Michelangelo karikatury

Honoré Daumier v pařížském Grand Palais

Michelangelo karikatury

Dokázal zesměšnit mocné své doby. Honoré Daumier, geniální karikaturista, je ale téměř neznámý jako malíř a sochař.
Retrospektiva Honoré Daumiera v pařížském Grand Palais nabízí pohled na 325 litografií, maleb, soch, akvarelů a rytin, které pocházejí ze soukromých sbírek a muzeí celého světa. Proč se právě tohoto roku, více než půl století po umělcově úmrtí, Paříž snaží o definitivní Daumierovu uměleckou rehabilitaci?

Neohrožený karikaturista

Honoré Daumier (1808-1879) zůstává do dnešních dnů symbolem neohroženého karikaturisty, neváhajícího zesměšnit mocné své doby. Francouzský historik Jules Michelet o něm říkal, že je "Michelangelem karikatury". Daumier, současník spisovatele Honoré de Balzaka a básníka Charlese Baudelaira, se stal inspirací pro generaci impresionistů, prvních fotografů a filmových tvůrců. V paměti celých generací je Daumier věrným svědkem politických převratů, perverze moci a nadutosti buržoazie.
Honoré-Victorin Daumier se narodil (Marseille, 25. února 1806) ve skromných poměrech, které ho přiměly začít pracovat již ve věku 12 let. V roce 1830 začíná publikovat své karikatury v republikánském časopisu La Caricature, o rok později se proslavil polychromovými kolorovanými bustami politických a literárních postav, jež nazval "celebrités du juste-milieu" (celebrity správného prostředí). Celkem jich vytvořil 36: Některé jsou věrnými a zábavnými výtvory svých předobrazů.
Nejslavnější událostí Daumierova uměleckého (a občanského) života bylo zpodobnění krále Ludvíka-Filipa jako obra Gargantuy - podle proslulé knihy mnicha Rabelaise: Gargantua (1534) -, jež mu vyneslo šestiměsíční klatbu ve věznici Sainte-Pélagie. Proč? Podle tehdejšího policejního spisu recidivista Daumier "vyzýval k nenávisti a pohrdání králem". Po návratu z vězení (a po zákazu časopisu La Caricature) se Daumier odvrací od politické satiry a věnuje se mnohem více kritice způsobů a mravů buržoazie. Spolupracuje s deníkem Charivari, jemuž zůstane věrný celých dvacet pět let.
S nástupem Druhé Republiky (1848 - zrušení otroctví, zavedení svobody tisku a shromažďování, uzákonění volebního práva) se Daumier věnuje portrétům "mužů justice", v nichž nelichotivým způsobem zobrazuje jejich nadutost a sklony k melodramatičnosti (vynikající je například Grand Escalier du Palais de justice). Za Druhého císařství (od roku 1852) Daumier, který dostal tříletý zákaz spolupracovat se Charivari, pracuje na litografickém modelu typického charakteru té doby, zvaného Ratapoil - podle spojení "rat-krysa" s "poil-chlup", tedy něco jako Chlupatý krysák: muže s redingotem, dlouhými kníry a šviháckou hůlkou -, jenž zosobňoval militaristu, bonapartovského náhončího.

Neznámý umělec?

Henri Loyrette, komisař expozice v Grand Palais, tvrdí, že důvodem k retrospektivě je Daumierovo opomíjené malířské a sochařské dílo. "Daumier je vlastně neznámý umělec. Nedosáhl slávy Delacroixe, ani Moneta," říká. Sláva ale Daumiera neminula: Jeho litografie na téma lékařů či soudců zdobí nejednu lékařskou ordinaci i soudní kabinet. Přesto právě karikatury byly do značné míry Daumierovým uměleckým prokletím.
Sám začíná malovat až kolem roku 1840 - a to převážně malé olejové skeče. Mistr litograf neměl formální malířskou techniku, proto i výsledky jeho snah jsou různé. Jeho inspirace také: Často to byli Franc, ois Boucher, Antoine Watteau, Jean-Baptiste Greuze nebo Jean-Honoré Fragonard, kteří vedli jeho ruku. Prvním velkým plátnem byl obraz La République (Republika, 1848), který vystavil na pařížském Salonu. Tématem jeho dalších obrazů se často stávají literární, mytologické a biblické příběhy. Známé jsou jeho variance na Molierova dramata: Crispin et Scapin (1863-1865), stejně jako na Cervantese: Don Quichotte (1850-1860). Biblické a mytologické příběhy jsou mu velkou malířskou příležitostí, často ovšem nedokončenou: např. Ecce Homo (1849-1852). Jeho velkým tématem ale i nadále, pod vlivem práce pro noviny, zůstává každodenní život - a jeho bída: Un Wagon de la troisieme classe (Vagón třetí třídy) nebo série Les Fugitives (Uprchlíci) či Le Fardeau (Náklad, 1850-1853).
Spor o to, zda byl Daumier rovnoprávným umělcem, je na výstavě explicitně znát. Už jenom formáty jeho obrazů - povětšinou malé, upomínají na umělcovu nejistotu, stejně jako velké množství nedokončených děl. Komisař Henri Loyrette ovšem z těchto "nedostatků" dělá "přednosti". Proč ne? Ve skutečnosti stejně záleží pouze na návštěvníkovi, bude-li chtít obdivovat při retrospektivě "geniálního karikaturistu" nebo "neznámého malíře".

