Mao Ce-tung a jeho rival Čankajšek by dnes svou vlast nejspíš nepoznali

Mao Ce-tung a jeho rival Čankajšek by dnes svou vlast nejspíš nepoznali
Rozporná bilance půlstoletí lidové Číny
Srovnání výsledků vlády komunistů v ČLR a jejich odpůrců na Tchaj-wanu vyznívá přes rozdílné podmínky příznivěji pro Mao Ce-tungovy rivaly na malém ostrově. Nicméně Čína je v pohybu a rychle se mění v opravdovou velmoc.
Mao Ce-tung, vůdce tehdy už vítězné komunistické armády, vystoupil 1. října 1949 na tribunu v pekingské Bráně Nebeského klidu, vchodu do Zakázaného města starých císařů, a pronesl památnou větu: "Čína se osvobodila." Těmito slovy symbolicky ukončil stoleté období občanských válek i bojů proti Japoncům a Evropanům a zahájil přinejmenším půlstoletí, kdy si o osudu své země rozhodovali Číňané sami. V geopolitickém smyslu nelze Mao Ce-tungovi upírat pravdu, země se osvobodila od cizí nadvlády, i když její prostí lidé, "černovlasý národ", jak si sami říkají, se ještě jako páni své vlasti zdaleka cítit nemohou.

Vymítání polobohů

V samém středu Pekingu, na náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men), jen co by kamenem dohodil od Brány Nebeského klidu a sídla vedení komunistické strany v Čung-nan-chaji, leží ve výstavném mauzoleu muž, který proměnil Čínu ne-li ve velmoc, pak jistě v regionální mocnost - Mao Ce-tung. O několik hodin cesty letadlem dál na jih, v samém středu mnohamiliónového města Tchaj-pej, jen co by kamenem dohodil od prezidentského paláce a sídla nacionalistické strany Kuomintang, shlíží ze snad ještě výstavnějšího mauzolea na své nástupce Maův někdejší spojenec, ale po většinu života nesmiřitelný odpůrce Čankajšek.
A živí lidé v okolních domech, kteří oba tyto vládce již před časem odklidili do bezpečí legendárních výšin, je dnes již pomalu a nenápadně vymítají. Oba se totiž, i když to nahlas říká jen málokdo, stali pro dnešní Číňany přítěží. Jejich výroky a spisy nikdo nečte. Nyní je mnohem důležitější dostat děti na studia, pokud možno do ciziny (v tomto se obě části země vzácně shodují), sehnat lepší byt a vybavit jej moderní spotřební elektronikou.

Historický exkurs

Když dal před 72 lety tehdy čtyřicetiletý vůdce nacionalistické aliance Čankajšek příkaz k fyzické likvidaci desítek tisíců aktivistů svých komunistických spojenců, uvedl do pohybu řetěz událostí, jež budou působit diplomatům po celém světě bolesti hlavy ještě v příštím tisíciletí. Dalších 22 let střídavě válčil s komunisty a spojoval se s nimi proti japonským agresorům, až byl v roce 1949 zahnán z pevniny na ostrov tehdy známý jako Formosa, dnes spíše jako Tchaj-wan. Tam se opevnil a vytvořil vlastní správní úřady, které Američané a mnozí jiní celá dvě desetiletí považovali za jedinou legitimní vládu Číny.
Po roztržce Mao Ce-tunga s Chruščovem a letech "pingpongové diplomacie" však před třiceti lety ministr zahraničí USA Henry Kissinger s pekingským premiérem Čou En-lajem dojednali zvrat: Vypracovali přepečlivě formulované memorandum, jímž Američané uznali komunistickou Čínskou lidovou republiku, a "oduznali" nacionalistickou Čínskou republiku na Tchaj-wanu, vzápětí ovšem garantovali bezpečnost tohoto ostrova a vojenskou i hospodářskou pomocí i jeho další prosperitu.
Od té doby si mohou diplomaté a politici, obchodníci i publicisté připadat jako chodci na laně přes propast. Kdyby totiž podlehli šálení smyslů a podlehli bludu, že existují dva čínské státy - jeden na pevnině a druhý na ostrově Tchaj-wan - pohněvali by si obě strany, byť ta druhá dnes krůček po krůčku postoj mění a opatrně pošilhává po tom, zda by si ve světě přece jen nevydobyla své samostatné místo.

