Královna španělské renesance

Isabela Kastilská dovedla chudou a rozvrácenou zemi na první místo mezi evropské velmoci

Královna španělské renesance

* Některé generace prožily čas jim vyměřený jako herci dramatu bez zápletky, jiným byla naopak přisouzena úloha v době, kdy se utvářel scénář příštích staletí. Režii činů, které předurčují budoucnost národů i celých kontinentů, mají hlavy velebené i proklínané. Jednou z nich byla Isabela Kastilská, "paní ducha bystrého, veliké spravedlnosti a péče o pořádek a klid v zemi".
Konec patnáctého století patří v dějinách Pyrenejského poloostrova k obdobím na velké události nejbohatším. Právě tehdy se z Kastilie a Aragonie rodilo Španělsko; dobytím Granady skončila reconquista, tři sta let bojů křesťanů za osvobození území ovládaného muslimskými Araby; byla zřízena inkvizice, aby se vypořádala jak s kacíři, tak i politickými odpůrci královské moci; Kolumbus otevřel těm, kdo mu důvěřovali, cestu k novému kontinentu za Atlantikem. U všech velkých změn, které za čtyřicet let dovedly chudou a rozvrácenou zemi na první místo mezi evropskými velmocemi, je zapsáno jméno Isabely Kastilské, nazývané také Katolická.
Narodila se roku 1451, kdy bylo nynější území Španělska rozděleno na čtyři království: Kastilii, Aragonii, Granadu a Navarru. Jako dcera kastilského krále patřila k nejbohatším nevěstám tehdejší Evropy; o nápadníky neměla proto žádnou nouzi. Isabela si však našla ženicha sama. Když jí bylo osmnáct, utekla za svým bratrancem Ferdinandem do Aragonie. Mladý manželský pár zdědil časem kromě trůnu kastilského (1474) také aragonský (1479) a po vítězství nad muslimským králem Abú Abdulláhem (1492) ovládl i Granadu. S výjimkou malého království navarrského v severozápadní části Pyrenejského poloostrova mohli tedy Isabela s Ferdinandem uskutečňovat své představy na území téměř stejném, jaké patří Španělsku dnes.

