Johann Wolfgang Goethe, dílo přírodovědné

Johann Wolfgang Goethe, dílo přírodovědné
"Je nemožné, bychom cokoli znali"
Uslyším-li "Výmar", ozve se mi z podvědomí "Goethe". A hned nato verše tří básní, které zůstaly v paměti ještě od středoškolských let: Heidenröslein, Erlkönig, Wandrers Nachtlied. O tom, že jeden z největších básníků všech národů i věků hledal své životní poslání v přírodních vědách, jsem však až donedávna měl jenom matné ponětí.
Výmar je letos v sedmém nebi. Na dvanáct měsíců se stal Evropským městem kultury, nositelem čestného titulu, který propůjčuje Rada ministrů kultury Evropské unie. Do stejného seznamu laureátů přibude v roce 2000 také Praha, Avignon, Bergen, Bologna, Brusel, Helsinky, Krakov, Santiago de Compostela a Reykjavík.
V nejstarším písemném dokladu o osídlení na místě dnešního Výmaru (Weimaru) je uvedeno jméno Viugmara a letopočet 899. Kdysi rezidence vévodů a velkovévodů, dějinami povýšená na intelektuální centrum evropského věhlasu, dnes klidné a malebné město jen o trochu dál než na doslech od dálnice z Drážďan do Eisenachu. Prvním z těch, kteří se zapsali do městské kroniky, byli Martin Luther (1518) a Lucas Cranach starší (1552). Počátkem 18. století (1708) přišel k výmarskému dvoru Johann Sebastian Bach, v roce 1775 Johann Wolfgang Goethe, krátce nato (1776) filozof Johann Gottfried Herder a Friedrich Schiller (1787). Druhá polovina devatenáctého století je dobou výmarských pobytů Franze Liszta, Richarda Strausse a Friedricha Nietzscheho.
Zatímco v minulosti proslavili Výmar velikáni ducha, nedávná historie ho musela vzít na vědomí i jako místo lidského utrpení. Hned za městskými hradbami zřídili nacisté koncentrační tábor Buchenwald. Za léta 1937 - 1945 v něm skončilo 65 tisíc lidských osudů; právě tolik obyvatel má Výmar v roce, kdy se píše už tisící a stá strana jeho letopisů.
Stejně jako za Goethova života vítá i dnes návštěvníky básníkova bytu na výmarském náměstí Frauenplan pozdrav Salve. Až do vysokého věku přijímal básník hosty téměř každý den. Mnohem častěji než literáty si prý zval přírodovědce, historiky umění, politiky a cestovatele. Své práce z optiky, mineralogie, anatomie, morfologie rostlin a živočichů považoval totiž za stejně významné jako poezii, dramata nebo díla filozofická. Zatímco moudrým otevíral dveře ochotně a rád, o dotěrné obdivovatele nikdy nestál: "Sláva je libá strava duše, posiluje a pozvedá ducha, osvěžuje mysl... Veřejné mínění zbožňuje člověka a rouhá se bohům; často vynáší chyby, nad nimiž se červenáme, a vysmívá se ctnostem, na než jsme hrdi."

