Globalizace: Jen módní pojem, šance či hrozba?

Globalizace: Jen módní pojem, šance či hrozba?
"Kapitalisté všech zemí, spojte se!"
Konec století se loučí způsobem, který nápadně připomíná nálady, jež ovládaly svět na přelomu století devatenáctého a dvacátého. Na jedné straně víra v udržitelnost života při zachování růstu, na straně druhé strach ze společnosti, která umožňuje podílet se na zmnožování blahobytu jen slabé čtvrtině obyvatelstva planety zvané Země.
Naděje i strach přelomu tisíciletí se koncentrují do pojmu "globalizace". O jeho obsahu se diskutuje, je odmítán nebo se mění v mantru omílanou politiky, sociology, ekonomy... A přitom, Carl von Clausewitz odpustí: Globalizace zřejmě není ničím jiným než "pokračováním kapitalismu dokonalejšími prostředky".
"Majitel podílů je světoobčanem, který není nutně vázán na nějakou konkrétní zemi. Vyhne se těm, v nichž narazí na překážky třeba v podobě vysokých daní, a přenese své aktivity do zemí, ve kterých bude mít lepší podmínky, a nikdo mu v tom nezabrání." Tato slova by mohla pocházet z kteréhokoli současného pojednání na téma "globalizace". Původem jsou ovšem z díla zakladatele "klasické" ekonomie Adama Smithe Zkoumání o povaze a příčinách blaha národů z roku 1776.
Posuňme se na šňůře času. Americký ekonom Richard Ely, pečlivý pozorovatel své doby, už v roce 1913 předpověděl konec národně organizovaných ekonomik s tím, že "dalším stupněm bude světové hospodářství". Ostatně podobnou vizi vykreslili Karel Marx a Bedřich Engels v Komunistickém manifestu z roku 1848. I oni viděli pád národních ekonomik v "původním" slova smyslu. Konstatovali, že buržoazie za necelých sto let své vlády uvolnila větší produkční síly než všechny předcházející generace dohromady. Tvrdili, že nové technické vymoženosti, technologie, telegraf, parolodě na mořích a splavněných řekách, železnice na kontinentech zcela změní svět. Chemie v zemědělství umožní zúrodnit obrovské rozlohy půdy, důsledkem bude populační exploze. "Potřeba najít pro výrobu odbyt bude buržoazii štvát po celé planetě..."

Nic nového pod sluncem?

Globalizace jako pojem není o mnoho starší než dvacet let. Poprvé ho měl užít americký ekonom Theodore Levit v roce 1985 k popisu vývoje hospodářství v poslední dekádě. Dnes je užíván pro charakterizaci vývoje v naší době a očekávaného vývoje v budoucnosti, ovšem velmi často jako fenomén bez minulosti. Pro nadšené vyznavače globalizace, podobně jako pro stejně zavilé odpůrce, je tato mantra naší doby spojována s novými technologiemi: internetem, mezinárodními kapitálovými trhy, cestováním (zatím) na hranici rychlosti zvuku, komunikačními kanály, jež už dávno neznají hranic. To vše ve spojení s liberalizací zbožových a kapitálových toků.
Je to ale skutečně tak nový jev? Nebylo tomu tak vždycky? Přinejmenším v posledních 150 letech? Cožpak i naši předkové nebyli fascinováni novými technologiemi, novými dopravními prostředky? Určitě byli. Francois-René de Chateaubriand, francouzský spisovatel a diplomat, snil v roce 1841, na samém sklonku svého života, o nových technologiích v dopravě a komunikaci. "Až bude parní síla dovedena k dokonalosti, pak ve spojení s telegrafem a železnicí vymaže vzdálenosti.... Až padnou fiskální a obchodní bariéry mezi jednotlivými státy, až se národy pohnou sobě vstříc a najdou cestu k jednotě... nastane nová éra lidstva."
Podle řady historiků lze tzv. zlatou dobu globalizace zařadit mezi roky 1870 až 1914, kdy skutečně došlo k prudkému rozvoji výrobních kapacit, rozvoji dopravních prostředků k obchodnímu boomu. Už tehdy komunikační možnosti umožňovaly výměnu informací rychleji, než by si to většina z nás dokázala představit. V roce 1913 nemuseli londýnští makléři čekat na spojení se svými zaoceánskými protějšky déle než jednu minutu. Mezi lety 1880 a 1912 se tonáž světové obchodní flotily zdvojnásobila. Ve stejném období se světová železniční síť zmnožila o více než 700 tisíc kilometrů.
"Typicky kapitalistické instituce", jako zlatý standard a relativně otevřený obchod, ovládly Evropu i Ameriku. Asie a Afrika byly do globálního obchodu vtaženy daleko bolestivěji koloniálními mocnostmi. Stejně se urychlil globální hospodářský růst. Zatímco v letech 1820 až 1870 činil přírůstek světového HDP na hlavu 0,6 procenta ročně, v letech 1870 až 1913 vzrostl na 1,3 procenta. Pak ovšem přišel chaos a tragédie první světové války, po krátkém mírovém intermezzu druhá světová válka spojená s novým rozdělením světa na zájmové sféry. Teprve kolem roku 1963 dosáhl světový obchod stejného podílu na globálním HDP, jaký měl v roce 1913...
Proces globalizace, proces propojování trhů, podniků, kultur, vědomostí, umožňovaný nejen silou politické vůle, ale - a to zejména - vynucený technickým a vědeckým pokrokem, začal i podle zkoumání moderních historiků národohospodářství daleko dříve, jak dokazují autoři Kevin O'Rouke a Jeffrey Williamson ve své knize Globalization and History nebo Emma Rotschildová ve stati Globalization and the Return of History ve sborníku Foreign Policy (léto 1999). Od vynálezu parního stroje, ba od okamžiku, kdy si první odvážlivci troufli překročit hranice rodového území s úmyslem vyměnit či prodat své a získat cizí zboží, se náš svět jaksi smršťuje. Avšak je pravda, že posledních sto padesát let posunulo vývoj prudce kupředu. Zdá se dokonce, jako by zde už všechno jednou bylo. I oslavované euro, společná měna Eurolandu, má svého předchůdce v úvahách nadšenců druhé poloviny minulého století (sic!), kdy se zdálo, že celosvětovému rozkvětu - v tu dobu samozřejmě s centrem v Evropě - nestojí nic v cestě. Takže globalizace je podle názoru německého národohospodáře Herberta Giersche z Institutu světového hospodářství v Kielu jen "novým slovem popisujícím dlouhodobý proces rozšiřování kapitalistického způsobu hospodářství až na kraj světa".