Triumfy v záři hranic

Při prosazování vnitřní politiky se stala hlavními spojenci královského páru kastilská a aragonská města. Důležitým mezníkem byl rok 1484. Tehdy Isabela vydala nový zákoník Ordenanzas reales, který výrazně omezil privilegia španělských grandů, oslabil jejich politickou moc a vytvořil podmínky pro zlepšení stavu královské pokladny; během dvaceti let vzrostly příjmy více než sedminásobně. Podle starých letopisů Isabela "dosazovala na všechny úřady muže schopné a zkušené a vymohla na papeži Sixtovi IV., aby v nejvyšších úřadech církevních měla Kastilie jen rodilé Španěly". Velmi účinně jí pomáhala inkvizice, původním posláním církevní soud nad těmi, kdo se prohřešili proti křesťanské kázni a řádům. "Když ve 12. a 13. století počaly vznikati různé sekty náboženské, které naukou, obřady, zřízením, životem i snahami od církve křesťanské se lišily a mírnými prostředky od bludů se odvrátit nedaly, pomýšleli papežové na nápravu prostředky přísnějšími."
Na IV. lateránském koncilu, svolaném roku 1215 Inocencem III., byla zřízena biskupská inkvizice. Opírala se o moc státu, neboť žádný křesťanský panovník nesměl trpět na svém území žádné odpadlíky od víry. "Zvláště ty farnosti, ve kterých se vyskytují bludy, mají biskupové povinnost alespoň jednou do roka navštívit, dohlédnout, aby lidu byla hlásána jen čistá křesťanská nauka, některé poctivé občany předvolati a je přísahou zavázati, aby jim oznamovali jména osadníků, kteří jsou bludaři a nevěrci; udané osoby je pak třeba vyslechnouti, napomenouti, a kdyby slova neprospěla, i potrestati." O tom, jakými metodami byla ustanovení koncilu plněna, si žádné iluze nedělal ani sám papež. Jinak by nemohl říci, že "kdo se hrabe v blátě, ten se umaže". Od roku 1229 propadali zatvrzelí kacíři nejen klatbě církevní, ale ztráceli i svou občanskou čest, nesměli zastávat veřejné úřady, přicházeli o majetek a mnozí i o život.
Španělská inkvizice, vyhlášena královským dekretem v lednu 1481, měla dohlížet na příslušníky židovské a muslimské obce, kteří se obrátili na křesťanství; brzy však začala sledovat i opozici vůči panovníkům. Inkviziční soudy, o jejichž složení rozhodoval samotný dvůr, měly prakticky neomezenou moc. Tisíce procesů nad kacíři končily akty víry (auto-da-fé), okázalým vyhlášením a provedením rozsudku smrti, nejčastěji upálením na hranici. Zabavený majetek byl rozdělen mezi korunu, inkvizici a udavače.
V čele španělské inkvizice stál Isabelin osobní zpovědník, fanatický mnich Tomas de Torquemada. Zejména na jeho naléhání podepsali prý Isabela s Ferdinandem roku 1492 dekret, který dvěma stům tisícům španělských Židů přikazoval buď konverzi na křesťanství, nebo povinnost zemi do čtyř měsíců bez jakéhokoliv majetku opustit. Vyhoštění Židů znamenalo pro zemi ztrátu velkého počtu pracovitých a zkušených řemeslníků a obchodníků. Podobný osud potkal o deset let později také španělské muslimy.
Roku 1496 udělil Ferdinandovi a Isabele papež Alexandr VI. titul katolická veličenstva (Reyes Católicos). Přestože byli příkladem neobyčejnou zbožností, nikdy nepřipustili, aby jim víra bránila ve španělském nacionalismu. Na svém území ovládali dokonce i samotnou katolickou církev.
Autorita inkvizičních tribunálů, zrušených teprve v roce 1834, učinila Španělsko spolehlivě imunní proti reformaci. Země tak byla sice ušetřena útrap vleklých náboženských válek, zároveň však na dlouhá staletí dokonale izolována od ostatní Evropy.
Bůhví, jakou by dnes Isabela měla pověst, kdyby dějiny spojovaly její jméno jenom s inkvizicí. V obecném povědomí je spíše uchována jako prozíravá panovnice, která jediná z tehdejších monarchů měla odvahu finančně podpořit Kryštofa Kolumba při hledání západní cesty do Indie. Smlouvou uzavřenou 17. dubna 1492 v Santafé u Granady byl jedenačtyřicetiletý Janovan povýšen do šlechtického stavu, obdržel dědičně hodnost admirála a místokrále všech nově objevených zemí s právem disponovat deseti procenty jejich výnosu. Podle jedné verze příběhu o přípravě první Kolumbovy plavby musela prý Isabela dokonce zastavit své osobní klenoty.
Každý úspěch Kolumbových mořeplavců byl triumfem kastilské královny, zároveň však špatnou zprávou pro Portugalsko. Rostoucí napětí mezi oběma pyrenejskými státy zmírnila naštěstí včas Isabelina státnická obratnost; za podpory papeže Alexandra VI. uzavřela roku 1494 dohodu o rozdělení nově objevených zámořských držav a misijních oblastí na španělskou a portugalskou sféru vlivu. Stanovení imaginární čáry procházející Atlantikem západně od Kapverdských ostrovů vstoupilo do dějin pod názvem Tordesillaská smlouva. Její text je diplomaticky zdvořilý, věcný a jasný:
"My Ferdinand a Isabela, z milosti Boží král a královna Kastilie, Aragonie, Granady, Toleda, Valencie, Galicie. Pročež jeho Veličenstvo král Portugalska, náš milovaný bratr, k nám vyslal své vyslance a zmocněnce..., abychom stanovili, zaznamenali a dohodli se na tom, co jednomu a druhému patří v oceánu, který ještě nebyl prozkoumán.
Jejich Veličenstva si přejí..., aby ve výše zmíněném oceánu byla zřízena a stanovena hranice nebo rovná čára od pólu k pólu, neboli od severního pólu k jižnímu pólu, jež by od severu k jihu vzdálena byla tři sta sedmdesát mil směrem západním od ostrovů Zeleného mysu. Vše, co dosud bylo nebo v budoucnu objeveno bude králem Portugalska a jeho loděmi, ať ostrov, nebo světadíl, směrem východním od zmíněné čáry tak, jak byla výše stanovena..., patřiti bude králi Portugalska a jeho následníkům... A stejně tak vše, co již je nebo ještě bude objeveno králem a královnou Kastilie a Aragonie... směrem západním od této linie, ať již ostrov, nebo pevnina, patřiti bude řečeným Veličenstvům Kastilie..."

