zemích říká euroremont. Kromě toho metropole, která po desetiletí vlivem vzpomínek na ničivé zemětřesení rostla sotva do třetího patra, dnes se zahraniční odbornou pomocí objevuje kouzlo výškových novostaveb. Většina z nich se naštěstí úspěšně brání obvyklé nadnárodní uniformitě takových budov alespoň tím, že jsou tu a tam vylepšeny náznakem uzbeckých tradičních motivů. Před modernizací už daleko neujede ani místní hromadná doprava, a právě v opravách dříve dodaných tramvají i autobusů a v dodávkách nových mají české podniky mimořádnou příležitost vrátit se na tento i okolní trhy.

Útěk z kolonie

V rovině obecně hospodářské se Uzbekistán potýká s obdobnými problémy jako jeho postsovětští sousedé. Snaží se překonat neblahé dědictví koloniální politiky Moskvy, kdy byl prakticky jednostranně orientován na pěstování bavlny, a navázat obchodní vztahy s širším světem, tedy i mimo tzv. "blízké zahraničí", jak se navzájem nazývají pohrobci někdejšího Sovětského svazu. Kromě pobaltských republik nepřijaly mladé státy nově nabytou svobodu s jednoznačným jásotem. Jejich životaschopnost totiž přímo závisela a ještě závisí na důmyslném propletenci ropných a zbožových tepen organismu, který sice nebyl zrovna nejzdravější, ale jakž takž přece jen fungoval.
Většině "sirotků" zůstalo pod zemí slušné věno, které ovšem dosud nedokáží náležitě zhodnotit. Rádoby paternalistické Rusko nemá na jejich hospodářské emancipaci zájem, protože pro ně znamenají potenciální konkurenty na světových trzích. Z geopolitického hlediska se pak Moskvě moc nezamlouvá ani náhradní rodinná péče islámského světa, do níž se některé středoasijské republiky svěřují, ať už z pohnutek duchovních, či spíše pragmatických, to jest hospodářských a logistických. I když třeba oživení Velké hedvábné cesty, s nímž koketují mnozí, některé české firmy nevyjímaje, není nápad od věci.

Eurasijský fenomén

Jestliže Uzbekistán je z postsovětských středoasijských států nejlidnatější, pak rozlohou největší a potenciálně nejbohatší je Kazachstán. Ten ale naopak v posledních letech zaznamenal značný úbytek i tak nepočetného obyvatelstva, když se vystěhovaly celkem asi dva milióny lidí, hlavně etnických Rusů a Němců, a to především "mozků".
Nekonečné kazašské stepi letos rozkvétají o něco později, i když zima prý byla docela mírná. Zatímco tedy na jihu, v malebném Almaty už bylo koncem dubna letní počasí, nové hlavní město teprve čekalo na jaro - v mrazivém větru, kterému v té pustině nic nebrání v rozletu. Rozhodnutí prezidenta Nazarbajeva o velkém stěhování administrativního centra z Almaty do Astany přivítal málokdo, i když bylo motivováno mnoha věcnými argumenty, mezi nimi i myšlenkou eurasijského sblížení. Ta vychází z faktu, že kousek Kazachstánu skutečně leží v Evropě. Paradoxně však Astana patří stejně jako Almaty do Asie a najdeme ji skoro uprostřed obrovské stepi prostírající se od Kaspiku až po Čínu, ačkoli na významném dopravním transkontinentálním tahu. Pochybovači o smysluplnosti stěhovacího experimentu byli sice v přesile, leč nemohl se nezdařit ve státě, v němž prezidentova vůle platí za zákon.
Třísetpadesátitisícové nové hlavní město prožívá nebývalý stavební ruch a dává skvělé příležitosti podnikavým a movitým, tedy zejména cizím firmám. Kazachstán mimochodem přilákal z celého Společenství nezávislých států vůbec nejvíce zahraničních investic. Stěhování ovšem nezasáhlo jen státní úředníky, ale také běžné, naturelem spíše kočovné Kazachy (sám etnonym Kazach znamená volný, nezávislý). Jejich obydlí, přízemní ve všech ohledech, je srovnáno se zemí a nájemníci se stěhují do honosných novostaveb se vším pohodlím, avšak šitých nikoli na jejich kapsu. Stavby z oceli, skla a mramoru mají poněkud neosobně globální ráz a v kombinaci s původní, sice pečlivě opravenou, ale pořád guberniální zástavbou zatím nevytvářejí zrovna nejlepší celkový umělecký dojem. Na druhé straně třeba most a nábřeží střežené dvěma okřídlenými levharty mají leccos do sebe. Snad až zmizí jeřáby a lešení...

Každý -stán má své "nej"

Z pětice -stánů se hned v několika ohledech vymyká Kyrgyzstán. Je nejmenší, zato podle mínění zahraničních analytiků zřejmě nejliberálnější. Z velmi tvrdého šoku po rozpadu SSSR se ale díky své značné otevřenosti již vzpamatovává. Investičně se tu zapojují rovněž české firmy, a to i v dříve zcela zapovězených "speciálních" oborech. Kyrgyzský prezident Askar Akajev při setkáních s českými partnery nikdy neopomene s milým úsměvem zdůraznit, že naši odborníci pomáhali budovat tamní průmysl. Mimochodem kyrgyzské hlavní město Biškek, dříve Frunze, je rodištěm Alexandra Dubčeka.
Na druhé straně Turkmenistán bývá pro své nesmírné bohatství především zemního plynu a ropy nazýván Kuvajtem Kaspiku. Skutečně sice disponuje čtvrtými největšími zásobami plynu na světě, ale je určitým způsobem izolován vzhledem k uzavřenému autoritářskému režimu, který tam vládne. V čele má prezidenta, který si nechá říkat Turkmenbaši neboli otec všech Turkmenů. V blízkosti hlavního města nechal vybudovat 28 luxusních hotelů, jeden vedle druhého. Vypadá to skoro jako Las Vegas, až na to, že tam nikdo nebydlí. Také tato země hledá cesty, jak dopravit své suroviny na světové trhy, a navazuje strategická přátelství, v poslední době zejména s Tureckem, ale také s Íránem a Izraelem.
Střízlivému pohledu a veškerým srovnáním se zatím vymyká stále neklidný Tádžikistán. Ale přetrvávající napětí a občasné přestřelky stejně neodradily některé západní společnosti od prospekce a společného podnikání v těžbě zdejších vzácných kovů, zlato nevyjímaje. "Dělat byznys v Tádžikistánu je mnohem snazší než třeba v Rusku či Uzbekistánu," překvapivě konstatuje Craig Brown, mladý manažer společnosti Nelson Gold Corp. registrované v Torontu. Vláda v Dušanbe je podle něj mnohem pružnější. "No řekněte, kde jinde můžete se svými problémy přijít rovnou za premiérem nebo si o nich u misky čaje pohovořit s ministrem?" ptá se expert na řešení malérů, jak sebe sama označuje. I tento přece jen dost výstřední názor dokresluje paradoxní povahu dnešního středoasijského prostoru.

Marta Stolařová,
Astana/Taškent/Praha