Osmadvacet století evropského exaktního myšlení

Osmadvacet století evropského exaktního myšlení
Vynálezy zkázy
Každá epocha má své velké objevy a vynálezy. Vrcholný středověk dal Evropě knihtisk a magnetickou střelku, náš způsob života změnily zase polovodiče. Všechny generace však přímo či nepřímo poznamenala technika zabíjení; ve 14. století se o to zasloužil střelný prach, za dalších pět set let dynamit a téměř nedávno atomová puma.
Nejstarší zmínka o tom, že ze síry, ledku a dřevěného uhlí vznikne látka s výbušnými vlastnostmi, je prý uvedena v čínském Kánonu o kameni filozofů z roku 682. Dlouhou dobu sloužila tato hořlavina jen k přípravě světlic na signalizaci a ohňostroje; pro vojenské účely začala být používána teprve v 10. až 13. století za dynastie Sung. Z tohoto období pocházejí jak první jednoduché reaktivní zbraně, např. kopí nasazené pevně na bambusovou trubku naplněnou hořlavou směsí, tak skutečné palné zbraně s hlavněmi vyráběnými zpočátku z bambusu zpevněného provazy, později z kujného nebo litého železa a bronzu. Střílelo se kamennými koulemi.
O titul evropského vynálezce střelného prachu je hned několik zájemců. První místo si pravděpodobně zaslouží františkánský mnich Roger Bacon z Oxfordu, který už v roce 1249 napsal, že velice prudké hoření směsi ledku, síry a dřevěného uhlí způsobuje nevídané zrakové a sluchové efekty. Podle další verze byl objevitelem Albert Veliký, jiné prameny dávají přednost jakýmsi Italům. Mezi možnými objeviteli je také německý mnich Berthold der Schwarze, řečený Niger z Freiburgu im Breisgau; existence tohoto řeholníka ze 13. století není však doložena.
Nejdéle známý je tzv. černý střelný prach - mechanická směs draselného ledku, dřevěného uhlí a síry. Ledek má funkci okysličovadla, uhlí je hořlavina a síra hořlavina i pojidlo. Výrobci z konce minulého století zdůrazňují, že ledek musí být čistý, bez příměsí chloristanu draselného nebo kuchyňské soli, síra nesmí obsahovat zeminu ani kyselinou siřičitou nebo sírovou. Dřevěné uhlí má být snadno rozmělnitelné, lehce zápalné, nehygroskopické a když shoří, nesmí z něj zbýt mnoho popela; nejkvalitnější surovinou je lehké, několik let sušené nepryskyřičné dřevo. Složení prachu závisí na účelu použití: vojáky zajímá jeho hnací síla, lovce rychlá zápalnost apod. Jednotlivé složky jsou obvykle v poměru 75 % ledku, 12,5 % uhlí a 12,5 % síry. Výhodou černého prachu je chemická stálost a snadný zážeh, nevýhodou malý výkon a velký kouř při výstřelu. První použitelný a bezpečný bezdýmný prach se podařilo vyrobit až v roce 1884 francouzskému chemikovi Paulu Vieilleovi.
Po několik staletí byla se střelným prachem zaměňována hořlavina nazývaná řecký oheň. Šlo pravděpodobně o kombinaci ledku a starověkých zápalných látek, např. nafty, pryskyřice, síry nebo kalafuny. Mohla to však být také směs nehašeného vápna a hořlavých derivátů získaných z nafty; když se vápno dostalo do styku s vodou, vyvinulo dostatečný žár a hořlaviny se vzňaly. Od čtrnáctého století, s rozšířením palných zbraní využívajících černého střelného prachu, přestal být o řecký oheň zájem.
V Evropě sloužil střelný prach hned od svého objevu výhradně vojenským účelům - jako střelivina pro děla i těžké, neohrabané pušky s hlavněmi kovanými ze železa nebo odlévanými z bronzu. Zpočátku byla střelba z ručních palných zbraní mnohem pomalejší než s lukem. Zatímco dobrý anglický lukostřelec vystřelil za čtvrthodinu až 180 šípů, nestihnul voják naládovat a s pomocí doutnáku vypálit víc než jednou.
Během 14. století se výroba střelných zbraní stala v mnoha zemích Evropy novým prosperujícím odvětvím slévačského řemesla, které bedlivě sledoval stát. Jeden z nejstarších dokladů o tom mají ve Florencii, kde byl nad výrobou předmětů popsaných jako pilas seu pallectas ferreas et canones de metallo, neboli střel či železných kulí a kovového kanónu stanoven úřední dohled už roku 1326. Jen o málo mladší je tradice české výroby palných zbraní; v Praze patřil k nejvyhledávanějším zbrojířům staroměstský puškař Jindřich a královský puškař Konrád. O sortimentu děl i pušek používaných na počátku patnáctého století jsou spolehlivé zprávy např. v kronikách katolického vojáka Bartoška z Drahonic nebo mistra artistické fakulty pražské univerzity Vavřince z Březové. Husitská vojska měla ve své výzbroji ručnice (lehčí píšťaly i těžší hákovnice - opatřené na spodu přední části hlavně hákem k zachycení za okraj vhodné podpěry), houfnice (polní děla střílející více kamenů najednou), harcovnice (lehká děla s dlouhou hlavní používaná při harcování - dráždění nepřítele), tarasnice (děla na boření tarasů).
Teprve o tři sta let později než ve vojenství se střelný prach v Evropě uplatnil i jako trhavina při těžbě uhlí a rud; první odstřel horniny střelným prachem na světě provedl roku 1627 Kašpar Weindl ve slovenské Banské Štiavnici.

