Kraje a regiony

Slova

Kraje a regiony

Není tomu tak dávno, co jsem dostal rozzlobený dopis na téma: Proč se v novinách tak často vyskytuje termín regiony? Vždyť máme dostatek ryze českých slov jako oblasti, kraje, okresy, území... Prostě k našim národním tradicím už patří, že se občas ozývají obhájci mateřštiny se svými protesty, někdy oprávněnými, jindy méně.
Kořeny přehnané starostlivosti o češtinu nutno hledat v hlubinách historie, v dobách, kdy skutečně šlo o její bytí. Tehdy se běžně mluvilo, jak Čechům zobák narost, jen na vesnici, v městech pouze v nižších vrstvách. Šlechta, ba část české inteligence, se se svou mateřštinou domluvit nedovedla ani v nejběžnějším životě. Čeština byla pokládána za řeč prosťáčků, tak říkajíc za nižší jazyk. K společenskému uplatnění vedla spolehlivě jediná cesta, vzdát se jí.
Během sedmdesáti let, zhruba od roku 1790 do roku 1850, však nastal zlom. Říkáme mu jazykové obrození. Začalo úsilím vědců a již v roce 1791 pak byla na pražské univerzitě zřízena katedra českého jazyka. To připravilo půdu pro několik generací lidí, kteří dosáhli zmrtvýchvstání naší mateřštiny. Jména jako Josef Dobrovský nebo Josef Jungmann máme v dobré paměti už od školních lavic.
Běžný český hovor byl po Bílé hoře silně poznamenán "cizáckým" prostředím. Proto se už v 18. století projevovalo úsilí takové vlivy eliminovat. Často přemrštěné, kdy se někteří brusiči pokoušeli četné cizí výrazy, nově přejímané i vžité, počešťovat. Tak vznikly podivné útvary, které se neuchytily a dnes nám znějí směšně: myslivíř místo študent, vyřízlivost místo pošta, věstna místo akademie nebo nosočistoplen, kapesník, místo šnuptychl. Dnes se tehdejším puristům i pozdějším knižním brusům jazyka českého smějeme, a přitom si neuvědomujeme, že mnohé výmysly třeba královéhradeckého Jana V. Pohla (Pravopisnost řeči čechské, žil v letech asi 1740 až 1790) a dalších žijí dodnes - například tak běžné mluvnické termíny jako pád, spojka, dvojhláska jsou novotvary, výmysly těchto generací.
Účelné je si v této souvislosti uvědomit, jak to s jazykovou germanizací bylo. Probíhala po staletí živelně, ale s josefínskými reformami dostala soustavnější podobu. Ve stejné době se už projevovaly uvědomělé protichůdné tendence, rozbřesk jazykového národního obrození. A původní hrstce nadšenců se podařilo, že obnova češtiny se stala záležitostí skutečně široce založenou, nemohu se obejít bez onoho poněkud zprofanovaného slova, demokratickou, záležitostí českého národa v celku. Mezi snahu o politickou a jazykovou svéprávnost se tisklo jak v chápání většiny, tak v politických programech rovnítko. A každý vlastenec, který chtěl být trochu aktivní, měl pocit, že má právo, ba povinnost pokoušet se působit na správnou podobu češtiny; prostě být jazykovým arbitrem.
Také tato tradice v našich poměrech působí dosud. Jenom si vzpomeňte na diskuse kolem posunů pravidel, které kodifikují změny, k nimž v přirozeném vývoji jazyka dochází. Málem o tom bývá všelidové hlasování, a stejně tak o oprávněnosti internacionalismů.
Použijme za příklad onen region. K jeho snad skutečně nadměrnému užívání došlo v souvislosti s úkolem, který si naši političtí představitelé předsevzali: pozměnit územní uspořádání. Z hlediska mé generace k takové snaze dochází už poněkolikáté. Já konkrétně jsem se narodil v politickém okresu Valašské Meziříčí v Zemi moravsko-slezské, pak jsem žil (pomíjím protektorát) v okresu Vsetín v kraji Gottwaldov a posléze ve stejném okresu, leč v Severomoravském kraji. Kdybych se nepřestěhoval, měl bych stejnou adresu až do roku 1990; přes zrušení krajů se o Vsetínu stále mluví jako o severomoravském městě, ačkoli leží nepochybně na Moravě východní. A po očekávaném územním rozdělení Česka by snad měl Vsetínský okres (pokud bude vyhlášen ve stejné podobě - co tomu ale říkáme my na Rožnovsku?) ležet v kraji Zlínském (píšu schválně obojí s velkými písmeny).
A protože, myslím, nebylo dost zřejmé, zda kraje budou představovat stejné vyšší územněsprávní jednotky jako staré kraje a zda termín není příliš zkompromitován bolševickou minulostí, rozhojnil se jako pomůcka z nouze především ve sdělovacích prostředcích internacionalismus region. Etymologicky pochází z latiny: Od lat. regio (gen. regionis), kraj "spravovaný", od regere, řídit. Pokud jde o aktuální významy, pak slovník Nová slova v češtině uvádí tyto: 1. geopolitická oblast přesahující hranice států: evropský region, středoevropský region, příhraniční region; 2. adm. práv. vyšší územněsprávní celek: severočeský region, severomoravský region, západočeský region; vytvoření regionů. Zřejmě se čeština bez regionu neobejde - slouží jako případné synonymum pro výrazy kraj, ale i území či oblast, v některých případech význam upřesňuje (viz euroregion).
Ivo Vaculín