Patronka učenosti

K nejvýznamnějším osobnostem, usilujícím koncem patnáctého století o celistvost španělské monarchie, patřil kardinál Cisneros, veteránský biskup Toleda, největší a nejbohatší diecéze v Kastilii. Cisneros, původem nižší šlechtic, který se stal františkánem, v sobě spojoval nejlepší vlastnosti kněžského povolání a doby: úsilí o prostotu žebravých řádů, státnický instinkt vyššího kléru a silný vztah církve k renesanční vzdělanosti. Když roku 1508 založil v Alcale de Henares nedaleko Madridu univerzitu nazývanou Complutense, byl mezi učiteli i jazykovědec Antonio Martínez de Cala, známější podle místa svého narození jako Antonio de Nebrija (1444 až 1522). Jeho dcera Dona Francisca se z Isabeliny iniciativy stala v Alcale profesorkou; spolu s Donou Lucií de Medrana ze Salamanky má prvenství mezi všemi ženami, které vyučovaly na evropských univerzitách.
Cisneros sice neslavně proslul jako generální inkvizitor zodpovědný za vynucování náboženské ortodoxnosti, na druhé straně však jeho zásluhou vznikla v letech 1514 až 1517 mnohojazyčná bible (Complutum), vynikající práce hebrejských, řeckých a latinských učenců. Díky nové reprodukční technice objevené v polovině patnáctého století Němcem Johannem Gutenbergem mohlo být Písmo vydáno tiskem. Toto bezesporu nejlepší dílo rané španělské renesanční učenosti je tvořeno paralelními texty Pentateuchu (prvními pěti knihami Starého zákona) v hebrejštině, aramejštině, řečtině a latině; ostatní části Starého zákona jsou v hebrejštině, řečtině a latině, Nový zákon v řečtině a latině.
Roku 1492 vydal Antonio de Nebrija první tištěnou kastilskou gramatiku; je věnována Isabele Katolické, "královně a paní Španělska a Indie". V předmluvě k Mluvnici kastilštiny Nebrija napsal: "Když si tak uvážím a promítnu před očima dávný věk všech věcí..., nalézám jednu věc a považuji ji za velmi jistou - že jazyk byl vždy průvodcem a druhem impéria." Neuplynulo ani celé století a kastilština se stala společnou řečí (lingua franca) obyvatel obrovské zámořské říše. Termín Espana (Španělsko) začal být všeobecně užíván jako kolektivní označení pro území pod vládou španělské koruny; označení Espanoles (Španělé) platilo však zpočátku jen pro poddané žijící v Kastilii a Aragonii.
Isabelina všestrannost splňovala téměř všechny představy renesančního ideálu: příkladná matka a manželka, oddaná věřící, panovnice schopná vládnout zemi v době míru a správně rozhodovat i za války. Na svém dvoře založila střední školu pro humanistickou výchovu synů kastilské šlechty a ještě v jedenatřiceti jí stálo za to se naučit latinsky. K jejím rádcům patřil básník Ínigo López de Mendoza se svými dvěma syny. Jeden z nich přivedl ke španělskému dvoru italské učence, druhý založil ve Valladolidu, faktickém hlavním městě katolických veličenstev, novou univerzitu Santa Cruz.
Novou tiskařskou technikou, rozšířenou ještě za Isabelina života (tj. do roku 1504) do většiny kastilských měst, bylo vytištěno kolem tisíce různých titulů. Ačkoliv většina z nich měla náboženský obsah, nechyběly ani překlady antických autorů nebo krásná literatura. V dalším období došlo i na díla z empirických věd. Podle seznamu, který pořídil historik José Maria López Pinero, bylo od časů vlády Isabely Kastilské do počátku sedmnáctého století vydáno ve Španělsku 321 knih věnovaných medicíně, 110 pojednávalo o matematice a 107 o astronomii.

Stranu připravil Ivo Kraus