Síla strachu

Mezi více než třemi stovkami objevů, které švédský průmyslník Alfred Bernhard Filip Nobel za svůj život patentoval, mu nejvíce uznání, slávy i nenávisti přinesl dynamit. Stál ho pět let usilovné práce s přesně definovaným úkolem: Nalézt způsob, jak využít obrovské trhací účinky nitroglycerinu a přitom snížit jeho nebezpečnou výbušnost. Řešení, na něž přišel v roce 1867, se zdá zcela prosté: Stačí, aby nitroglycerin vsákl do vhodných pórovitých, dobře absorbujících látek. Kombinace nitroglycerinu s křemičitou hlinkou (práškem z křemičitých krunýřů rozsivek) dostala název dynamit. Jednou z prvních staveb, kdy tato nová třaskavina měla příležitost ukázat, co umí, byl patnáctikilometrový železniční tunel svatého Gottharda v Lepontských Alpách - ještě na počátku dvacátého století nejdelší ze všech evropských tunelů. Při jeho prorážení v letech 1873 až 1881 se spotřebovalo na tisíc tun dynamitu a dynamitové želatiny. Své objevy Nobel uplatnil v devadesáti továrnách a firmách dvaceti zemí pěti kontinentů. Od roku 1870 měl dynamitku také u nás. Tovární budovy v Praze za Starými Bohnicemi stále ještě stojí, dynamit se tam však už od začátku dvacátých let nevyrábí.
Téměř všechen svůj majetek, více než 33 miliónů švédských korun, získal Nobel za dynamit, třaskavou želatinu, bezdýmný prach (balistit), třaskavou rtuť, rozbušky i další objevy sloužící výrobě zbraní a výbušnin. Přesto se cítil mírotvorcem. Byl přesvědčen, že mír potřebuje co nejvíce zbraní, že je třeba vymyslet zbraň tak strašnou, tak vyhlazující, aby vyděsila celé lidstvo. Zbraně zaručují sílu a bezpečnost, zbavují strachu a zároveň strach nahánějí, samy o sobě nejsou však dobré ani zlé. Kdo chce mír, musí připravovat válku. Nejdříve je třeba armády po zuby ozbrojit, teprve pak přijde čas jim dát rozchod. Myšlenky srozumitelné a logické, jejich cíl ušlechtilý, jenomže se nepočítá s tím, že je musí uskutečňovat lidé.

