V dějinách alchymie patří českým zemím jedno z nejpřednějších míst v Evropě

V dějinách alchymie patří českým zemím jedno z nejpřednějších míst v Evropě
Na Budyni po stopách alchymistů
Dějiny českých hradů a zámků jsou spjaty s mnoha pozoruhodnými osudy. Na řadě z těchto sídel stále lpí vzpomínky na prudká vzepětí i strmé pády, jež potkaly jejich majitele. Ve zcela mimořádné míře to platí i o hradu Budyni, kde realizoval své vědecké zájmy vášnivý milovník alchymie Jan Zbyněk z Házmburka.
Dříve než vznikl do současnosti dochovaný hrad, byla Budyně nad Ohří starým zeměpanským majetkem, o němž se první historické údaje dochovaly z 12. a 13. století. Tehdejší královský dvorec a tržní středisko ležely na důležité cestě z Prahy směrem do Horní Lužice, nedaleko Roudnice, významného sídla pražských biskupů. Roku 1316, kdy Budyni dobýval a posléze dobyl Jan Lucemburský, zde již existoval vodní hrad a opevněné městečko, jejich tehdejší podobu však neznáme. Přestože hrad měl pro české krále nepochybně značný strategický význam, podařilo se jej roku 1336 Zbyňkovi Zajíci z Valdeka vyměnit s Janem Lucemburským za hrad Žebrák poté, co už rok předtím zakoupil od krále nedaleký hrad Klapý, později zvaný - podle pánů Zajíců - Házmburk. Tím zde vzniklo rozsáhlé rodové panství pánů z Házmburka, které trvalo 278 let.
Mezi představiteli rodu Zajíců vynikal Jan z Házmburka (+1495), vynikající znalec práva, jehož smrti velmi želel humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, nazývaje ho "ozdobou vlasti". Za něho byl budyňský hrad dále rozšiřován, přistavěna byla i nová kaple zasvěcená sv. Jiří. Hrad a přilehlá panství se utěšeně rozvíjely i za jeho potomků, mezi nimiž hrál významnou roli stejnojmenný vnuk Jan z Házmburka (+1553), po němž se zachoval český rukopis pamětí s iluminacemi, na nichž spatřujeme dobovou podobu hradu. Kromě závažných rodinných událostí Jan ve svém spise vylíčil i výbuch střelného prachu ve věži, k němuž došlo roku 1551, a pozoruhodné představení ze 27. prosince 1552, které předvádělo přepadení Budyně Turky - tím mělo být měšťanům názorně přiblíženo, jaké nebezpečí přinášely turecké války. Rukopis byl věnován tehdejšímu místodržícímu v českých zemích, arciknížeti Ferdinandovi.

Jan Zbyněk z Házmburka - mecenáš a experimentátor

Z dětí Jana z Házmburka držel Budyni jeho syn Mikuláš (+1583), který načas vlastnil i panství bezdězské a všestranně rozšiřoval rodový majetek. Po něm získal rodová panství jeho syn Jan Zbyněk (+1616), v němž vrcholí, ale zároveň se i uzavírá sláva a bohatství rodu, a to nejen ve smyslu dosaženého společenského postavení či hmotného majetku, nýbrž i vzdělanosti.
Ve společenské hierarchii zaujímal Jan Zbyněk významné místo - od roku 1609 byl prezidentem nad zemským apelačním soudem a tomuto postavení odpovídala i šíře jeho kulturních zájmů. Na Budyni měl rozsáhlou knihovnu, která se svým významem vyrovnala proslulé knihovně soustředěné Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic. Jan Zbyněk podporoval významné vědce, pročež mu roku 1598 věnoval své dílo Astronomiae instauratae mechanice v Čechách působící astronom Tycho Brahe. Někteří z vědců pobývali přímo na Budyni, jako například další astronom Adolf Sebald, jehož rukopis o hvězdářských vynálezech s házm- burským erbem se dochoval ve vatikánské knihovně. Na Budyni pracoval i známý historik a genealog Bartoloměj Paprocký z Hlohol, který zde sepsal své základní dílo Diadochus, líčící soudobé události, rodopisy české šlechty a dějiny českých měst; knihu vydal Jan Zbyněk vlastním nákladem. Krátce řečeno, Budyně patřila v té době nejen k nejnádhernějším panským sídlům v Čechách, ale i k nejvýznamnějším střediskům dobové vědy a kultury.
Zájmům Jana Zbyňka přesto vévodila alchymie, která se však stala i příčinou společenského úpadku jeho rodu. Jan Zbyněk si na všech svých sídlech zřídil laboratoře, které se staly útočištěm mnoha alchymistů. Rád se chlubil tím, že vynakládá na objevení filozofického kamene více prostředků než sám císař Rudolf II. Výdaje, které neodpovídaly příjmům, nakonec způsobily úplné zchudnutí jednoho z nejbohatších šlechticů v českých zemích. Roku 1614 přišel Jan Zbyněk i o svůj poslední majetek, kterým byla právě Budyně. Za 150 000 míšeňských grošů, které šly na umoření dluhů, ji prodal nejvyššímu pražskému purkrabí Adamovi ze Šternberka.
Jan Zbyněk nebyl jen mecenášem jako řada jiných urozených mužů té doby, ale sám aktivně alchymii studoval a experimentálně prováděl. Ve sborníku Alchymie česká, který se nachází v knihovně Národního muzea, je mezi řadou jiných receptů uveden i předpis Czynobrz jak se fixuje od p. p. Jana Zagicze z Hazm. Cinobr, čili rumělka, byl nerost, který hrál v alchymistické teorii i praxi významnou roli. Sestával ze dvou látek, síry a rtuti (HgS), které alchymistům jednak sloužily za symboly dvou základních agens jejich Velkého díla, a zároveň byl užíván i přímo v laboratorní praxi. Dávné badatele v tajích přírody zajímalo, jak může vzniknout látka, která má zcela jiný vzhled i vlastnosti než suroviny, z nichž vznikla.

