Wagnerovský festival sází na kontinuitu

Wagnerovský festival sází na kontinuitu

Bude se snad v Bayreuthu hrát i Verdi?

Bayreuther Festspiele - Bayreuthské slavnostní hry se každoročně konají od 25. července do 28. srpna. Poprvé se brány zdejšího Festspielhausu, divadla převážně z cihel a dřeva připomínajícího spíše sýpku nebo nějakou sokolovnu než stánek Thálie, otevřely 13. srpna 1876 při Zlatě Rýna. O den později následovala další část Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův, Valkýra, 16. srpna pak Siegfried a o čtyřiadvacet hodin později Soumrak bohů.
Letos se šestkrát uvádí Bludný Holanďan, pětkrát Parsifal, pětkrát Tristan a Isolda, sedmkrát Mistři pěvci norimberští a stejně tolikrát i Lohengrin, jehož premiéra letošní ročník zahájila. Pod novým nastudováním je jako režisér podepsán Keith Warner, dirigentem je Antonio Pappano, scénu navrhl Stefanos Lazaridis a kostýmy Sue Blaneová. Titulního reka ztvárňuje Ronald Wagenführer, Elsu Melanie Dienerová, Ortrud Gabriele Schnautová, krále Jindřicha představuje John Tomlinson a Telramunda Jean-Philippe Lafont.
O tom, jakým směrem se asi bude tato Mekka wagnerovského kultu ubírat, jsem hovořil s Peterem Emmerichem, vedoucím tiskového střediska. Rozhovor se však týkal i otázek organizace celého festivalu včetně cen vstupenek apod.

Jsou Bayreuther Festspiele spíše glorifikací skladatele, nebo opravdovou tvůrčí dílnou?

Směr vývoje nelze určit jednoznačně. Za více než sto let existence festivalu by bylo patrno více vývojových trendů. Dva z nich se však profilovaly výsostně zřetelně: Jedna linie ctí tradici, druhá horuje pro inovace. Je jasné, že neprobíhají vedle sebe paralelně, naopak, že se často staví proti sobě. Avšak i přes tento zjevný antagonismus brousí sporné hrany kontinuita. A ta zatím vždy byla, je a snad i zůstane hlavní hybnou silou dalšího vývoje. A to bez výraznějšího ohledu na to, jestli Bayreuth bude spíše tvůrčí dílnou a experimentátorskou etiketou, nebo zůstane wagnerovským pomníkem, symbolem, odolávajícím inovacím. Kontinuitu lze pak nacházet především v jistotách, o nichž snad netřeba pochybovat. Mezi ně v prvé řadě patří uvádění Wagnerových děl, dále budova Festspielhausu, která je kulturní památkou s naprosto unikátně "ukrytým" orchestrem, další jistotou je vnější forma představení s začátkem v šestnáct hodin, kdy se délka představení se dvěma zhruba šedesátiminutovými pauzami protáhne až k třiadvacáté hodině. Výjimkou v tomto ohledu jsou pouze dva tituly, které se hrají en bloc, Zlato Rýna a Bludný Holanďan. Ty trvají asi dvě a půl hodiny v jednom zátahu a dovolují tudíž začínat v osmnáct hodin. Jistotou jsou rovněž trojí troubení dechařů z balkónu Festspielhausu, kteří s odstupem pěti minut motivy z toho či onoho právě uváděného díla upozorňují na blížící se začátek každého dějství. Pokud obecenstvo nevyužije o přestávkách přilehlých restauračních zařízení, skýtá se mu jedinečná možnost vydechnout v parku, na lavičkách v upravené zeleni, v autě na parkovišti. Byla to vlastně spásná myšlenka postavit Festspielhaus zcela mimo centrum města "na zeleném vršku" (am grünen Hügel), kde má návštěvník pocit, že je v jakési velké zahradě, neprodyšně uzavřené jakékoli dotírající komercializaci. Zarámování festivalu právě do takovéhoto prostředí odráží snahu organizátorů nečinit tento wagnerovský hold závislý na společenských změnách. Naopak i tím, že jsme tu separováni mimo město, dát návštěvníku možnost na ně pozapomenout.

To zní krásně, ale i sami někteří Wagnerovi potomci hlasitě volají po změnách, ba dokonce se ozývají hlasy, že by se tu mohl hrát i Verdi, tedy svým způsobem Wagnerův protipól...

Kdo za celý festivalový projekt nenese zrnko odpovědnosti, pro toho je lehké být v opozici a upozorňovat tak na sebe. Ostatně v politice to funguje naprosto obdobně. Navíc uvádění i jiných než Wagnerových děl by bylo přinejmenším tvrdým právnickým problémem, protože bezprostřední Wagnerovi dědici podpisem souhlasili, že budou o Wagnerův odkaz pečovat právě též jeho uváděním zde v Bayreuthu. Publikum proudí sem do Festspielhausu z celého světa jen a jen kvůli Wagnerovi, který je magicky přitahuje, bez Wagnera by Bayreuth ztratil svého genia loci. Když už bychom i alespoň teoreticky připustili, že by se tu hrál Mozart či Verdi, vyvstala by jistě záhy otázka, jak by jejich opery zde zněly. Vždyť Wagner umístil orchestřiště mimo dohled publika s ohledem na srozumitelnost zpívaného slova jen a jen svých děl. S dalšími skladateli by přišly i problémy organizační, museli by se angažovat jiní pěvci, dirigenti, musel by se obměnit orchestr, což by se vše odrazilo i ve zvýšené ceně vstupenek. A to by následně vedlo k poklesu zájmu veřejnosti. Bayreuth jako město kromě Wagnera moc nabízet nemůže, Bayreuth není Salcburk, není to společenské středisko, zkrátka - vzpomenuté změny by Bayreuthu přinesly jen ztrátu identity. Bayreuth je světově proslulý právě Wagnerem a ničím jiným. Zúčastnit se Bayreuthských slavnostních her představuje rituál, komplexní zážitek takřka s celodenním programem. Dopoledne můžete sledovat nějakou wagnerovskou přednášku, zavítat do jeho vily Wahnfried, nastudovat něco o díle, po obědě se už musíte chystat a záhy vážit cestu k Festspielhausu. Představení pak můžete spojit s jídlem. Je to náročné psychicky i fyzicky, zdejší sedadla nejsou právě z nejpohodlnějších.

