Vyplácely se za tridentský koncil diety?

Vídeňská státní opera uvedla Pfitznerova Palestrinu

Vyplácely se za tridentský koncil diety?

Když jsem se někomu i v hudbě sečtělému pochlubil, že jedu do Vídeňské státní opery na Palestrinu, vždy jsem se setkal se stejně pochybovačnou reakcí.
Palestrina a opera? Jistě - Palestrina a opera! Nikoli však ale v tom smyslu, že by Giovanni Pierluigi da Palestrina, velký mistr renesanční polyfonie žijící v letech 1525 (?) až 1594, snad napsal operu. Tu o něm složil Hans Pfitzner, u nás málo známý německý skladatel, dirigent a pedagog. Narodil se 5. května 1869 v Moskvě, o tři roky později se rodina přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem, kde pak také začal studovat. V pozdějších svých životních postojích se netajil sympatiemi k nacionálnímu socialismu - k sedmdesátinám jej Hitler za to vyznamenává všemi oficiálními poctami. Filozoficky vycházel ze Schopenhauera, v hudbě patřil k velkým obdivovatelům R. Schumanna a zejména R. Wagnera. Odmítal nové hudební směry, ostře vystupoval proti Busonimu a italské opeře, reprezentované hlavně Verdim, Puccinim a veristy. Hans Pfitzner umírá v Salcburku 22. května 1949 a je pohřben v čestném hrobě na vídeňském Ústředním hřbitově.
Pfitznerovo mistrovské dílo, hudební legenda Palestrina, zaznělo poprvé 12. června 1917 v Mnichově pod taktovkou Bruna Waltera. Skladatel se touto látkou začal nicméně zabývat už v roce 1903, přičemž až v roce 1911 dokončil práci na libretu.
V našich podmínkách si sotva dokáži představit, že by dílo strhlo. Vídeňané však zřejmě mají pro ně evidentní slabost - nynější premiéra nového nastudování 23. května, jímž rakouská metropole uctila 50. výročí skladatelova úmrtí, byla zároveň 117. uvedením tohoto titulu ve Vídeňské státní opeře!
Palestrina není hudebním dramatem v pravém slova smyslu, spíš jde o střet tezí, idejí. Skladatel Palestrina, Borromeem nařčený z propagace světské hudby, má na jeho rozkaz pro tridentský koncil složit mši takových kvalit, které by zvrátily papežovu hrozbu odstranit z chrámů polyfonní zpěv a nahradit ho jednohlasým gregoriánským chorálem. Komponista se zdráhá, je pak dokonce proto uvržen do vězení, následně však na základě vizí osvícen skládá mši (Missa Papae Marcelli), za niž je pak osobně veleben samotným papežem Piem IV.
Na to, že se v opeře v podstatě "nic neděje", je velmi dlouhá. Se dvěma pauzami trvá čtyři a čtvrt hodiny. Samotný prvý akt zabírá 105 minut, což je rozpětí srovnatelné s prvým dějstvím Wagnerova Parsifala. Tam jsou ale při vší pověstné statičnosti alespoň jevištně působivé sborové výjevy při odhalování svatého grálu. Zde jsme svědky většinou jen naprosto "strnulých" sáhodlouhých monologů, v nichž kantiléna ke sluchu přichází zřídka a kdy převažuje deklamace, parlando. Nejtíživěji působí střední akt zachycující průběh tridentského koncilu, který svým způsobem připomíná zápas pěvců z Wagnerova Tannhäusera.
Hudebně nyní Palestrinu ve Vídeňské státní opeře nastudoval dirigent Peter Schneider, který vycházel i ze skladatelových písemných pokynů, mnohdy nepoměrně pro provedení detailnějších a výstižnějších než "povrchně" udávaná znaménka a značení v partituře. Vzhledem k již zmíněné délce zejména prvního aktu sledoval Schneider, aby hudební tok byl plynulý, aby odpovídal spádu řeči, aby se zkrátka nepropadalo jakémusi "zásvětnímu mysticismu", k němuž by předloha mohla svádět a který by ještě více zpomalil už tak značně "vleklý" hudební proud.
Silnou pomocnou ruku podal zživotnění Palestriny německý režisér a výtvarník scény i kostýmů Herbert Wernicke, když všechna dějiště proměnil v koncertní pódium s obrovskými varhanami v pozadí. Barevné tónování navozuje dojem, že hlediště přechází v jeviště - dovozeno myšlenkově, že letitý Palestrinův střet se zkostnatělou tradicí zůstává mementem i dnešku. A skutečně. Kostýmy jsou snad zcela současné. Když v závěru "tridentského" aktu nastává zuřivá bitka mezi španělskými a německými sluhy, máme dokonce dojem, že se tu na život a na smrt rvou současní rakouští policisté s nějakou svou ne příliš příbuzensky vzdálenou kohortou. Je to dějství, kdy režisér neváhal užít nejen humoru, ale i parodie, sarkasmu a špílců satirického ostří, čehož všeho terčem se stala znesvářená církev, zřejmě takto atakována i za své leckteré současné postoje. A tak se církevní honorace na koncilu chová jak dnešní lidé v anonymitě zástupu: když se některé skupině kardinálů nelíbí právě pronášený proslov protivníka, spí, čte si noviny, jí, baví se, pokřikuje na něho nebo ho dokonce od řečnického pultu násilím vystrnadí. V jednom okamžiku se "svatá diskuse" mezi kardinály dokonce stočí na otázku proplácení diet, kterážto replika sotva asi je v Pfitznerově originálním textu. A když církevní elita sál opouští, zůstává tu nepořádek jako na stadiónu po fotbale nebo rockovém koncertě. Herbert Wernicke nezapřel v sobě divadelníka každým coulem. V jeho osobě došlo k ideálnímu propojení režijního pojetí s viděním výtvarným.
Jsem přesvědčen, že ani Rakušané zdaleka ne každé replice rozuměli. Zpívané slovo jako by permanentně bylo překryto jemným závojem orchestrálního přediva. Anebo spíše opačně - pěvci, ve snaze hospodárně rozvrhnout své síly, s nimi zkrátka i trochu šetřili (Palestrina se však ve druhém aktu neobjevuje vůbec). Snad nejvýznačněji na sebe po všech stránkách upozornil barytonista Franz Grundheber (Carlo Borromeo), titulního hrdinu ztvárnil většinou jen v bolestínském rozpoložení tenorista Thomas Moser, známý barytonista Bernd Weikl jen průměrně vyklenul sáhodlouhý monolog kardinála Giovanniho Morona, dále účinkovali Heinz Zednik (kardinál Bernardo Novagerio), Juliane Banseová (Ighino, patnáctiletý Palestrinův syn), Angelika Kirchschlagerová (Silla, Palestrinův žák), Walter Fink (Pius IV.), Franz Hawlata (kardinál Christoph Madruscht), Simina Ivanová (2. andělský hlas) a podobně, vesměs však pěvci zvučných jmen nebo ti, kdož se právě nyní začínají na mezinárodním fóru důrazně prosazovat.
Našim wagnerianům a vůbec všem těm operním fanouškům, kteří dokáží vychutnat hudbu i z jiného než belcantového soudku, přičemž je nezaskočí ani "nebeské rozpětí partitur", lze vídeňské nastudování Palestriny i pro jeho výsostně zvládnuté inscenační pojetí vřele doporučit. V příští sezóně k tomu budou mít příležitost čtyřikrát: 5. a 8. ledna a 5. a 9. března. Obsazení bude mírně pozměněno.

Vladimír Čech, Vídeň
`
(Zhlédnuto v neděli 6. června jako páté představení tohoto nastudování)