Šance i obavy

V jednom mají ti, kdo přibližně před dvaceti lety nahradili pojem "internacionalizace světového hospodářství" pojmem globalizace, samozřejmě pravdu: Srovnávat lze pouze myšlení a trendy, kvalita a zejména kvantita posunů naší doby je někde jinde.
(Pokračování na str. 4)
(Dokončení ze str. 3)
Především propojení kapitálových trhů a objem přímých investic v zahraničí má zcela novou dimenzi. Podle Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) se v roce 1998 realizovaly dvě třetiny světového obchodu mezi 450 tisíci pobočkami a dceřinými společnostmi celkem 53 tisíc nadnárodních společností.
Kapitálové propojení je mnohdy nepřehledné, národní průmysl jako by už teď v mnoha zemích neexistoval. Platí pouze místo, kde stojí, kde vytváří pracovní příležitosti, kde eventuálně platí daně. Teprve v naší době se naplnily vize A. Smithe či Marxe a Engelse - posledně jmenovaných alespoň v tomto smyslu. Vezměme příklad první "světové a.s". Většina zaměstnanců koncernu DaimlerChrysler sice pracuje v Evropě, ale třetina akcií je v držení Američanů. Japonská automobilka Toyota už dávno produkuje své vozy na více než dvaceti místech po celém světě. Zboží se vyrábí tam, kde je to nejlevnější a co nejblíže zákazníkům.
A opět je zde překvapivá paralela s dobami minulými. Dnes, stejně jako v druhé polovině minulého století, je rušení obchodních a finančních bariér považováno za záruku trvalé prosperity pro všechny. Dokonce za záruku věčného míru. Jaký by také mělo smysl vést války mezi průmyslově vyspělými státy? Německý týdeník Der Spiegel uvádí příklad dvou velmocí, které se už utkaly v boji na život a na smrt. Kdyby dnes Japonsko napadlo Spojené státy, riskovalo by zničení investic za půl biliónu amerických dolarů, které japonské firmy umístily v USA.
"Globalizace," tvrdí nekritičtí nadšenci "přinese blaho všem. A věčný mír jako přídavek." Je to zřejmě stejně bláhové jako tvrzení těch, kdo míní, že společnost se v procesu zrychlující se internacionalizace světového hospodářství, tedy v důsledku globalizace, rozdělí v poměru 20:80. Skeptici totiž říkají, že za jistých okolností by už dnes postačila přibližně pětina pracovních sil a kapacit k pokrytí potřeb zbývajících osmdesáti procent obyvatelstva této planety. Důsledkem globalizace tedy podle nich nebude šíření blaha, ale naopak prohlubování propasti mezi bohatými a chudými. S dalším důsledkem: Transnacionální kapitál nevázaný na žádnou konkrétní hranici se může volně přelévat, může vydírat, může destabilizovat - a vlády jsou v podstatě odsouzeny do role pozorovatelů.
Zatím se zdá, že skeptici mají průkaznější argumenty. V evropských průmyslových zemích obchází strašidlo ztráty pracovních příležitostí v důsledku stěhování výrob do "laciných" zemí. Pravdou také je, že globalizace jde zatím k duhu pouze bohatým státům. Země rozvojové zůstávají v chladném stínu. V roce 1960 dosáhla nejbohatší pětina obyvatel zeměkoule příjem na hlavu, který byl přibližně třicetkrát vyšší než příjem nejchudší pětiny světové populace. Dnes je tento rozdíl 78násobný. Na celém světě je registrováno 358 dolarových miliardářů, kteří jsou stejně "bohatí" jako 2,5 miliardy lidí v nejchudších zemích světa. Ano, je pravda, že tzv. asijští tygři dokázali za pětadvacet let podstatně zvýšit kapacitu svých ekonomik, což se projevilo i ve významných pokrocích boje s chudobou. Stačily necelé dva roky asijské chřipky, aby většina z výdobytků doby prosperity přišla vniveč.
