Lenin, Rusko a revoluce

Osobnost

Lenin, Rusko a revoluce

* Mnoho politických osobností v tomto století ovlivnilo vývoj jednotlivých kontinentů, regionů a států. Máme-li však na mysli odcházející století v globální a časové dimenzi, pak těžko přecenit úlohu Vladimíra Iljiče Lenina (1870 - 1924).
Byl původcem rozsáhlého socialistického experimentu, který dal právě tomuto století specifickou a neopakovatelnou tvář. Domnívám se, že bez jeho osobnosti by patrně ke zrodu experimentu vůbec nedošlo. Měl k tomu dva základní předpoklady: Předně byl intelektuálně mimořádně vybaveným teoretikem revoluce se sklonem k typickému ruskému vizionářství, za druhé radikálním až ultraradikálním socialistickým politikem, schopným však v konkrétních situacích uvažovat zcela realisticky.
První a rozhodující krok ke vstupu do dějin dvacátého století učinil v letech první světové války na poli teorie. Na základě analýzy nerovnoměrného vývoje kapitalismu dospěl v roce 1917 v jedné ze svých nejznámějších teoretických prací, v knize Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, k závěru o možnosti vítězství socialistické revoluce v jedné nebo jen několika málo zemích. Na rozdíl od představy Marxovy, který v souladu se svým pojetím dějin předpokládat možnost vítězství socialistické revoluce pouze v nejvyspělejších kapitalistických zemích Západu. Leninův závěr o možném vítězství revoluce dokonce i v ekonomicky málo rozvinuté zemi byl poté prezentován jako největší přínos k rozvinutí marxistické teorie. V podstatě šlo o rusifikaci marxismu, o účelové využití teorie v unikátní situaci, která možnost vítězství revoluce nabídla. Vývoj však prokázal, že Leninův závěr nejenže nebyl rozvinutím marxistické teorie, ale naopak jejím popřením. Pravdu měl Marx, nikoli Lenin. Z chybného teoretického předpokladu byly totiž vyvozeny objektivně nesprávné praktické závěry. V ekonomicko-sociálně a politicky zaostalém Rusku mohla sice v podmínkách všeobecného rozkladu zvítězit politická strana se socializačním programem - a Lenin bolševickou stranu na převzetí moci cílevědomě připravoval, ale nemohla v něm tento program úspěšně realizovat. Lenin si toho byl ostatně vědom, a proto spojoval úvahy o rozvoji socialismu v Rusku se světovou socialistickou revolucí. Samo listopadové vítězství chápal jako počátek této revoluce. Lapidárním rčením doby bylo - Rus to začne a Němec to skončí. Své přesvědčení o nadcházející revoluci v nejvyspělejších zemích západní Evropy prezentoval dokonce jako vědecký závěr. Není pochyb o tom, tvrdil, že k socialistické revoluci v Evropě dojde. Na této jistotě a na této prognóze jsou založeny všechny naše naděje. S tímto nesplnitelným snem se nebyl schopen rozloučit ani na konci svého života. Nicméně to byl natolik realistický politik, že ve svých posledních úvahách konstatoval: Vývoj v těchto zemích, tj. v západní Evropě, neprobíhá tak, jak jsme očekávali. Neprobíhá v nich rovnoměrné vyzrávání socialismu. Teprve poté, když se naděje na brzkou socialistickou revoluci v Evropě zcela rozplynuly, se zrodila myšlenka výstavby socialismu v jedné zemi. V ní tehdejší sovětská politická elita našla východisko ze situace. Nebyla to však původní Leninova myšlenka, i když Leninovy teoretické úvahy byly prezentovány jako její východisko.
Kromě názorů, že je třeba v Rusku začít s bezprostředním budováním socialistické společnosti, neměl Lenin po listopadu 1917 žádný reálný plán. Chyběly mu - stejně jako ostatním vedoucím činitelům bolševické strany - pozitivní, a přitom realizovatelné představy. V dané situaci se soustředil na udržení mladého sovětského státu a politické moci strany s tím, že se později uvidí, jak dál. Doslovně "sám proti všem" prosadil na počátku roku 1918 uzavření separátního brest-litevského míru s císařským Německem a Rappalskou smlouvou z dubna 1922 upevnil mezinárodní postavení rodícího se sovětského státu. Když snaha o přímou aplikaci doktrinálních představ o socialismu v podobě "válečného komunismu" narazila na všeobecný odpor, okamžitě realisticky pochopil nutnost přejít k nové koncepci politiky. Počátkem roku 1921 se tak zrodila "nová ekonomická politika" (NEP), uvolňující především prostor rozvoji tržních vztahů, ale i celkovou atmosféru. To pozitivně a rychle ovlivnilo všechny stránky života sovětské společnosti dvacátých let. Obával se však politických důsledků této orientace, a tak současně probíhal proces upevňování mocenského monopolu bolševické strany. Proces pro další vývoj sovětské společnosti rozhodující - a ve svých důsledcích tragický. To svědčí o jisté bezradnosti, o neschopnosti nabídnout zemi pozitivní a dlouhodobější koncepci řešení problémů. I když bolševici subjektivně hodlali uskutečňovat socializační program, nemohli ho v zemi tak zaostalé naplnit ani krátkodobě, ani dlouhodobě. Mimoděk nám přicházejí na mysl prorocká slova Engelsova, že pro revoluční stranu není většího neštěstí, než chopit se moci v revoluci, která nemůže realizovat svůj program.