Goethovo odborné curicullum vitae

Narodil se 28. srpna 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem; studoval na univerzitě v Lipsku a Štrasburku; po promoci v roce 1771 působil zpočátku jako obhájce u frankfurtského porotního soudu, o čtyři roky později přijal nabídku vévody Karla Augusta a vstoupil do výmarských státních služeb.
K prvním úkolům, které ve Výmaru dostal, patřila příprava obnovení důlních prací v durynském Ilmenau a řízení komise pro stavbu silnic. Možná, že právě tam jsou počátky Goethových geologických a mineralogických zájmů. Svědectví o jeho hlubokých znalostech je uchováno v pečlivě vedených denících. Tak např. popis cesty z Karlových Varů do Itálie koncem léta 1786 není zdaleka jen pouhým poetickým líčením přírody: "Klášter Waldsassen leží v líbezných lukách, obklopen úrodnými pozvolnými svahy. Půdu tvoří zvětralá hlinitá břidlice s příměsí křemene, který nezvětral, pole jsou úrodná. Až k Tirschenreuthu krajina stoupá, řeky směřují k Ohři a Labi; pak se krajina svažuje směrem na jih a řeky ústí do Dunaje. Silnice ze žulové drti je tak dobrá, že lepší ani být nemůže. Tím horší je to ovšem s krajinou kolem; plochá, močálovitá, rovněž žulová drť."
Pozoruhodný je i Goethův popis granitu: "Staré národy jej nazývaly syenit podle města Syeny na hranicích Etiopie. V novověku dostala hornina jméno podle svého zrnitého vzhledu. Je složena z viditelných částic navzájem ničím nespojených, avšak na sobě i vedle sebe uložených tak, že spolu pevně drží. Jednotlivé části se dají celkem dobře rozlišit - jsou to křemen, živec, slída; vedle nich mohou být pozorovány i další, jako třeba turmalín."
Důležitým pramenem Goethových geologických a mineralogických poznatků byly Čechy, které navštívil celkem sedmnáctkrát. V Karlových Varech a Mariánských Lázních získal množství exemplářů do své výmarské sbírky nerostů a navázal i odborné kontakty s českými přírodovědci, např. se spoluzakladatelem Národního muzea hrabětem Kašparem Šternberkem. Goethovo jméno (goethit) dostal nerost pyrrhosiderit, známý z příbramských dolů jako sametka (Fe2O3.H2O), a názvem Colectio Goethe - Müller byl označen jeden exemplář sbírky minerálů a hornin z okolí Karlových Varů uložený v Národním muzeu; je dokladem Goethova přátelství s brusičem vřídlovce Josefem Müllerem. Básníkovy návštěvy patřily také našim nejmladším sopkám Komorní Hůrce u Františkových Lázní a Železné Hůrce u Chebu, klášteru v Teplé, porcelánkám v Dalovicích i dalším místům Karlovarska a Mariánskolázeňska.
Ještě jednu významnou úlohu sehrály západní Čechy v Goethově životě. "Roku 1821 vzplanul starcovskou vášní ke krásné a roztomilé Ulrice von Leventzow, jíž sice nenabídl své ruky, jak se bájilo, ale byl blízek zoufalství při rozchodu s ní." Přestože hraběnka o Goethovi mluvila vždy jen jako o svém příteli otcovském, ovlivnilo ji setkání s básníkem tak, že zůstala svobodná. Když 13. 11. 1899 ve věku 95 let zemřela, byl na její hrob v Třebívlicích u Litoměřic poslán věnec z posledních podzimních květů Goethovy výmarské zahrady. Elegiemi z Mariánských Lázní (Marienbader Elegie) se však Goethova pozdní láska stala nesmrtelnou.
V biologii, druhé oblasti svých přírodovědných zájmů, chtěl Goethe dokázat spřízněnost všech živých bytostí. Už při první italské cestě (1786 až 1788) ho v botanické zahradě v Palermu napadlo, že všechny části rostliny mají jediný základní orgán - list, z něhož pak postupnou přeměnou (metamorfózou) vzniká celá rostlina; různé druhy jsou důsledkem odlišných forem metamorfózy. Koncepci příbuznosti živých organismů podpořil později objevem mezičelistní kosti člověka (až do té doby se její existence předpokládala pouze u zvířat) a důkazem, že stejně jako lidem vznikly lebeční kosti z metamorfovaných obratlů také zvířatům.
Goethův příspěvek k rozvoji botaniky a anatomie je obsahem jeho spisů Metamorfóza rostlin (Metamorphose der Pflanzen), Metamorfóza zvířat (Metamorphose der Tiere), Historie mého botanického studia (Geschichte meines botanischen Studiums) a vědeckých pojednání v časopisech K morfologii (Zur Morphologie) a K přírodním vědám obecně (Zur Naturwissenschaft überhaupt), které vydával v letech 1817 až 1824.