Důsledkem nerovnoměrného zisku z rozvoje je rostoucí nerovnováha, žárlivost chudých na bohaté. "Srážka civilizací", jak ji ve stejnojmenné knize předpověděl Samuel P. Hungtington. Ostatně i zakladatel a prezident Světového ekonomického fóra Klaus Schmidt na letošním výročním shromáždění ve švýcarském Davosu, které je považováno odpůrci za tzv. summit světového kapitalismu, konstatoval, že proti globalizaci se zvedá odpor, který je třeba brát vážně.
Co mohou hodit na misku vah ti, kdo tvrdí, že globalizace je dobrodiním pro všechny? Například tvrzení, že stěhování energeticky, surovinově a mzdově náročných výrob do rozvojových zemí tam vytvořilo milióny nových pracovních míst, tudíž přispělo ke zvýšení blahobytu. Že posílení do té doby prakticky neexistující střední třídy změnilo totalitní režimy, nebo vedlo dokonce k demokratizaci poměrů.
To, k čemu došlo v Mexiku, zhroucení představ o tzv. asijském zázraku, jsou jen dvě nepříliš slavné kapitoly globalizace, ve kterých prakticky selhaly stávající "globální instituce", především tzv. Světová banka a Mezinárodní měnový fond natolik, že se ozvalo volání po nové architektuře finančních trhů, po nástrojích, jež by nebezpečí obdobných krizí přinejmenším omezily. Dokonce i Světová obchodní organizace byla napadena, že prý liberalizace globální výměny pokračuje příliš rychle, nebere ohled na chudé země. "Ve hře byla jistá arogance," připouští např. Jeffrey Garten někdejší člen poradního sboru prezidenta USA B. Clintona.

Co s globalizací?

Akcelerace procesu, kterému se přibližně před dvaceti lety začalo říkat globalizace, vyvolává řadu otázek, na které stále ještě scházejí odpovědi. V moři otázek je jen několik ostrůvků jistoty. Především:
Globalizace je nevratná. Nelze ji nijak "vypnout", zastavit tak, jako nelze zastavit vědeckotechnický pokrok. Očividně stejně nesmyslné by byly pokusy o zastavení nebo dokonce zvrácení liberalizace zbožových a kapitálových trhů, uvolnění sféry služeb apod. Před globalizací se nelze uzavřít. Každý takový pokus vede jen k celkové izolaci. Jisté ovšem také je, že představa o globalizaci řízené pouze trhem a ničím jiným, jakýsi bezuzdný kapitalismus bez hranic a zodpovědnosti, je nejen pošetilá, ale také nebezpečná.
Už zmíněné letošní výroční shromáždění Světového ekonomického fóra si dalo motto "Zodpovědná globalizace". Ale nikde nebyly rozpaky a tápání, jak motto naplnit, tolik patrné, jako právě v Davosu. Shromážděná politická a ekonomická elita se nezmohla na víc než na varování a výzvy. Evropané - a zejména Němci a Francouzi s podporou Japonců - navrhovali zřídit kontrolní instituce, jež by měly například zabránit divokým pohybům kapitálu. Američani se postavili proti. Názorová propast prošla středem tzv. skupiny G-7. V prosinci začne v americkém Seattlu další kolo vyjednávání o liberalizaci světového obchodu. Dá se očekávat, že i toto "kolo tisíciletí" se stane arénou,v níž se budou svádět tvrdé zájmové bitvy. Jde o to, že hospodářství je na konci dvacátého století, na rozdíl od politiky, stále zmítané v pasti partikulárních zájmů a "nezadatelných práv", skutečně už globální. Ale ani to není nic zas až tak nového. V roce 1930, rok po krachu na burze v New Yorku, kterým odstartovala zatím největší světová hospodářská krize, napsal britský magazín The Economist, že "..svět už dnes tvoří z hlediska hospodářství akceschopný celek", ale politicky zůstal rozdělen. Článek shrnuje v tom smyslu, že právě rozdíl mezi blokem hospodářství a roztříštěností politiky uvrhl svět do krize. A že roztříštěnost politiky tváři tvář problémům byla i v minulosti odpovědná za četné zlomy ve vývoji lidstva. Některé z nich měly krajně tragické následky. Ne náhodou se na konci tohoto století ozývá volání po návratu politiky na místo, které jí patří a které - údajně v důsledku globalizace - ztrácí za cválajícím hospodářstvím.

