Velcí Evropané v přednáškovém cyklu podporovaném a. s. Economia

Velcí Evropané v přednáškovém cyklu podporovaném a. s. Economia
Muž, který byl symbolem Pražského jara
Není pravdou, že Alexander Dubček si získal pověst charismatického politika během svého působení na Slovensku, aby se poté - po přechodu do Prahy - jeho pověst rozšířila na celé Československo. Bylo to naopak, až Praha objevila Dubčeka i pro Slovensko. Tak zahájil Miroslav Kusý svou přednášku (podbarvenou mnoha osobními vzpomínkami), v rámci cyklu Velcí Evropané, který pořádá Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou spolupráci společně s Economia, a. s.

Pražské jaro

Někdy v listopadu 1967 navštívil univerzitního profesora filozofie Miroslava Kusého Dubčekův osobní tajemník O. Jaroš, aby ho požádal o článek do bratislavské Pravdy proti tehdejšímu prvnímu tajemníkovi ÚV KSČ a prezidentovi A. Novotnému. Kusý napsal stať Popularita v politice, neboť to bylo jedno z témat, jímž se zabýval. Článek vyšel před prosincovým plénem ÚV KSČ. Právě na něm Dubček vystoupil jménem slovenské části vedení komunistické strany proti Novotnému. Když ale v lednu 1968 Dubček nahradil neschopného, primitivního a nepopulárního Novotného v nejvyšší stranické funkci, nevnímali to mnozí, včetně Kusého, jako nástup nějaké nové linie.
Alexander Dubček (1921 - 1992) byl až do té doby typickým stranickým funkcionářem. V mládí žil s rodiči v SSSR, bojoval ve Slovenském národním povstání, od roku 1949 se věnoval politické práci. Vystudoval Vysokou stranickou školu v Moskvě. Roku 1963 byl zvolen do nejvyšší stranické funkce na Slovensku. Z tehdejšího světa stranických funkcionářů nijak nevybočoval.
Arogantní vystupování Novotného vůči Slovákům se stalo poslední rozbuškou, která uvolnila cestu Pražskému jaru. Vnitrostranický konflikt byl od počátku vnímán jako projev společenské krize. Občanská nespokojenost byl hmatatelná, čekala jen na příležitost k zviditelnění. Václav Havel ve stati Moc bezmocných konstatoval, že "pokus o politickou reformu nebyl příčinou probuzení společnosti, ale jeho konečným důsledkem".
Obrodný proces začal sice uvnitř komunistické strany, ale jinak ani začít nemohl, protože jedině komunisté mohli po dvacet let žít jakýmsi politickým životem. Snažili se tedy "využít poslední příležitost k záchraně své a národní cti", jak uvedl L.Vaculík v manifestu Dva tisíce slov. Není důležité, jak si řešení problémů představovala komunistická špička, ale to, že iniciativu při stanovení smyslu a cílů obrodného procesu převzaly do svých rukou radikalizující se masy obyvatelstva, složené z prostých komunistů i nekomunistů. Pro ně se nejednalo jen o obrodu strany, ale o demokratizaci, a na Slovensku i federalizaci. Pod tímto tlakem přišlo vedení stany s návrhem Akčního programu KSČ.
Události se vymkly iniciátorům z rukou a vyvíjely se podle vlastních zákonitostí. To, co začalo jako palácový převrat, se proměnilo v proces transformace totalitního režimu v "socialismus s lidskou tváří". Měla to být demokratizace shora, probíhající jako československá institucionální revoluce. Dubčekovská linie tedy spočívala ve snaze udržet stranu jako vedoucí sílu společnosti v rukou progresívního křídla a udržet v jeho rukou i obrodný proces demokratizace společnosti. Tyto cíle byly naplňovány jak pod akceleračním tlakem radikalizujících se sil i medií osvobozených od cenzury, tak pod retardačním tlakem konzervativního křídla, Moskvy a dalších zemí Varšavské smlouvy.
Oběma tlakům se dubčekovská linie bránila, ale také jim - byť neochotně - ustupovala. Výsledný trend však nelze hodnotit jen jako bezzásadový kompromis, neboť to byl stále trend demokratizace socialismu.
Dubček sám nebyl žádným tribunem lidu. Takovou pozici ani nemohl přijmout. Byl především stranickým vůdcem a straně dával přednost. Proto také nakonec podepsal moskevské protokoly. Těžko dnes odpovědět na otázku, kam by jeho linie dovedla Pražské jaro, kdyby nebylo násilně potlačeno zvenku. Její přednosti i slabiny lze však spravedlivě zhodnotit jen v časovém kontextu.