Bavor ml. Rodovský - "vir ingeniosus" na Budyni

Nejvýznamnějším alchymistou, který mohl na Budyni díky štědrosti Jana Zbyňka pracovat, byl bezesporu Bavor ml. Rodovský z Hustiřan. Po značných protivenství, která ho v životě potkala, ať již k nim patřilo uvěznění pro dluhy nebo rozpad rodiny, nalezl zde tento nezištný a poctivý badatel příhodné podmínky k práci, kterou miloval a jíž obětoval téměř vše. Na rozdíl od řady jiných alchymistů, kteří kolem sebe šířili ódium tajemna a označovali se za nositele tajných poznatků, byl Rodovský upřímným experimentátorem, který věrně popsal své zdary i nezdary, přičemž těch druhých bylo podstatně více. V jeho rukopise Řeči filosofské, v části Partykulář s augmentem jistý a dokonalý, se například dočítáme tuto autorovu poznámku: "Tento partykulář jest dělán na Budyni léta 1599. Ale ty esencie nechtěly v chodu jíti a tak nic není dovedeno."
Dílo Bavora ml. Rodovského přesvědčivě dokládá, že alchymie v žádném případě nebyla pouhou doménou podvodníků, nýbrž poutala i řadu lidí hluboce filozoficky založených a mravně vyspělých, jak to též odpovídá jejímu lapidárnímu označení "věda se svědomím".

Obnovené laboratorium

Vzhledem k tomu, že zájem o alchymii i další tajné vědy v poslední době vzrůstá, nalezneme dnes po celé Evropě řadu muzejních instalací alchymistických laboratoří, avšak jen na málo místech můžeme navštívit autentické prostory, kde skutečně alchymisté pracovali. Tuto výjimku tvoří právě hrad v Budyni, kde v původních prostorách vznikla za spolupráce Národního muzea a Národního technického muzea velmi věrně působící expozice, která působivě přibližuje dnešním návštěvníkům, jak probíhalo hledání "filozofického kamene". Místnosti byly situovány vedle koňských stájí a vlastní laboratorium bylo doplněno oratoriem, místností, v níž alchymista studoval literaturu a především v modlitbách meditoval nad svým dílem, které mělo mít zázračnou povahu a nemohlo se zdařit bez přispění nebes a Boha.
Expozice na hradě Budyni, která je doplněna částí věnovanou historii hradu a regionu, je otevřena o víkendech, přičemž její návštěvu lze doplnit prohlídkou dalších památek v blízkém okolí, které též patřily do majetku pánů Zajíců, jako například zříceniny hradu Házmburka nebo zámku v Libochovicích.

