Konfucius dodnes v Číně zůstává až příliš aktuální

Konfucius dodnes v Číně zůstává až příliš aktuální

Výraz "lidská práva" zní většině Číňanů poněkud cize. Ti vzdělanější sice přinejmenším mlhavě tuší, co si vlastně mají pod tímto importovaným pojmem představit, ale zatím si na něj nezvykli. Zato velice dobře chápou, co je před půltřetím tisíciletím učíval Konfucius. Že syn musí poslouchat otce, žena muže, hlava rodu svého vládce. Že níže postavený slouží, výše postavený mu zajišťuje existenci. Že každý má předem vyhrazené místo v rodině, ve své obci i ve státě a že z něj může vyjít pouze za určitých podmínek a vždy s velkým rizikem.
Život jednotlivce nikdy nehrál v tomto prastarém konfuciánském systému myšlení velkou roli. Bylo jej možné obětovat v zájmu rodiny či rodu. Bylo možné obětovat dceru, aby se lépe dařilo synovi, mladšího potomka, aby přežil starší. Nespokojené, vzpurné individualitě tento řád přinášel těžký úděl, buřičům dokonce téměř jistou smrt, těm pokorným však sliboval zachování rodu v drsném okolním světě.
O jeho nemilosrdnosti se konečně za posledních sto padesát let mohl čínský národ přesvědčit nesčetněkrát. Celá druhá polovina minulého století byla ve znamení úpadku dynastie Čching, krvavě potlačovaných rolnických povstání, velkých válek s cizinci i menších občanských. A když konečně monarchie na začátku tohoto století padla, velkou úlevu to neznamenalo, naopak se potíže ještě prohloubily. Zemi si rozdělili místní generálové, kteří neustále bojovali vzájemně mezi sebou a většinou i proti vládě centrální.
Trochu klidu slíbil až nástup Sunjatsena a jeho tehdy ještě demokratického hnutí Kuomintang, mír však měl jen kratičké trvání a vystřídalo jej čtvrt století nesmiřitelné války dvou titánů - Čankajška a jeho nacionalistů na straně jedné a Mao Ce-tunga a jeho komunistů na straně druhé. A k této válce se ještě přidal nelidský útisk japonských okupačních vojsk.
Lze proto bez přehánění říci, že to, co zůstalo v historické paměti čínského národa ze stovky let před nástupem komunistů k moci, byly hlavně neustálé boje, vyvražďování, zvůle, masakry a hladomory - prostě nekonečné potoky krve.
V roce 1949 však občanská válka na čínské pevnině skončila a přišlo sedmnáctileté první období komunistické vlády. Podle evropských měřítek to jistě nebyla doba štěstí a prosperity, ale prostí lidé dostali jednoduchou nabídku - čas od času jdi na schůzi, hlasuj tak, jak ti doporučí vedení, čas od času se pokloň novým rudým božstvům a nejspíš budeš mít klid a snad i dost jídla, aby celá tvá rodina mohla přežít.
Jenže v roce 1966 tato smlouva přestala platit. Rudá božstva se zbláznila a vyhlásila "velkou proletářskou kulturní revoluci". Opět nastala doba potoků krve, utrpení a hladomorů.
Dosud poslední historický zlom nastal v roce 1979, kdy moc v Číně získali Teng Siao-pchingovi pragmatičtí "komunisté tržní soutěže". Národu se v oněch posledních dvaceti letech vedlo až nebývale dobře, a tak hladomory poprvé po staletích hrozí jen výjimečně. Rudá božstva dokonce přestala většinu obyvatelstva obtěžovat schůzemi a odbojné smrtelníky zabíjí méně často než dříve.
Teprve v těchto posledních dvaceti letech se lidem začaly otevírat oči dokořán. Už je běžné vlastnit televizor, dokonce ani počítač s přístupem k internetu dnes není vzácností. Vycházejí stovky nejrůznějších časopisů a místních novin, které už nepřipomínají nudnou sbírku citátů největších vůdců. Neobsahují sice žádné výzvy ke svržení režimu, ale občas si troufnou být i velmi kritické k nešvarům kdysi všemocných státních úředníků.
Dnes se Číňan bez velkých problémů dozví, co se děje v okolním světě. Média si sice obraz okolního světa přibarvují do ruda, ale čtení mezi řádky patřilo vždy na Dálném východě mezi rozvinutá umění. I prostý člověk si třeba z případu Moniky Lewinské domyslí, že ačkoli v americké společnosti možná není vše v naprostém pořádku, přesto tam lidé mohou bez obav, možná až lehkomyslně, kritizovat své vládce a pokoušet se je i sesadit.
Přesto hnutí za lidská práva zůstává slabé. Starší a bojácnější lidé si dobře pamatují vyprávění o krvavé minulosti a uvědomují si cenu byť jen relativního klidu a prosperity, které v posledních dvaceti letech zažívají. Paměť národa jim totiž říká, že každý zvrat vyvolává starosti a snadno je mohou zaskočit nové katastrofy. Proto i Konfuciovy výzvy ke spořádanosti a podřízenosti stále účinkují.
Jenže svět začíná na Číňany působit, možná pomalu, ale jistě. To, co stačí dnešním hlavám rodiny, již mladé vzdělané lidi neuspokojuje. Jejich hodnoty přestávají mít se starým konfuciánským systémem mnoho společného. Než se však jejich generace dostane k moci, ještě to chvíli potrvá. A stejně se Konfuciova vlivu asi nikdy úplně nezbaví.
Jaroslav Höfer