Reportáž z první části Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary

Reportáž z první části Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary

Sociální filmy a povýšenci

Méně hvězd, pracovnější atmosféra. Premiéry světových filmů, o kterých nic nevědí ani kritici Variety. Dávno pryč jsou doby, kdy Karlovy Vary byly jen "festivalem festivalů".
"Rád bych poděkoval všem, kdo nám v tomto nelehkém roce pomohli uskutečnit 34. ročník. Protože jsem dobře vychovaný, zůstane u poděkování a nebudu spílat. Choďte do kina, smějte se, plačte, uvěřte a za rok zase na shledanou," napsal do oficiálního festivalového katalogu prezident festivalu Jiří Bartoška. Žádné dlouhé úvahy o smyslu festivalu, o programu a organizaci. Jen tyhle tři věty. Návštěvník MFF v Karlových Varech může uvažovat, co to znamená. Jde snad o to, že rozpočet festivalu byl po celý rok mimořádně napjatý? Že se opět vyhrotily vztahy mezi festivalem a karlovarskou radnicí, přičemž k příměří došlo nedlouho před začátkem festivalu? Nebo snad o to, že Bartoškův Film Servis Festival po rozpadu Nadace Film Festival Karlovy Vary dodává Karlovým Varům festival na klíč, ale karlovarská radnice se přece jen snaží pojistit náhradním organizačním týmem, kdyby náhodou Film Servis Festival zklamal? Jisté je jedno: Oněch deset miliónů, o něž je letos festivalový rozpočet kratší oproti loňským 84 miliónům, festivalu při pohledu zvenčí prospělo. Nekonají se přemrštěné nabobské akce. Pozornost se soustředí na program festivalu. A tomu nelze dát nic jiného než jedničku.
Je samozřejmě otázka, kdo, kdy a jak uhradí dlužné milióny, které zbyly nezaplaceny potom, co odpadl loňský sponzor: Chemapol Group. Je také otázka, jestli budou po skončení letošního festivalu pokračovat boje Film Servis Festivalu o státní a městské peníze. Příspěvek státu pro festival, obvyklý v evropských zemích, se však zdá po letošku pravděpodobnější: Ministr kultury Pavel Dostál se prý seznámil s materiály, které svědčí o mezinárodní proslulosti karlovarského festivalu, což jinými slovy znamená, že stát by si měl hledět svých výkladních skříní i finančně. (Zaráží mě jen jedna věc. Mediální dokumenty svědčící o renomé festivalu existují přece už minimálně čtyři roky). V každém případě je letošní festivalový duch méně opulentní. Kromě násilného vniknutí nahé děvy oděné pouze šerpou nadepsanou Hustler na pódium během slavnostního zahájení festivalu ve velkém sále hotelu Thermal nedošlo zatím k žádným skandálům. Přijelo méně hvězdných návštěvníků, atmosféra akce je pracovnější.

Batohy a hrníčky čaje

Před hotelem Thermal se kymácí starší mužík s kozí bradkou. Občas vytáhne z kapsy pistolku, zamíří na diváky semknuté okolo kapely vzdávající poctu Duku Ellingtonovi a suše praví: "Pif paf." Výjev s mužíkem je jasnou známkou toho, že festival má pro obecenstvo příchuť mediální akce, při níž jde o to vidět a být viděn. Festival v Cannes je proslulý přímo obžerstvím voyeuristické hysterie, při níž se dvojníci filmových hvězd promenují po přímořském bulváru a staříci provádějí skoky do kašny před festivalovým palácem. Obecenstvo prostě vzalo karlovarský festival na vědomí. "Přijeli jsme z Plzně, abychom viděli, co se tu děje," říká muž středních let, jenž přijel s manželkou. Do kina prý nepůjdou. Stačí jim jen to, co se děje okolo. Nedaleko od festivalového centra - hotelu Thermal - sedí pod plachtou milovníci čaje v indickém
(Pokračování na str. 12)
(Dokončení ze str. 7)
stylu, nohy pod sebou a srkají celé hodiny různé druhy čajů. V přízemí hotelu Thermal je šatna velikosti garáže pro náklaďák. V garáži stojí jeden batoh vedle druhého. Baťůžkáři, většinou studenti s batohy, dřív rozkládali svá zavazadla všude, kde to šlo a spali před recepcí Thermalu, případně v houštinách nad hotelem. Letos mají batohy kam dát a v nedalekých Tuhnicích jim organizátoři festivalu dokonce připravili plochu pro stanové městečko. Mají možnost akreditovat se za 500 korun na celý festival a za lístky do kina pak už nemusí platit. Festival si konečně uvědomil, jak cenné partnery má v mladých lidech. Bez nich by byl mrtvý.
Baťůžkáři jsou vítáni i v restauračních zařízeních nižší úrovně. "Voni si tu dají čtyři pět piv, večeři a pak jdou dom," říká jeden spokojený hostinský nedaleko od centra města. Baťůžkáři začínají být však vybíravější, pokud jde o film. Letos naplnili do posledního místa skoro všechna představení Fóra nezávislých, což je nesoutěžní sekce festivalu, o niž se stará Hana Cielová a Štefan Uhrík. Vybírají si ale i z jiných sekcí, jako jsou Horizonty (filmy oceněné na jiných festivalech), Jiný pohled a Na východ od Západu. Patrně jen festivalový nadšenec je schopen dost ocenit pokrmy, které tu může dostat. Několik filmů z květnového festivalu v Cannes, některé novinky z amerického festivalu Sundance, hity z MFF v Torontu, dokonce i zcela nové filmy, které ve Varech běží v mezinárodní premiéře a o nichž nevědí nic ani šťouraví kritici z amerického mediálního časopisu Variety. Dávno pryč jsou doby, kdy Vary byly jen festivalem festivalů.

