Tajemství opery Řecké pašije

Tajemství opery Řecké pašije

Od smrti Bohuslava Martinů uplyne koncem srpna čtyřicet let. Jeho dílo je dnes právem řazeno k zakladatelským hodnotám národní tvorby. V odstupu let zakotvila rozsáhlá skladatelova tvorba trvale v historii dvacátého století. V umělecké interpretaci je stále na pořadu dne v podání největších mezinárodních osobností a souborů. Zdálo by se, že její obsah a mnohostranná analýza nemohou kromě interpretačních otázek už objevovat nic nového. A přece! Naši domněnku vyvrací pozoruhodná inscenace vrcholného díla Bohuslava Martinů, opery Řecké pašije, v rakouském Bregenzi na Bodamském jezeru. Jeho obsah navíc souzní s aktuálními tendencemi, jež zasahují do svědomí současného lidstva: totiž s otázkami bezdomovců, vyhnanství a bratrovražd.
Pro operu Řecké pašije zpracoval Bohuslav Martinů jako libreto předlohu románového eposu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný, známého rovněž z filmového zápisu Jules Dassina. Téměř šestisetstránkovou literární práci, která má desítky osob a vedlejších motivů, soustředil Martinů do strhující dramatické fresky, jejíž operní kreace se odehrává na jevišti během necelých dvou hodin. S textovou stránkou zápasil skladatel velmi obtížně, neboť si byl vědom odpovědnosti, kterou na sebe vzal. K vyřešení problémů mu přispěl sám Kazantzakis, s nímž se Martinů osobně seznámil v létě 1954 v jihofrancouzském Antibes a s kterým pak spolupracoval. Oba si totiž nesmírně porozuměli svou duchovní blízkostí, s níž mohli společně podat svědectví o svém humanistickém smýšlení, blízkém křesťanským názorům. Obdobně jako Kazantzakis spatřoval Martinů postavu Krista jako zprostředkovatele lidského bratrství, lásky k bližnímu a hlasatele míru, ale také jako žalobce pronásledovaných a potlačovaných. Z epického příběhu s hudbou se zrodilo lyrické drama, v němž úchvatné melodické prvky plynou v souvisle znějícím proudu. Martinů záměrně komponoval své dílo jako lidovou operu, a proto svou hudební řeč značně zjednodušil. Jeho výraz tím získal na lapidární velkoleposti, širokém epickém tahu a zářivé melodické okázalosti. Třebaže Martinů neskrýval ryze české hudební myšlení ovlivněné francouzským nádechem, nechal se v Řeckých pašijích inspirovat řecko-ortodoxní liturgií, jejíž principy a nádhernou polyfonii uplatnil ve sborech, kterým připadl v opeře rozhodující podíl.
Když umělecký šéf letního festivalu v Bregenzi, muzikolog Alfred Wopmann, hledal aktuální titul, narazil právě na Řecké pašije. Dílo komponované v letech 1954 - 59 označil sám skladatel krátce před svou smrtí v srpnu 1959 za svůj největší duchovní a umělecký odkaz. Scénicky je však nikdy už nespatřil. Opera byla poprvé provedena v červnu 1961 v Městském divadle v Curychu skladatelovým mecenášem, dirigentem Paulem Sacherem v němčině. Česká verze zazněla v premiéře o rok později v Janáčkově opeře v Brně v podání dirigenta Františka Jílka a v režii Oskara Linharta. Znamenité dílo klasické operní moderny bylo pokaždé studováno v jeho druhé verzi, zatímco první podoba, napsaná Bohuslavem Martinů v angličtině, byla po létech zapomenuta, ačkoliv někteří hudební odborníci (Rafael Kubelík, sir Charles Mackerras) byli přesvědčeni o jejích nesporných kvalitách. Až v roce 1997 se prolomily ledy. Srovnáním některých dokumentárních zápisů v zahraničních knihovnách a archívech došli muzikologové k názoru, že první znění Řeckých pašijí lze po jednotlivých scénách zkompletovat a že jde o zcela obměněné dílo, které stojí za nové scénické uvedení. Úsilí badatelů z Rakouska, Čech a Anglie (Alfred Wopmann, Aleš Březina, sir Charles Mackerras) vedlo k tomu, že rekonstruovaná verze původní verze mohla mít v Bregenzi světovou premiéru.
Alfred Wopmann nám k tomu řekl: "Podařil se nám skvělý umělecký čin. Bohuslav Martinů byl pro hudební svět znovuobjeven. Podle mého názoru se vedle Leoše Janáčka zařadil mezi nejvýznamnější skladatele 20. století z českých zemí. Nejen svými symfonickými, sborovými a komorními díly, ale především mimořádnou operní tvorbou, která odpovídá modernímu duchu naší doby. Mezi četnými scénickými skladbami, kde Martinů hledal svou originální tvůrčí tvář, vynikají především jeho opery Julietta a Řecké pašije. Ta druhá zvláště exaktním, živoucím vykreslením jednotlivých postav, nádhernou instrumentací a úchvatnými sbory."
Na otázku o důvodech hledání původních záznamů Řeckých pašijí Alfred Wopmann říká: "Podnítil mne k tomu dirigent sir Charles Mackerras. Když jsem navázal kontakt s Nadací B. Martinů v Čechách a jejím sekretářem Alešem Březinou, dali jsme se do hledání skladatelových rukopisů, protože jsme věděli, že Martinů části svých skladeb rozesílal pro posouzení svým přátelům ve Švýcarsku, Belgii, Rakousku a Čechách. Jejich stmelení a rekonstrukce nám vlastně odhalily novou podobu díla, odlišného od curyšského rukopisu. Dřívější znění Řeckých pašijí mělo například více rolí a zcela odlišný závěr opery. Díky tomuto pohledu máme k dispozici nové, anglické znění vrcholné scénické skladatelovy práce."
Bregenzští pořadatelé přizvali ke spolupráci soubor londýnské Opery Covent Garden. "Tuto koprodukci nám po finanční stránce umožnila také skutečnost, že zmíněný soubor své divadlo v Londýně přestavuje a mohl nám jako koprodukční partner nabídnout scénickou výpravu a kostýmy," říká Alfred Wopmann. "Mimoto je opera Angličanům nyní blízká po stránce jazykové."
Řecké pašije v novém znění budou přístupné také edičně. "Původní záznam klavírního výtahu všech hlasů i orchestrální partitura anglického znění Řeckých pašijí vychází právě ve vídeňském vydavatelství Universal Edition," dodává Alfred Wopmann.
Jiří Vitula