Slyšel jsem, že pro normálního občana města Bayreuth je festival prakticky uzavřen a že je pro něho výhodnější objednat vstupenku přes agenturu třeba ve Spojených státech amerických...

Tak drastické to ani zdaleka není. Lístky je sice těžké získat, proto vznikají takovéto legendy, ale dokázat je nelze. Pro místního občana platí v podstatě totéž, co pro obyvatele New Yorku, Tokia nebo Prahy. Když se ocitnete na takzvané čekací listině, pak splnění vašeho požadavku je odvislé od požadovaného termínu: Zda jde o inscenaci premiérovou, zda trváte na začátku festivalu, zda jde o tetralogii a podobně. Proto zájemce vždy vybízíme i k uvedení alternativních termínů. Neříkám to rád, ale i tak se u nás leckdy čeká pět až osm let. Uvědomuji si, jak "normálního smrtelníka" může právě tato skutečnost deprimovat a i svým způsobem odrazovat, netěší mě to, i když bych na druhé straně mohl mít z takovéto poptávky a zájmu naopak radost. Nepochybně však i tento fakt nemálo přispívá ke vzniku nejrůznějších fám "jak a přes koho na to" a tak dále.

Je-li na programu tetralogie, může si návštěvník vybrat jen některý její díl?

Ne. Musí zhlédnout všechny nebo žádný. Prsten Nibelungův je jakýmsi zdejším kultovním dílem, vždyť jím se Festspielhaus vlastně otevíral. Návštěvníku se tu dostane možnosti během šesti dnů vidět ho celý, přičemž pauza jednoho volného dne je mezi Valkýrou a Siegfriedem a mezi Siegfriedem a Soumrakem bohů. V jiných světových divadlech se toto privilegium nedodržuje zdaleka tak striktně jako zde, i když se dnes stále častěji prosazují tendence chápat tetralogii jako jednolité dílo, a ne čtyři různé opery. Ostatně - když jdete třeba na Aidu, tak si také nemůžete koupit lístek jen třeba na druhé dějství.

Festival probíhá vždy v létě, navíc začíná už odpoledne, kdy jsou parna nejnesnesitelnější. Opery jsou dlouhé, vzduch se záhy vydýchá. Nedá se udělat něco s klimatizací?

Zapracovalo se i po této stránce. Instalovalo se takové zařízení, které umožňuje hnát přehřátý vzduch vzhůru, zatímco od nejspodnějších sedadel proudí chladnější vzduch z východní strany, kde slunce odpoledne a navečer již není. Nemusím snad zdůrazňovat, jak vysoké byly finanční náklady, navíc, protože je takovýto koloběh nutný i během představení, muselo se najít takové řešení, které by bylo zcela bezhlučné. Přitom jsme nesměli zasáhnout do podstaty budovy, která je památkou. Aby se vzduch o pauzách vyčistil co nejvíce, je nutné, aby hlediště zůstalo naprosto prázdné, což se tu dodržuje.

Není-li to tajemství, prozraďte, s jakým rozpočtem pracujete...

Jeho výše je odvislá od toho, je-li zařazena premiéra nebo ne, zvláště pak, má-li se objevit nová podoba tetralogie. V Německu jsou obzvlášť všeobecně vysoké osobní náklady, představují až čtyřiaosmdesát procent rozpočtu. V průměru činí roční rozpočet Bayreuther Festspiele asi dvaadvacet miliónů marek. Přes polovinu z této sumy jsme schopni pokrýt sami především tržbou ze vstupenek, dále prodejem licencí třeba rozhlasu a televizi, prodejem nahrávek, publikací a podobně. Zbývající menší polovina je pak hrazena z vnějšku, též však dílem ze soukromých zdrojů. Tento model financování platí v podstatě od třiapadesátého roku, a protože se osvědčil, není na něm nutno nic měnit ani do budoucna. Na onu menší zbývající polovinu konkrétně třetinou přispívá stát, třetinou spolková země Bavorsko a poslední třetina se dělí mezi město Bayreuth, okres a sponzory ze spolku našich příznivců.

Nejsou Bayreuther Festspiele v globále přece jen výsadou majetnějších vrstev?

Jsem přesvědčen, že nikoli. Pro hlediště, které nabízí tisíc devět set dvacet pět míst k sezení, máme rozpracován systém šestadvaceti cenových skupin. Nejdražší vstupenka stojí tři sta dvacet marek a její držitelé sedí zcela vpředu uprostřed nebo ve středních lóžích. Na opačném konci tohoto rozpětí je třináct lístků za pouhopouhých devět marek. Z těchto míst však prakticky nevidíte nic, můžete pouze naslouchat. Jde o posty, jak říkáme, "na slyšení". Místa na stání tu chybějí, původní plány s nimi nepočítaly, na chodbách a schodech se stát nesmí z bezpečnostních důvodů, únikové cesty musejí zůstat naprosto volné. Nemusím připomínat, že divadlo je z valné části dřevěné a že přestavby jsou v podstatě nemožné, protože jde o památkově chráněný objekt. Bayreuthské slavnostní hry mají nárok uspokojit jak společenskou elitu, tak mladé studenty.

Vladimír Čech, Bayreuth