Krize městského života

Město jako přetopený kotel, město jako labyrint, město jako místo, kde je možné hledat cokoli kromě domova. Zemědělec Jochen přijede odněkud ze severního Německa do Berlína a chce se poveselit s nějakou dívkou. Taxikář ho doveze do čtvrti laciných prostitutek a chudák Jochen natrefí zrovna na osmnáctiletou narkomanku, která nemá v hlavě nic jiného než jak mu to rychle udělat a okrást ho. Jochen však chce krásný večer. Chce dívce darovat růži. Chce večeřet, chce se jít někam povyrazit. Chce, aby na stole svítily svíčky. Když pak k ránu v jakémsi narkomanském brlohu zjistí, že si dívka píchá, chce ji zachránit. "Tady máš mou adresu, ozvi se, můžeš u mě bydlet, uvidíš, že kráva není jen kus dobytka, ale osobnost." Tohle je jeden osud z výborného německého filmu Noční postavy (režie Andreas Dresen). Ani byznysmen Peschke, který vozí proti své vůli malého černošského imigranta po Berlíně, ani dva bezdomovci, ani skupina pankáčů na tom není o nic líp. Všichni jsou během jedné noci nějak zneužiti nebo okradeni.
Velkoměsto se v představě rakouského dokumentaristy Michaela Glawoggera stává neřiditelnou obludou, kde se nedá žít. Postavy z filmu Megacities se soustředí na přežití. V Bombaji sledujeme šiče košil a sběrače odpadků, v Mexiko City prodavače kuřecích pařátů, v Moskvě prostitutku a jeřábnici, v New Yorku dohazovače a prodavače košil dovezených z Bombaje. Jedna z postav filmu říká, že ve městě se nedá emocionálně přežít. Je třeba utéct. Utéct však není kam. Naštěstí jsou drogy.
Krize městského života vystupuje do popředí u mnoha jiných filmů karlovarského výběru. Město je zcela zvláštní zvíře, cupující své oběti. Děti se v něm bezcílně potloukají, dospělí se snaží vydělat peníze, duchovní rozměr existence je ten tam. Jako by se znovu vracela jakási prvobytná společnost, kde panují zvířecí zákony.

Sociální filmy

Nový trend ve filmu jde vstříc sociálním tématům. "Dohromady (karlovarské filmy) o něčem vypovídají, a to jak tematicky, tak formálně," říká programová ředitelka festivalu Eva Zaoralová. "V tomto směru bylo letos velmi zajímavé sledovat soutěž v Cannes: Vypovídala o jasném odvratu od postmodernismu a obratu k sociálnímu realismu. K nám tohle všechno chodí trochu zpožděně, na Západě ovšem nastal posun k něčemu, co bych umístila mezi zolovský naturalismus a socialistický realismus... To, co se u nás ztrapnilo omíláním v minulosti, patří dnes na Západě k jistému intelektuálskému trendu, ve Francii zcela jasně. Věřím, že kdybych takový film přivezla do karlovarské soutěže, celá kritika mě obratem obviní z levičáctví." Film nestora britské kinematografie Kena Loache Jmenuji se Joe je přesně tím, o čem Eva Zaoralová mluví. Patří sem i mnoho jiných filmů, například německé Noční postavy. Sociálních filmů je progresívně víc zároveň s tím, jak se svět pomalu rozděluje na dvě nesourodé části. Dokumenty o předměstích jihoamerických velkoměst, o Chiapasu, o Irsku, Indii, Pákistánu a Jugoslávii už zdaleka nevyvolávají tak extrémní reakce diváků a kritiků jako před čtyřmi pěti lety. Autoři sociálních filmů vytvořili důležitou enklávu v kinematografii a jejich filmy se stávají kořením každého festivalu - jako byl letos výborný belgicko-francouzský film Rosetta v Cannes, kde získal Zlatou palmu. Sociální moment je však vítanější na Západ od nás. U nás v něm stále ještě mnozí cítí něco nepředloženě levicového. Proto například pozoruhodný český film Minulost (režie Ivo Trajkov) se v Karlových Varech líbil mnohem víc západním novinářům a filmovým profesionálům než našim kritikům. Říkali, že to je "mezní film". O dobré mezní filmy je ve světě nouze.