Stránku připravil Ivo Purš

Bavor ml. Rodovský z Hustiřan - přední postava české renesační vědy
V druhé polovině 16. století doznala alchymie v českých zemích nebývalého rozšíření. Mezi řadou podvodníků tehdy nacházíme i několik vynikajících osobností, u nichž byla touha po vědění většinou přímo úměrná jejich strastiplným životním osudům. Nejvýraznější osobností mezi těmito vášnivými hledači "filosofického zlata" byl příslušník nižšího šlechtického stavu, spisovatel, překladatel a badatel Bavor ml. Rodovský z Hustiřan (nar. 1526), mj. autor nejstarší česky psané kuchařky. Ve svých spisech se věnoval řadě oblastí lidského vědění, ať již šlo o matematiku, mravouku nebo o astronomii, ale od roku 1570 se jeho zájem obrací výlučně k alchymii, která ho poutala po třicet let až do jeho smrti. Alchymií se zabýval nejprve sám, avšak pro dluhy byl uvězněn v Černé věži na Pražském hradě, odkud ho vyplatil Vilém z Rožmberka, po císaři Rudolfovi jeden z nejvýznamnějších mecenášů alchymistů v Čechách. Bavor ml. Rodovský pak nastoupil nelehkou cestu námezního alchymisty, pracoval pro pana Viléma a svůj život dokonal na Budyni ve službách Jany Zbyňka z Házmburka. V rozsáhlém dopisu, který poslal roku 1573 z vězení v Černé věži Vilémovi z Rožmberka, vysvětluje své vědecké a filosofické krédo a prosí, aby mu bylo umožněno i v těchto podmínkách pracovat, zvláště pak překládat do češtiny Paracelsovy spisy. Jak v dopise uvádí, neobtěžoval by pana Viléma svou žádostí, "kdyby mi se toliko od tovarystva nepokojného, spoluvězňův mejch, v psaní a překládání mém překážka nedála... za to poníženě a pokorně prosím, pokudž by to možné bylo, že toho příčina bejti ráčíte, aby mi v hradě Pražském vězení, v kterémž bych samotnej a bez překážky bejti a dotčené věci volně říditi a k šťastnému konci přivesti mohl, propůjčeno bylo". Bavorovy spisy, které kromě své vědecké hodnoty představují i vynikající literární památky, pokladnice bohatství českého jazyka druhé poloviny 16. století, jsou uloženy v knihovně Národního muzea v Praze a v univerzitní knihovně v Leydenu.

Jak ukázaly moderní výzkumy, patří alchymie k velmi starým naukám. Přestože první dochované alchymistické traktáty sahají asi jen do 3. století před n.l., souvisí alchymie s dáv-nou kovářskou rituální tradicí, která sahá až k "neolitické revoluci", ovládnutí zpracování kovů. Zároveň alchymie vždy souvisela s náboženskou problematikou, byla založena na představě "vykoupení" hmoty z běžných podmínek její existence, které probíhalo paralelně s nábožensky chápaným vykoupením laborujícího alchymisty. Cílem její práce byla výroba "filosofického kamene", který by umožnil transmutaci neušlechtilých kovů ve zlato a stříbro. Této zázračné proměně měla odpovídat i proměna samotného alchymisty z profánního člověka v duchovní bytost. V průběhu historie prodělala alchymie řadu proměn, avšak její sotériologický (vykupitelský) základ nebyl nikdy opuštěn. Středověká alchymie jej koncízně rozvinula v rámci křesťanské tradice, v jejímž rámci chápala alchymii jako svrchované dílo Boží . Experimentace, která alchymii provázela, položila základy moderní chemie - ta si však klade otázky zcela jiného řádu, a proto není jejím dědicem.

O tématice zachovalé freskové výzdoby velkého "zlatého" sálu z konce 16. století se lze jen dohadovat, avšak vzhledem k tomu, jak mimořádný zájem o alchymii měl tehdejší majitel hradu Jan Zbyněk z Házmburka, nelze vyloučit, že i zde se promítla její tématika. Mezi rozvilinovými motivy nalézáme dvojici jezdců, muže a ženu, kteří vzhledem k jejich vyobrazení v přesném zákrytu připomínají alchymistického hermafrodita, symbol dokonalého spojení dvou protikladných agens Velkého Díla (obr. vlevo). Bohužel, malby byly začátkem tohoto století při restauraci přemalovány a pozměněny. Na výjevu s třemi postavami (obr. vpravo) prý mělo být vyobrazeno setkání Jana z Házmburka (děda Jana Zbyňka) a jeho ženy s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským, jenž měl původně v ruce držet fiolu - skleněnou alchymistickou nádobu. Jan z Házmburka se také zajímal o alchymii, stejně jako arcikníže Ferdinand, stavitel "filosofického" letohrádku Hvězda u Prahy, v jehož službách pracoval proslulý alchymista Leonhard Thurneysser.