Krakatau a Krakatit

V noci z 26. na 27. srpna 1883 došlo uprostřed Sundské úžiny mezi Jávou a Sumatrou k sopečnému výbuchu, při němž se dvě třetiny (20 km2) neobydleného tichomořského ostrůvku Krakatau propadly do moře. Dvacet až třicet metrů vysoká vlna, která při tom vznikla, doslova spláchla do oceánu nejen desítky malých pobřežních vesnic Jávy a Sumatry, ale i důležité přístavní město Anjer na západní Jávě se třemi tisíci obyvateli. Do atmosféry bylo vyvrženo 18 km3 skalního podkladu, sloupy dýmu vystoupily do výše 11 až 30 kilometrů. Podle dobových zpráv oběhla vlna způsobená otřesením vzduchu kolem zeměkoule více než třikrát. Dopadem světla na jemné částice sopečného prachu vznikaly ještě řadu dní po erupci zvláštní světelné jevy, např. tzv. Bishopův kruh, červenohnědý prstenec kolem Slunce ve vzdálenosti 10 až 22o. Největší novodobá vulkanická katastrofa stála přes 70 tisíc lidských životů.
Když jsem jako gymnazista četl Krakatit, byla představa o třaskavině schopné ničit města a usmrtit naráz statisíce lidí už několik let skutečností. Rozdíl mezi básnickou fantazií a realitou byl jen v technickém provedení; v srpnu 1945 to nebyl bílý prášek, co donesla letadla nad území nepřítele, a strašlivou explozi nezpůsobilo vymazávání rádiových vln v atmosféře. Jen horečný monolog inženýra Prokopa v Čapkově románu z roku 1924 neztratil nic na své přesvědčivosti. "Hmota je děsně silná. Hmota je regiment, který přešlapuje na místě: ráz dva, ráz dva; ale dejte ten pravý povel, a regiment vyrazí v útok, en avant! To je výbuch, rozumíte? Hurá!"
"Mílovými kmity si razí letící vlny cestu rozlohami, aby zachytily a rozmetaly první prášek Krakatitu kdekoliv na zemi... Tu vyrazila nad Grottupem obrovská černá masa, vše zhaslo; jako by se tma roztrhla, vyšlehl vteřinu nato ohnivý sloup, strašlivě zaplál a rozhodil kyklopskou hradbu dýmu; a tu již zadul hučící náraz vzduchu, něco zapraskalo, stromy skřípavě zašuměly, a prásk, děsné švihnutí bičem, rachot, burácející úder a dunění; země se chvěje a ve vzduchu šíleně víří urvané listí... I rozštípne se země mocí ohňovou, a v rachotu hromu promluví Pán... Prudkým letícím plápolem hoří město Grottup."

