Mistr, Markétka a Hamlet

Mistr, Markétka a Hamlet

(TOF)
Potřetí během jediného roku se do českého divadla vrací dramatizace jednoho z nejlepších románů končícího věku - Mistr a Markétka Michaila Bulgakova. Po Hradci Králové a Praze, kam téma přinesli ruští režiséři (Sergej Fedotov a Oxana Meleškina-Smilková), rozehrál trojlomný příběh o sovětské přítomnosti stalinské éry s biblickou variací Pilátova soudu nad Ježíšem a s podobenstvím o vykoupení z pozemských muk za přítomnosti ďábelského veličenstva Wolanda Zdeněk Černín (dramatizace podle překladu Aleny Morávkové a režie) v Městském divadle Brno.
Inscenace je nejenom osobou tvůrce možná českému vnímání Bulgakovova díla nejbližší. Fabulování prolínajících se příběhů je transparentní. Významné místo je ponecháno obrazivosti snových scén. Dokonalé je choreografické ztvárnění. Ostatně ke spolupráci si režisér nepozval nikoho menšího než Igora Vejsadu, jemuž asistovala Ivana Kloubková. A zdůrazňuji-li mimorežijní komponenty inscenace, potom další dílo hodné scénografického mistrovství odvedl autor výpravy Jan Dušek, který tentokrát zatuchlost a ztěžklost ruského prostředí evokovaného gobelíny (Ostrovského Les v Brně, Dostojevského Strýčkův sen v Kladně) vystřídal zdánlivou střídmostí, ve skutečnosti rafinovanou kombinací světla, stínu, zářící pěticípou hvězdou a kostýmovou extravagancí, zejména u Wolandovy suity (Erik Pardus, Pavla Ptáčková, Martin Trnavský nebo Patrik Bořecký a Frankie Čerw).
Zdeněk Černín je první, kdo Bulgakovovu předlohu v novodobých inscenačních přepisech u nás důsledně domyslel a dotvořil. Včetně nezbytné nahoty Markétky (vynikající, vyčerpávající herecké ztotožnění s ní Alenou Antalovou) na Wolandově plese nebo při odchodu Mistra a Markétky do smířlivé nicoty interpretovaného jako návrat do ztraceného ráje. Za indisponovaného Viktora Skálu představujícího Mistra a Ješuu Ha-Nocriho zaskočil na říjnové premiéře velice po duchu vlastního tvaru sám režisér Černín. Poslední poznámka patří obdivuhodnému výkonu jednoho z nejstarších brněnských herců a pedagogů Rudolfa Krátkého v náročném partu Wolanda.
Praha má další nové divadlo - Kalich, v Jungmannově ulici č. 9. Jeho stvořitelé již dlouho před premiérou muzikálu Hamlet (1. 11.) ubezpečovali milovníky tohoto žánru, že autorské dílo Janka Ledeckého (hudba, libreto, texty, titulní role alternovaná s Josefem Vojtkem) bude významnou událostí. Již dopředu s nasmlouvaným exportem do Velké Británie, a kdo ví, možná tudíž i na Broadway.
Ke konstatování, že Prahu čeká velká divadelní událost, se připojil i jako dramaturg projektu upsaný Jan Kačer. Tomu bych ještě odpustil, že nerozeznal, jak místo muzikálu přinesla Hamlet Production jen kalich plný snaživě líbivého popu. Rozhodně na jeho hlavu ale padá, že neumravnil falešným sebevědomím opojeného Ledeckého, k tvůrčí práci autorsky i herecky disponovaného jen minimálně, že nejenom v tištěném programu inscenace přiznal vlastní autorství k Shakespearovu mistrovskému dílu jen skromným znaménkem "lomeno". Hamlet v Kalichu je totiž výhradně dílem - Ledeckého, hlavně o lásce, jak pravil již na tiskové konferenci před premiérou.
Šméčko, řekl by klasik, silák Franta Kocourek. Texty ze spodních pater podsklepí mohutné stavby prázdného popu; klišé, fráze, rýmy a la "žízeň mám - umírám", s otevřenými dveřmi do nevzdělaného nováctví - "na toho vola vemte hůl", "je to blázen, je to cvok"... Hudebně ploužákový styl, přehlídka hlasového chrapláctví s jediným vydařeným stylotvorným odskokem výstupu hrobníků Richarda a Vladimíra Tesaříka, s jediným skutečným hereckým výkonem Sabiny Laurinové v roli Ofélie, a s jediným pěveckým výkonem Petry Janů coby královny Gertrudy.
Režiséra Zdeňka Trošku nepodezírám, že inscenaci odbyl. Naopak snažil se jí vtisknout dost z vlastní bohaté invence. Jenomže vedle Ledeckého, jehož Hamlet je herecky nenapravitelně jalový a pěvecky (na rozdíl od Josefa Vojtka) žalostně intonovaný, neměl šanci. Parta odcházejících pop hvězd dnes již nemůže suplovat muzikálové herectví zastoupené naštěstí i u nás evidentními příklady: Bára Munzarová, Petra Jungmanová, Markéta Sedláčková, Alena Antalová, Roman Vojtek, Martin Havelka... Kdo nevěří, ať na ně do Brna, Plzně i do Prahy běží.