Petr Němec

Co je globalizace

Stejně jako kdysi je i dnes hnacím motorem světové ekonomiky technický pokrok a liberalizace obchodu, kapitálových toků, služeb i zrychlený transfer know-how. Lze to rozpoznat na trendech ohraničených osmdesátými lety a současností.
Mezi lety 1989 a 1996 rostl mezinárodní obchod se zbožím a službami ročně o 6,2 %, dvakrát rychleji než rostl světový HDP (3,2 %).
V letech 1980 až 1994 vzrostl podíl přímých zahraničních investic ze 4,8 % na 9,6 % celosvětového HDP.
V roce 1970 činil podíl mezinárodních transakcí s cennými papíry v USA, Japonsku a Německu (jde o tři nejsilnější světové ekonomiky) pod 5 % HDP. V roce 1996 činil tento podíl pro zmíněné země 152 %, 197 % a 83 %.
Ovšem skutečnými hnacími silami globalizace jsou:
Deregulace. Dá se říci, že ideologie volných trhů se prosazuje stále razantněji, snad až příliš rychle.
Liberalizace a otevírání trhů. To umožňuje i zahraničním podnikům obsahovat dosud chráněné vnitřní trhy. A to nejen dodávkami, ale - a to především - přenášením výrob, využíváním komparativních výhod apod.
Posun v těžištích světového hospodářství. Dnes je zřejmé, že hlavní lokomotivou světového hospodářství jsou - a ještě dlouho zůstanou - USA. Se zkušeností asijské krize v zádech se dá jen těžko uvěřit tomu, že by se jednou mohly více prosadit rozvojové a prahové ekonomiky. Nicméně trend posunu zde je, byť přerušený. Ale důrazný nástup pěti set vedoucích firem právě v oněch rozvojových, resp. nově industrializovaných ekonomikách ukazuje, kudy povede cesta. Dosažení růstu v nejprůmyslovějších zemích světa v hodnotách, kterých mohou dosahovat zatím jen málo nebo dokonce vůbec nedotčené ekonomiky, není možný.
Neustálý (a nekončící) technický a technologický pokrok v komunikaci umožňují koordinovat aktivity ve skutečně "globálním" měřítku.

Pojem globalizace patrně poprvé použil ekonom Theodore Levit v roce 1985. Prakticky ve stejné době Peter F. Drucker v knize The Frontiers of Management: Where Tomorrow's Decisions are Being Shaped Today sice pojem globalizace nepoužívá, ale hodnotí jevy charakterizující vývoj 70. a první poloviny 80. let, tedy období, kdy byl pojem globalizace poprvé užit v dnešním významu. Píše např.: "Motorem a hnací silou světové ekonomiky se místo obchodu se zbožím a službami staly spíše přesuny kapitálu. Souvislost mezi těmito dvěma oblastmi se snad ještě neztratila, jejich spojení je však velice volné a - což je horší - naprosto nepředvídatelné." Přímo prorocky se čtou slova doayena světového managementu: "Uplyne možná dlouhá doba, než teoretičtí ekonomové akceptují skutečnost, že došlo k zásadním změnám, a ještě delší doba, než přizpůsobí své teorie tak, aby tyto změny braly v úvahu. Především jistě nebudou ochotni akceptovat skutečnost, že určující je celosvětová ekonomika, nikoli makroekonomika jednoho státu, na niž se dosud výhradně soustředí většina ekonomických teorií."