Tři novinářské zprávy

* Dne 16. července 1945 v 5 hodin 30 minut byla na americké letecké základně 192 kilometrů jihovýchodně od města Albuquerque ve státě Nové Mexiko provedena první zkouška atomové pumy. Pokus, který stál vládu Spojených států dvě miliardy dolarů, sledovali vysocí důstojníci a vedoucí vědci zúčastnění na projektu.
Podle slov generála Grovese "nejprve došlo k záblesku světla, který byl tak zářivý, že jej vůbec nelze s ničím porovnat. Za třicet vteřin přišla tlaková vlna a po ní následovalo silné, dlouho trvající, strašlivé dunění. Nad místem exploze se utvořil mohutný mrak, který vřel a rychle stoupal do veliké výše, zprvu ve tvaru kulovitém, později houbovitém, pak z něj byl dlouhý vlekoucí se sloup podoby komína, který nakonec rozehnaly do všech stran vanoucí větry."
"Účinek je možné označit jako nebývalý, skvělý, krásný, úžasný a strašlivý," prohlásil generál Farell. "Celý kraj byl ozářen oslnivým světlem s intenzitou několikrát větší než intenzita poledního slunce. To světlo bylo zlaté, purpurové, fialové, šedé a modré. Ozářilo každý vrcholek, trhlinu a hřeben blízkého horstva s takovou jasností a krásou, jakou nelze popsat, aby si ji člověk dovedl představit. Byla to krása, o níž sní velcí básníci, ale kterou dovedou jen zcela uboze vyjádřit slovy."
* Jedenadvacet dnů po výbuchu v poušti byla atomová puma vyzkoušena na lidech. Nad více než třistatisícovou Hirošimu na ostrově Honšu ji z vojenské základny v severní Mikronésii dopravila létající pevnost B-29 Enola Gay. Uranová puma Little Boy, spuštěná na padáku, explodovala za 90 vteřin ve výšce 570 m; bylo slunečné ráno, šestého srpna 1945, krátce po osmé hodině.
Den na to oznámil tokijský rozhlas, že "větší část města je zcela zničena a mrtvoly jsou příliš četné, než aby se nechaly spočítat. Kdo byl v okamžiku výbuchu na volném prostranství, zaživa uhořel, kdo se nacházel uvnitř budov, zahynul v sutinách." Tvrzení Japonců o sto tisících zmařených lidských životů, převážně nevojáků, žen a dětí, se zdálo zpočátku přehnané. Konečná statistika po padesáti letech je však mnohem krutější. Při výbuchu shořelo 56 111 domů a 16 tisíc se jich zřítilo, na místě zahynulo 70 tisíc lidí, stejný počet byl zraněn a přibližně 200 tisíc ozářeno; většina z nich později na následky radiace zemřela. Protože puma explodovala nad zemí, nevznikl po výbuchu žádný kráter. Její vojenský účinek byl proto maximální.
Často se mluví o vědcích, kteří prý prosili, aby americká vláda od bombardování japonských měst upustila. Domnívali se, že postačující psychologický účinek by mohl mít výbuch uskutečněný za přítomnosti pozorovatelů z různých zemí na některém neobydleném ostrově. O volbě prvního jaderného cíle prý rozhodlo počasí. Podle jiné verze to byly naopak ideální podmínky zajišťující čistotu experimentu; Hirošima byla totiž městem s velmi slabou protileteckou obranou. Předpoklad byl správný: Nikým nechráněná americká létající pevnost se dostala bezpečně nad střed města i zpět, aniž někdo ze země nebo ze vzduchu aspoň jednou vystřelil.
* Devátého srpna 1945 dopoledne bylo zničeno město Nagasaki. Na rozdíl od Hirošimy, na níž dopadla uranová puma, přinesla do Nagasaki smrt puma plutoniová. Původně měla být svržena na středisko zbrojní výroby Kukuru, pro špatnou viditelnost musel však velitel bombardéru major Sweeney změnit kurs na náhradní cíl. K výbuchu došlo hodinu před polednem, pravděpodobně těsně nad zemí; značná část energie se proto spotřebovala na vznik hlubokého kráteru. Ve srovnání s Hirošimou byla účinnost bombardování v Nagasaki zhruba poloviční: čtyřicet tisíc usmrcených a přibližně stejně tolik raněných. Velký počet Japonců se zachránil díky kopcovitému terénu, množství vodních toků a nepravidelné zástavbě. Méně bylo i těch, kteří později zemřeli na nemoc z ozáření.

Přírodní katastrofy jsou připomenutím apokalyptických hrůz. Jedna z největších v novodobé historii naší planety měla jméno Krakatau. Ve dvacátém století nás ve snu neděsí jen živelné pohromy, lidé sami sobě připravují úděl, který krutostí předčí i ta nejhrůznější biblická varování. Ještě žijí pamětníci jaderné apokalypsy jménem Hirošima a Nagasaki ze srpna pětačtyřicátého.

Stranu připravil Ivo Kraus