Bratislavské jaro

Když svého času Jacques Rupnik připravoval pařížskou konferenci o roku 1968 v Československu, nazval ji Pražské jaro. Po protestu Mečiarovy vlády, že se jednalo i o Bratislavské jaro, název změnil na Československé jaro. Nebyl to dobrý kompromis, zastíral podstatu věci. Třebaže Pražské jaro začalo na Slovensku, obrodný proces tu měl jiný obsah, průběh i vyústění. Dominantní reformní slovenský proud vedený Gustávem Husákem usiloval o něco jiného - o změnu státoprávního uspořádání, o federalizaci Československa. Dění v Praze a v Bratislavě mělo diametrálně odlišné cíle, různé priority. Bylo tragédií jejich protagonistů, že je nedokázali spojit ve společný program. Představitelé českého demokratizačního proudu nezahrnovali do svých priorit federalizaci státu, husákovské pojetí federalizace nebylo schopné překročit horizont totalitní, tedy antidemokratické interpretace. Slovenská koncepce federalizace ohrožovala úspěšný průběh demokratizace Československa a česká koncepce demokratizace rozleptávala model federálního uspořádání státu.
Rozdílné priority byly prosazovány i zásadně rozdílnými politickými seskupeními. České hnutí vedlo k polarizaci české politické scény, ke vzniku rozličných iniciativ a organizací (např. KAN či K 231) a opíraly se o takové programové dokumenty jako byl Manifest KANu a 2000 slov. Na Slovensku se hned v lednu 1968 dostal do čela KSS skalní konzervativec Vasil BiÍak. Ač s ním Husák sváděl politický zápas, oba se shodovali v konfrontaci s "centralistickou" Prahou.
Zatímco česká demokratizace byla rozdrcena sovětskými tanky, husákovská federalizace právě pomocí okupace zvítězila a byla triumfálně vyhlášena na bratislavském hradě 1. ledna 1969. Vítězství Bratislavského jara symbolizovalo poslední tečku za Pražským jarem. Celkem logicky pak v dubnu 1969 Dubčeka v nejvyšší stranické funkci vystřídal Husák. Ten do posledního písmene splnil to, co Miroslavu Kusému řekl 21. srpna 1968 o šesté hodině ranní, když se společně dívali, jak se ulicemi Bratislavy valí sovětské tanky: "Já z toho tento národ dostanu, i kdyby mi měl každý naplivat do očí."
Pokusy o obnovení husákovské legendy na Slovensku po roce 1989 jsou tedy podle Kusého mínění od začátku falešné. Svůj podíl na nich měl i Ján Čarnogurský, když se jako předseda vlády SR oficiálně účastnil Husákova pohřbu. Šel tam s názorem, že zakladateli slovenské státnosti musí být všechno velkoryse odpuštěno.
Nebyli dva Husákové - reformátor a normalizátor, bojovník za práva Slováků a ortodoxní komunista. Byl především Husák normalizátor a ortodoxní komunista. Za povstání, po roce 1945, v roce 1968 a nakonec jako hlavní federální normalizátor. V dubnu 1969 dokázal to, co se v srpnu 1968 nepodařilo půlmiliónové intervenční armádě: svrhnout A. Dubčeka.

