Plody rajonizace

Slova

Plody rajonizace

Vlastně se tematicky vracím k tématu minulého sloupku. Stylistické neobratnosti se tentokrát dopouštím záměrně, poněvadž chci upozornit, že je nutno psát rozdílně téma, to s dlouhým <é> - a tematika i další odvozeniny (tematický, tematičnost, tematika, tematologie, tematizace) s krátkým.
Pochopitelně mají stejný původ v latinsko-řeckém théma, položka, a souvisí svým základem například též se slovem teze, zásada, myšlenka, z níž se vychází (z řeckého thesis, od ti-thémi, kladu); společnou etymologii mají i se slovesem tezaurovat, schovávat peníze doma, hromadit je. Předchozí pravidla pravopisu uváděla vedle sebe jako spisovné dva způsoby psaní: téma i thema, teze i these, tezaurace i thesaurace. To, že současná doporučují jen jednu, se , nasvědčuje, že mezi vydáními příruček tyto internacionalismy v češtině dále zdomácněly. A tak bylo účelné v písemné podobě je přiblížit výslovnosti, což je zatím tendence pro vývoj moderního psaného jazyka příznačná.
Titulek dnešního sloupku však naráží na záležitost vskutku aktuální. Zdá se totiž, že po letech váhání, nerozhodnosti a sporů hrozí našemu státu skutečně nová rajonizace. Význam tohoto podstatného jména vysvětluje slovník cizích slov takto: rozdělení, rozdělování na určité celky, okruhy, oblasti (rajony). Etymologie nás zavádí do francouzštiny, kde původně substantivum rayon znamenalo paprsek (z latinského radius), pak přeneseně okolí, okruh. Zdá se, že v češtině se slovo rajon nikdy docela nevžilo, cítí se jako cizí a častěji se začalo používat až pod vlivem ruštiny, kde tento termín jednoznačně pojmenovává okres. Kupodivu však nebylo odevždy v naší mateřštině doma ani substantivum okres. To si vypůjčili obrozenci z polštiny, staročesky existovaly pro označení téhož podoby okrslek, okršlek.
Územní uspořádání státu patří, jak to vypadá, k četným oblastem veřejného života, se kterými si naše současnost neví tak docela rady. Rovněž za první republiky se na tomto poli dlouho přešlapovalo. V podstatě působilo dědictví po habsburském státu, zákon z roku 1920 o župním zřízení nebyl vlastně nikdy uveden do života. Uvažovalo se sice o nahrazení zemí na celém teritoriu ČSR, ale pak byly župy dočasně zavedeny jen na Slovensku, kde měly tradici už z dob uherského panství. V historických zemích žil termín župa především jako označení organizačních jednotek Čs. obce sokolské, eventuálně územních útvarů hasičských či fotbalových...
Slovo župa působí hodně exoticky. Přesto snad existovalo už v praslovanštině, souvisí asi s latinským pagus, území, kraj a s německým Gau stejného významu; slovníky upozorňují, že naše podoba vznikla přesmykem souhlásek. Dovolím si připodotknout, že další odvozenina, župan, má v češtině tři výklady: především správce župy, dále pak pohodlný domácí oděv a podle něj těstový obal, ve kterém se něco peče. U posledních dvou termínů jde pochopitelně o docela jinou etymologii; východiskem je italské slovo giuponne, které pochází z arabštiny.
Župa se, pokud vím, v úvahách při hledání vhodného názvu pro budoucí vyšší územně-správní celky nevyskytla. Vypadá to, že pokud se budeme chtít vyhnout tomuto sáhodlouhému spojení, ani v budoucnu se neobejdeme bez termínu kraj. Takže si asi budeme muset zvykat psát: kraj Karlovarský, Plzeňský, Českobudějovický, Ústecký, Liberecký, Královéhradecký, Pardubický, Pražský, Středočeský se sídlem v Praze, Jihlavský, Brněnský, Olomoucký, Ostravský a Zlínský. (Obráceně Karlovarský kraj.) S velkým počátečním písmenem, protože půjde o vlastní názvy správních oblastí.
A závěrem ještě poučení. V diskusích a v polemikách kolem nové rajonizace Česka se setkáváme s různým psaním termínů s tím souvisejících. Například územněsprávní a územně správní (celek). V tomto případě je náležitá pouze podoba první. Podle Pravidel českého pravopisu se složená přídavná jména, která vznikla z ustáleného spojení přídavného jména a jména podstatného, píší dohromady.
Stejně tak je na místě upozornit, že v této souvislosti je správnější psát samosprávní celek než samosprávný. Profesor Jiří Kraus k tomu poznamenává: ...zakončení -ný v sobě obsahuje vedle vyjádření vztahu k základovému podstatnému jménu ještě navíc význam určitého hodnocení nebo náležitosti. Srdečné chování tedy souvisí se srdcem jen obrazně, během parného dne páru obvykle nezahlédneme, adresná kritika je ta, která zasáhla cíl. Podle toho také můžeme mluvit o samosprávných snahách nebo samosprávném chování... Naproti tomu odpovídající podoby na -ní chápeme jako významově neutrální a čistě vztahové. Proto také v odborném a administrativním vyjadřování za vhodnější a výstižná považujeme spojení samosprávní, systém, samosprávní celek, samosprávní jednotka apod.

Ivo Vaculín