První minuty míru

První minuty míru

(sčk)
Dne 8. listopadu 1918 stál v Compiegneském lese na stanici Rethondes štábní vlak, v jehož sestavě byl i osobní vagón francouzského maršála Foche. Ráno sem přibyla německá delegace, kterou vedl ministr Erzberger.
Maršál nepodal Němcům ani ruku a jen se zeptal:
"Co si přejete, pánové?"
"Chceme přijmout vaše návrhy na příměří."
"My jsme nepodali žádné návrhy na příměří," řekl Foch. "Nám se zamlouvá vést válku dál."
"Ale my potřebujeme vaše podmínky, nemůžeme pokračovat ve válce."
"Takže jste tedy přišli prosit o příměří." Maršál přikázal přečíst Němcům podmínky a dal jim 72 hodin na odpověď. Z Berlína odpověděli, že císař uprchl a nová Ebertova vláda sice vznáší námitky, ale budou-li odmítnuty, má Erzberger stejně podepsat.
Německá kapitulace byla podepsána 11. listopadu ráno. V 11 hodin zaznělo sto jedna dělostřeleckých výstřelů, jimiž skončila válka trvající 52 měsíců a dva týdny.
Příměří měla do šestatřiceti dnů nahradit mírová smlouva dojednaná v Paříži. Pro různé intriky, rozepře i alarmující zprávy o revolučních bouřích se mírová konference sešla až 18. ledna 1918. Byla zahájena v sídle francouzského ministerstva zahraničí na nábřeží Quai d'Orsay, především však zasedala v zámku Versa-illes, kde Prusko v roce 1871 pokořilo Francii. Plenární zasedání byla jen tři, jinak se konaly recepce a plesy - stejně jako ve Vídni před sto lety. A stejně tak kvetly intriky, byť nikoli Talleyrandova formátu. Jednalo se ponejvíce v zákulisí, často bez jakéhokoliv zápisu a protokolu, ač tu na tisíc delegátů bylo několik tisíc poradců a technického personálu. Jen americkou delegaci tvořilo na 1300 osob. Právě prezident Wilson dvakrát vážně pohrozil, že okamžitě odejde z konference, dokonce si už (v dubnu) z Ameriky objednal loď, aby ho odvezla. Clemenceau mu na to odvětil: "Nepřeji si, abyste se vracel domů, hodlám to učinit sám." Z Versailles do Paříže to bylo rozhodně blíž.
Když se prezidentův tajemník ptal na výsledky americko-britsko-francouzských rozhovorů, Wilson jen poznamenal: "Skvělé - rozešli jsme se ve všech otázkách." Jistou dobu mezi britským a francouzským premiérem probíhala pouze písemná korespondence, v níž se oba překonávali v jízlivostech a urážkách.
Jednací řád rozděloval účastníky konference do čtyř kategorií. Jen USA, Británie, Francie, Itálie a Japonsko měly právo účastnit se všech schůzí a premiéři a ministři zahraničí těchto zemí tvořili Radu deseti. Další kategorii tvořili neutrálové. Ostatní byli zváni jen k jednotlivým otázkám, a Němci vlastně až k tomu, aby 28. června v Zrcadlové síni Versailles podepsali potupnou mírovou smlouvu. Učinili tak ministři Müller a Bell. Pak následovaly podpisy dalších mírových smluv na zámcích v okolí Paříže.
Co se však stalo s Fochovým vagónem? Byl odtažen do blízkého zámku v Compiegne. Do stanice Rethondes se vrátil 21. června 1940. Stalo se tak na Hitlerův rozkaz a v jeho přítomnosti v něm generál Huntziger druhý den v 18,30 hodin podepsal francouzskou kapitulaci, když generál Keitel odmítl všechny jeho připomínky.