A v tom byla Leninova tragédie. Revoluční Rusko nejenže nesehrálo roli přitažlivého vzoru, vyvolávajícího touhu po následování, ale naopak odpuzovalo, vzbuzovalo u evropských národů převážně nesouhlas a odpor. A co je rozhodující, z řady důvodů stále více odpuzovalo i doma. Socialistickou doktrínu, pro jejíž realizaci neexistovaly základní objektivní předpoklady, mohli Leninovi následovníci nakonec uskutečňovat převážně násilím, za pomoci teroru. Leninem proklamovaná "diktatura proletariátu" jako "nejvyšší forma demokracie" - což se snažil zdůvodnit na stránkách knihy Stát a revoluce - se fakticky stala diktaturou bolševické strany, diktaturou malé skupiny lidí v jejím vedení, a nakonec diktaturou jediného muže. Již na podzim roku 1918 vyjádřila polská a německá revolucionářka Rosa Luxemburgová toto vážné nebezpečí byrokratické degenerace revoluce prorockými slovy: Praxe socialismu vyžaduje celkovou intelektuální převýchovu mas. Nikdo to neví a nezdůrazňuje s větší houževnatostí, než Lenin... Ale on sám se zcela mýlí v otázce prostředků: Dekrety a vláda teroru jsou pouze nouzová opatření. Jediná cesta, která vede k renesanci, to je samotná škola veřejného života, nejširší a nejneomezenější demokracie, veřejné mínění. Svoboda, rezervovaná jen pro přívržence vlády, pouze pro členy jedné strany, není svobodou. Svoboda je vždycky svobodou pro toho, kdo myslí jinak. Bez všeobecných voleb, bez neomezené svobody tisku a shromáždění, život umírá ve všech veřejných institucích. To je zákon, kterému se nelze vyhnout. Historickou misí proletariátu, když se dostane k moci, musí být to, že namísto buržoazní vytvoří socialistickou demokracii, a nikoli zničí jakoukoli demokracii. Luxemburgová tak přesně vystihla příčinu neúspěchu, a nakonec i krachu socialismu v jeho stalinském pojetí. O pádu komunismu bylo ve skutečnosti rozhodnuto již v okamžiku, kdy se osudy socialismu staly závislými na osudech jediné "vedoucí" strany s jejím monopolem na moc a pravdu. Pak stačilo, aby jednota této strany, a tudíž i její účinnost jako nástroje politiky, byla vážně narušena, a sovětské Rusko se změnilo téměř přes noc z jedné z nejsilnějších v jednu z nejslabších a nejžalostnějších společností.
Lenin zemřel v roce 1924 - dva roky předtím ho však nemoc zcela vyřadila z politického života - a stěží ho proto můžeme činit zodpovědným za události a rozhodnutí, k nimž došlo teprve řadu let po jeho smrti. Mezi ním a stalinismem leží dvacátá léta. Hlavní podíl na vytvoření totalitního systému v podobě známé od počátku třicátých do osmdesátých let měl nepochybně Stalin. Nicméně není pochyb o tom, že obě osobnosti, Lenin i Stalin, byly spjaty jistou kontinuitou. Těžko popřít, že oba režimy, leninský i stalinský, byly založeny na tvrdé diktatuře s tendencí k jejímu totalitnímu pojetí. Ale v leninském (či bucharinském) pojetí měla být tato diktatura dočasným a objektivními okolnostmi vynuceným jevem a postupně, v souladu s původním "autentickým" marxismem, mělo docházet k "přeměně státní vlády nad lidmi v celospolečenskou správu věcí." NEP byl prvním a svérázným krokem v tomto směru, specifickou společenskou situací, otevřenou ještě různým vývojovým možnostem. Byl to stalinismus, kdo absolutizoval úlohu státu a stranicko-státní byrokracie při výstavbě socialismu, včetně masového teroru jako jednoho ze základních principů stranické politiky.
V této souvislosti nemůžeme zcela přehlédnout ani skutečnost, že šlo o dvě naprosto odlišné osobnosti. jestliže historické paralely k charismatické osobnosti Leninově můžeme nalézt mezi revolucionáři západního světa, pak u Stalina můžeme podobné paralely nalézt výlučně jen mezi orientálními despoty. Zdá se, že má pravdu známý americký sovětolog Zbigniew Brzezinski, když svého času konstatoval, že kdyby Lenin žil o generaci dříve, skončil by pravděpodobně jako politický vyhnanec v sibiřské tajze, a že kdyby žil o generaci později, skončil by zřejmě před stalinskou popravčí četou.

Václav Kotyk