Cena svobody

Východoevropská kinematografie zůstává stále na okraji pozornosti okolního světa. "Lidé těmhle filmům nerozumějí a nevědí, jak na ně mají reagovat," říká americký distributor Milos Stehlik. "Platí to bohužel i o Knoflíkářích. Proto je v Americe nikdo nekoupil." To, že karlovarský festival ukazuje najednou třiadvacet filmů v sekci Na východ od Západu, je možno kvitovat s povděkem. Východoevropští filmaři se však na rozdíl od svých západních kolegů nejsou s to dohodnout na jakékoli společné strategii. Producenti úspěšných východoevropských filmů dávají přednost prezentaci svých filmů na Západě, takže v Karlových Varech nemůže být reprezentativní výběr produkce z těchto zemí. V Karlových Varech chybí letos opět filmový trh, kde by se s těmito filmy aspoň trochu obchodovalo. Je třeba podotknout, že nezájem západních distributorů o východní zboží má máloco dělat s jeho kvalitou. Proto ve Spojených státech vznikla iniciativa Americké filmové nadace, jejímž smyslem je podpořit cestu východoevropských filmů za hranice zemí svého vzniku a ocenit filmové a televizní projekty, které se zabývají humanistickými a pokrokovými hodnotami. "Když jsem ještě působil jako filmový kritik, chodili jsme s kamarády přes celý New York na filmy Víta Olmera, které dávali v jednom newyorském kině," říká ředitel Americké filmové nadace Gary McVey. Letos byl z iniciativy této nadace založen nový projekt: Jsou to dvě ceny nazvané Philip Morris Freedom Award a Andrzej Wajda Freedom Prize. Ta první bude udělena na závěr karlovarského festivalu, ta druhá napřesrok v Berlíně. Projekt má dvě ohniska - MFF v Karlových Varech a MFF v Berlíně a sponzoruje ji jmenovaná tabáková společnost. Výběr filmů aspirujících na cenu vychází z karlovarské nesoutěžní sekce Na východ od Západu. Tyto filmy budou navíc v rámci tak zvaného Festivalu svobody putovat mezi Berlinale a Los Angeles. V porotě zasedá programová ředitelka Eva Zaoralová, ruská filmová distributorka Raissa Fomina a americký filmový kritik Ron Holloway. Stejná porota, posílená o polskou režisérku Agnieszku Hollandovou, udělí napřesrok v Berlíně ještě jednu cenu: Cenu Andrzeje Wajdy. Cena je spojena s odměnou 10 tisíc dolarů a dostane ji jeden z odvážných režisérů východoevropského regionu, který za socialismu musel bojovat s cenzurou a nyní s nedostatkem peněz. Oceňuje se zejména statečnost při obraně umělecké svobody.

Národní zájem

Režisér Karel Kachyňa, jenž v Karlových Varech obdržel Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, nezářil v Karlových Varech žádným velkým optimismem, pokud jde o český film. Řekl, že náš film se na domácím trhu uživit nemůže a že přitom se "velikost národa měří vyspělostí jeho kultury". V Karlových Varech je problém českého filmu hezky vidět: Obecenstvo na jedné straně řičí radostí při promítání českých filmů, jako je vynikající loutkový film Aurela Klimta O kouzelném zvonu nebo šestnáctiminutová alegorie Marka Dobeše Byl jsem mladistvým intelektuálem. V Dobešově filmu mluví zarytí intelektuálové o "myšlence v neurčitosti" a chodí do hostince U Heideggera, zatímco dva mladiství milovníci hamburgerové kultury konzumují výbuchy a krvavé lázně akčních filmů. V Dobešově filmu se tyhle dva světy setkávají, spojují a zase rozpojují. Dobeš říká, že audiovizuální svět se rychle posunuje do jiných souřadnic. Osmadvacetiletý autor tvrdí, že generace mladších lidí, než je on, vnímá už zcela jinak. "Jsou rychlejší, jejich oči jsou rychlejší než mysl. Surfují najednou na internetu, koukají na film a poslouchají rádio." Jaký to má dopad na duševní zdraví, si už Dobeš netroufá domyslet. Upozorňuje však trefně na novou audiovizuální realitu.
Jako by profesionálové, kteří do Karlových Varů přijeli, na tohle varování brali dost málo ohledu. Na jedné straně mluví pravověrní kritici o "hloubce uměleckého sdělení", na druhé Václav Klaus pronáší slova o tržnosti filmu a o tom, že každý film si musí najít své publikum, které ho chce a uživí ho. Měřítkem smysluplnosti filmu je tedy podle jeho názoru úspěch. Politická strana ODS však zároveň v této době prosazuje koncepci národního zájmu. Národní zájem v audiovizi je v zemi, jako jsou Čechy, na hony vzdálen úspěšnosti na volném trhu. Tento rozpor zatím nedoznal řešení ani v Karlových Varech. "Problém je v tom, že jak intelektuálové, tak stoupenci Václava Klause jsou povýšení a nezajímá je, co se děje," říká filmový kritik Vladimír Hendrich.
Radovan Holub