Z disentu opět do politiky

Miroslav Kusý připomněl jeden zvláštní okamžik svého života: Když byl na jaře 1989 propuštěn z komunistického vězení, čekal ho u něho doma Alexander Dubček s kyticí růží. Nakonec se ukázalo, že byly vlastně pro jeho manželku - Dubček projevil svou pověstnou galantnost a lidskou citlivost: Ženy si zasloužily nejvyšší úctu za břemeno povinností, které nesly i za své muže ve vězení. Kusý se s Dubčekem nejvíce sblížil tehdy, když jako slovenský signatář Charty 77 plnil úlohu zprostředkovatele mezi ním a pražskými chartisty. Nosil mu materiály a hovořil s ním během procházek v parku na kopci nad jeho domem. Fascinovalo jej, jak snad při každém setkání se Dubček vracel ke svému podpisu pod moskevským protokolem. Mučilo ho to jako noční můra, stále shledával argumenty, proč musel podepsat a proč to byl jediný správný krok. Nebyla to otázka osobní statečnosti, byl připraven na smrt a nebál se jí, ale představoval si, co by se asi odehrávalo, kdyby nepodepsal. Věděl, že by sovětští představitelé prosadili nejtvrdší způsoby pacifikace Československa. Tomu chtěl zabránit. Na otázku, proč sám nepodepsal Chartu 77, Dubček tehdy odvětil: "Mohl jsem být zakladatelem Charty, ale nemohu se ocitnout v pozici jen jednoho ze signatářů". To nebyla domýšlivost, to bylo vědomí vlastní hodnoty a také upozornění iniciátorům Charty, že bylo chybou, když ho neoslovili. Měl na to právo, zvláště když myšlenky Charty byly tak blízké i jemu, osamělému běžci v spektru československého disentu.
Dubček se aktivně podílel i na počátcích otevřeného masového vystoupení proti režimu 14. listopadu 1989 v Bratislavě, na manifestaci požadující osvobozující rozsudek pro Čarnogurského, Kusého, Maňáka, Ponickou a Seleckého. To byl počátek bratislavské sametové revoluce, kdy se zrodilo hnutí Veřejnost proti násilí.
Profesor Kusý připomněl, že byl zprostředkovatelem a jediným svědkem prvního setkání A. Dubčeka s V. Havlem. Došlo k němu v herecké šatně Laterny magiky, kde sídlilo prvé centrum OF. Dubček nabídl Havlovi své služby a ač to nikdo z nich nevyslovil, šlo o prezidentskou funkci. Uvedl tím Havla do značných rozpaků. Rozhovor se odehrával v náznacích a stále více zadrhával. Nakonec Havel na Dubčekovo naléhání, aby se jasně vyjádřil, zda a jak se s ním počítá, začal nahlas uvažovat, že by bylo nejlepší, kdyby se Dubček ucházel o nějaké vedoucí místo na Slovensku. Na to Dubček řekl, že sem přijel zbytečně a na této půdě není o čem rokovat. Vyšel z místnosti a odcházel dlouhou chodbou plnou novinářů. Kusý řekl Havlovi, že takhle přece nemůže nechat Dubčeka odejít. Ten se rychle rozhodl, vyběhl chodbou za Dubčekem a volal na něj: "Pane Dubček, vraťte se, ještě jsme přece neskončili." Dubček se zastavil a společně se vraceli zpět. Ve vedlejší místnosti jednalo užší vedení OF. Havel zaimprovizoval, s někým se poradil a vzal Dubčeka do sálu.
Během tohoto setkání vznikla politická dohoda, která vynesla Havla na místo československého prezidenta a Alexandra Dubčeka na místo předsedy federálního parlamentu. Podstatná část Dubčekových příznivců si myslela, že půjde o prosté pokračování linie z roku 1968, ale Dubček měl vysoce vyvinutý politický cit, věděl, že to není možné.
Alexander Dubček, málo známý muž z Bratislavy, se v roce 1968 rychle stal pro celý svět symbolem Pražského jara. Tehdy byl nejpopulárnějším komunistou světa. Jeho jméno ale nezapadlo ani během dvacetileté nucené přestávky. Návrat na politickou scénu jen potvrdil jeho mezinárodní autoritu. "Posel odešel, poselství zůstalo," těmito slovy ocenil nedávno Dubčekův význam generální tajemník UNESCO Federico Mayor.

Milan Syruček