Daumierův odkaz

Jedno ale zůstává nepopiratelné: Honoré Daumier dokázal neopakovatelně zachytit v kompozičních klišé svoji epochu. Nad jeho dílem se sklánějí generace, které vstoupily do dějin umění ve 20. století. Byli mezi nimi Édouard Manet, Edgar Degas, ale také Pablo Picasso či filmový génius Sergej Ejzenštejn. Právě Ejzenštejn píše ve svých Vzpomínkách, jak při práci asistenta u Josepha von Sternberga v Hollywoodu došlo na Daumiera. "Točíme se Sternbergem. Je dotočeno - scéna se ukazuje jako nejlepší z celého filmu. Sternberg se otáčí a prohlašuje, že ji udělal podle Daumiera." Konsternovaný Ejzenštejn si poznamenává: "Vůbec mu nevěřím. Podle mého mluví o Daumierovi, protože ví, že ho prostě zbožňuji..." Ejzenštejn miloval Daumiera od chvíle, kdy v jednom rižském knihkupectví narazil na ilustrovanou knihu Eugena Sue: Les Myst`eres de Paris (Pařížské tajnosti). Není proto divu, že scénické řešení slavného Křižníku Potěmkin (1925) a Října (1927) točí a la Daumier. V roce 1940, uprostřed válečného šílenství, Jakov Rajzman, Ejzenštejnův kostýmní návrhář, připravuje v Kazachstánu návrhy k filmu Ivan Hrozný podle Daumierova pojetí typického buržoy.
Daumierův efekt působil na celou generaci impresionistů. Édouard Manet vděčí Daumierovi za inspiraci slavného obrazu Bal masqué a l'Opéra (Maškarní bál v Opeře, 1873), Paul Cézanne neskrýval svůj obdiv k Daumierovi, stejně jako Monet, Pissaro. Edgard Degas byl velkým sběratelem Daumierových litografií, ale i kreseb a maleb - v jeho díle z let 1870-1880, počínaje obrazem L'Orchestre de l'Opéra (Operní orchestr) až po Petite Danseuse de quatorze ans (Čtrnáctiletá tanečnice), tříbil svou techniku na Daumierově stylu. Také Vincent van Gogh podlehl při svých začátcích Daumierovu kultu. Zdi u Maxe Jacoba byly často pokryty litografiemi Daumiera a Gavarniho. Ve svých vzpomínkách Jacob píše, že dal jednoho dne Picassovi, který u něho v roce 1906 bydlel, všechny Daumierovy litografie. "Myslím, že je ztratil," poznamenává Jacob zklamaně. Pablo Picasso nepodléhá Daumierovým litografiím, ale jednomu tématu: Tím jsou postavy z cirkusu.

Arsene Alexandre, Daumierův první životopisec, napsal, že Honoré Daumier byl celý svůj život "duší Donem Quichotem v Sanchově těle ". Nic na tom patrně nezmění ani současná výstava. Pokus o zrození Daumiera - umělce se zkrátka zcela nezdařil. Podobně jako v roce 1878, několik měsíců před Daumierovou smrtí v galerii Durand-Ruel. Tehdy tam jeho přátelé za předsednictví Victora Huga vystavili 94 maleb umělce, který v té době již nemohl nakreslit žádné další. Byl téměř slepý. Své poslední dny dožil u malíře Camilla Corota.
Josef Brož, Paříž
Daumier, Galeries nationales du Grand Palais, Paříž. Metro: Champs-Elysées-Clemenceau. Otevřeno každý den kromě úterý od 10 do 20 hodin, ve středu od 10 do 22 hodin. Vstupné 56 franků.
K výstavě vydán katalog Daumier (RMN/Seuil, 580 stran, 640 ilustrací, 400 franků). Výstava trvá do 3. ledna 2000. Od 17. února do 14. května 2000 se přemísťuje do Philips Collection ve Washingtonu.