Čína a Tchaj-wan

Mao Ce-tung i Čankajšek by se divili, co se stalo s jejich zemí. Čínská lidová republika i Tchaj-wan se otevírají světu a lidé ve velkoměstech (pokud na to mají), místo čaje pijí Coca-colu, místo zeleniny s rýží hltají hamburgery u MacDonalda a místo hrdinů Příběhů jezerního břehu uctívají stejné hollywoodské hvězdy i hongkongské zpěváky. Města na ostrově i na pevnině rychle rostou do třicetipatrových výšek a výfukovými plyny zamořené ulice jsou pro přemíru aut průjezdné jen na motorkách.
Když se obyvatelé Pekingu, Šanghaje a jiných megapolí na pevnině vracejí po několikaletém pobytu v cizině domů, obtížně hledají svou ulici. Kromě několika čtverečních kilometrů chráněných středů města už byly strženy tradiční jednopatrové domky a nahradila je betonová džungle ne nepodobná Hongkongu a často výstavnější než v Tchaj-peji či jihokorejském Soulu. Ceny pozemků jsou závratné. Také někdejší šedé uniformy těch "rovnějších mezi rovnými" zmizely a nahradily je západní obleky s kravatami. Mobilní telefony nejsou symbolem statusu, ale běžnou potřebou.
To ovšem neplatí po celé pevninské Číně. V jejím vnitrozemí, zvláště pak v horských a pohraničních oblastech dosud žijí desítky miliónů rolníků v chudobě asijských rozměrů. Nebylo by ovšem spravedlivé nepoukázat na to, že výchozí situace byla v dnes více než miliardové ČLR a na 20miliónovém Tchaj-wanu velice odlišná. V nepřístupných částech pevniny v polovině století ještě prakticky neexistovaly silnice, elektřina, telefony, zdravotní péče, prakticky nic, čemu se říká infrastruktura. Naprostá většina lidí tam neuměla číst ani psát a žila v podmínkách srovnatelných se středověkem. Naopak Formosa byla již dříve poměrně vyspělá a vystavená cizím vlivům, navíc se tam v roce 1949 přistěhovala značná část čínské elity i se svým nemalým majetkem.
Hlavní rozdíl očima lidí ze Západu zůstává však v míře demokracie. Ještě v osmdesátých letech byl Tchaj-wan tvrdě centralisticky řízený autoritářský stát, ne-li diktatura. V posledním desetiletí však došlo k zásadní proměně. Vznikla opravdová politická pluralita s pravidelnými volbami, tisk a televize si strhly někdejší náhubek a ostrov se dnes řadí mezi nejsvobodnější místa v celé Asii. A nejpozoruhodnější na tom je, že si kdysi Čankajškův Kuomintang udržel i přes takto převratné změny postavení nejmocnější politické strany.
Byl to vlastně Tchaj-wan, kdo předurčil dnešní tvář Dálného východu. Tam totiž jako první začali používat strategii dumpingové ceny pracovní síly a lákat tím zahraniční kapitál. Zároveň úřady daňově zvýhodňovaly nejmodernější výrobní odvětví, především elektroniku.
Zboží vyrobené na Tchaj-wanu, často prodávané přes Hongkong, zpočátku sice bývalo nekvalitní, zato velice levné, časem stoupla kvalita a i cena. Úspěch podnítil řadu zemí v oblasti, aby se řídily tímto příkladem. Následovala i pevninská Čínská lidová republika a veliké země na jihu a jihovýchodě Asie, například Indie a Indonésie, které srážely cenu níž a níž. Veliká krize, jež postihla kontinent v 90. letech, je do značné míry důsledkem příliš veliké nabídky příliš levné pracovní síly.

Reformy na pevnině

ČLR naopak dlouhá desetiletí stavěla z vlastních prostředků gigantické továrny a jejich výrobky prodávala do ciziny za dumpingové ceny dotované státem. Tyto podniky byly povětšinou schopny pokrýt domácí spotřebu standardního, ani ne moderního, ani ne právě kvalitního zboží pro nenáročné uživatele. Prodávat takové zboží do ciziny ve velkém znamenalo zatížit státní pokladnu.
Nyní už Peking od těchto praktik téměř ustoupil. Motorem exportní produkce se staly soukromé a polosoukromé podniky často se zahraniční majetkovou účastí. Výsledkem je téměř závratný přebytek v obchodu s většinou vyspělých zemí celého světa. Díky němu se ČLR také podařilo ustát asijskou hospodářskou krizi 90. let, která svrhla z piedestalu kdysi obávané Japonsko a vyvolala těžké otřesy třeba v Jižní Koreji a Thajsku.
Stále hlasitěji si Peking pro sebe žádá postavení regionální velmoci. Jeho vliv je dnes nesporně větší než kdykoli dříve v dějinách, země už je téměř dvacet let stabilní (a to je za poslední dvě století rekordně dlouhá doba) a jejím obyvatelům už nehrozí rozsáhlé hladomory. To jsou pozitiva padesátileté bilance.
Prostému Číňanovi se v posledních dvaceti letech dostalo možnosti hospodařit na svém a podnikat, zbavil se existenční závislosti na stranickém aparátu. Co mu však chybí, je právní stát, jistota, že zítra nepřijde dekret shora, který ho o plody jeho dřiny připraví. A kdyby se snad postavil na odpor, mohl by ho připravit dokonce i o život. V tomto ohledu dopadá srovnání jednoznačně lépe pro antikomunistický ostrov.

Jaroslav Höfer