Polemika s Newtonem

S Naukou o barvách (Farbenlehre) začal Goethe už v roce 1790, když však dílo o více než tisíci stranách po dvaceti letech konečně vyšlo, reagovala odborná veřejnost na důkaz nesprávnosti Newtonovy hypotézy o světle přinejmenším velmi rozpačitě.
Goethův omyl nelze omlouvat tím, že by teorii Isaaca Newtona (1642 až 1727) dobře neznal. Svědčí o tom jeho vlastní slova: "Každé bezbarvé světlo, především světlo sluneční, obsahuje podle Newtona více světel různě zbarvených; jejich složením vzniká světlo bílé. Aby se barevná světla zviditelnila, je třeba bílému světlu klást do cesty všelijaké překážky, které mění jeho dráhu." I Goethe začíná při výkladu svých představ bezbarvým světlem, tvrdí však, že barva je vytvářena nejen světlem, ale i tím, co se mu staví do cesty: "Pokud se na materiální prostředí díváme očima, je průhledné, neprůhledné nebo poloprůhledné (kalné). Jestliže světlo prochází kalným prostředím, takže se tam jeho původní síla zachytává, ale stále ještě jde dál, jeví se nám žluté nebo žlutočervené. Nemůže-li projít dál, protože je kalné prostředí ohraničeno tmou, vrací se světlo jako odlesk a má podobu modrou a modročervenou. Nekonečnost a nespočetnost barev vzniká jejich smíšením."
Mnohem zajímavější než úvahy o barvách jsou některé Goethovy charakteristiky Newtona a jeho stoupenců. Newtonova teorie je přirovnávána ke starému hradu, který stavitel zpočátku budoval s mladickou unáhleností a pak jej podle potřeb času rozšiřoval, zařizoval, upevňoval a zabezpečoval. Stejně postupovali i další majitelé hradu a dědici. Budovu zvětšovali, sem tam něco přistavěli vedle, něco nahoru, pokaždé tak, jak to vyžadovaly rostoucí vnitřní potřeby, dotěrnost vnějších protivníků i různé náhodné okolnosti. Všechny cizorodé části a přístavby musely být navzájem opět pospojovány nejpodivnějšími galeriemi, sály a chodbami. Každé poškození způsobené nepřítelem nebo zubem času bylo hned opraveno.
Hrad odrazil mnoho útoků a zmařil nejedno obléhání. Své renomé nedobytnosti neztratil dodnes; stále se hovoří o jeho vynikající stabilitě i vybavenosti. Nikdo si však neuvědomuje, že stavba je dávno neobyvatelná. Hradu se chodí klanět poutníci, ve všech školách se ukazují jeho náčrty a vnímavé mládeži je doporučováno hrad uctívat, přestože je už prázdný a hlídá ho jen několik invalidů. Tento osmý div světa, toto staré hnízdo potkanů a sov je třeba bez otálení strhnout, pustit do něj slunce a odhalit oku žasnoucího poutníka labyrintovitě nestejnorodý styl a vyumělkovanost stavby. "Není snadné vyjádřit jiný názor na barvy, než předkládá Newton. Žádný aristokratický domýšlivec nikdy nepohrdal těmi, co nepatřili do jeho cechu, jako pohrdá newtonovská škola vším, co vzniklo před ní nebo co se vytvářelo mimo ni." V Goethově představě byl Newton zdravý a vyrovnaný muž, bez náruživostí a žádostí; matematika mu sloužila jako hlavní nástroj, kterým se snažil vybudovat svůj vnitřní svět a zvládnout svět vnější. "Necítím se povolaný posuzovat tuto Newtonovu přednost," přiznává Goethe, "protože jeho talent leží za mým vlastním horizontem. Jsem však přesvědčen, že s lehkostí pochopil a převzal to, co vykonali jeho předchůdci, a podivuhodným způsobem to dále rozvinul. V době, kdy žil, si ho průměrní lidé vážili a uctívali, nejlepší ho pokládali za sobě rovného nebo se s ním pro významné objevy a vynálezy dostávali do sporu." Značně svérázná je Goethova prezentace zásad Newtonovy vědecké metody; škoda, že se kritizovaný už nemohl bránit. Svou teorii prý budoval dogmaticky, pouhé představy předkládal jako bezesporná fakta a námitky, které nemohl popřít, jednoduše ignoroval. Svým kritikům stále opakoval: Jděte na věc, tak jako já, dejte se mou cestou; zařiďte všechno tak, jak jsem to zařídil i já; dívejte se stejně jako já; myslete stejně jako já a najdete totéž co já; všechno ostatní je špatné.
"Každý omyl, který pochází bezprostředně z člověka a z podmínek, které ho obklopují, je omluvitelný, ba ctihodný", říká Goethe. Všechny ty, co ho v omylu následují, je třeba ovšem posuzovat přísněji. Opakovaná pravda ztrácí svůj půvab, opakovaný omyl je nechutný a směšný. Rozejít se s vlastním omylem je těžké, a jde-li o velkého člověka a velké talenty, leckdy téměř nemožné. Vytrvalost těch, kdo se mýlí originálně, nás může rozhněvat; tvrdošíjnost lidí, kteří omyl kopírují, vyvolává mrzutost a odpor.

Podstatou lidské existence je neustálý zápas o využití okamžiku. Tímto svým životním krédem Goethe napovídá, kde hledat klíč k pochopení jeho aktivity a renesanční všestrannosti. Ústy Fausta však zároveň nenechává nikoho na pochybách, jaký smysl má celé naše bytí:
"Ach, s právy filozofii/ a medicínu jsem studoval/ a také teologií/ já pohříchu se prokousal -/ a teď tu, blázen, stojím, žel/ a ani za mák jsem nezmoudřel./ Titul magistra, ba doktora mám,/ vodím křížem krážem a sem a tam/ své žáky za nos po deset let -/ a dovedu jen jedno povědět: / je nemožné, bychom cokoli znali."
Připravil Ivo Kraus
(k 250. výročí narození J. W. Goetha také na str. 11)