Kecáme si, jak chceme

Reportáž z Festivalu mladých východoevropských filmů v německé Chotěbuzi, který se konal počátkem listopadu

Kecáme si, jak chceme

Festival východoevropských filmů je akce mezi psem a vlkem. Tradice nové české vlny šedesátých let v nových českých filmech. Poláci a Maďaři začínají točit tvrdé, syrové filmy.
Je neděle večer, hodinu před slavnostním zakončením festivalu. V Cannes v tu dobu luxují červený koberec k Festivalovému paláci a festivaloví hosté se mejkapují, oblékají do róby a vážou motýlky. Slovinský scenárista a herec Jan Cvitkovič sedí v bistru chotěbuzského Glad House v asfaltérském triku, opírá se o stěnu natřenou černým latexem a jí sendvič za tři marky padesát. To, že za chvíli bude vystupovat na pódium kina Weltspiegel, ho příliš nevzrušuje. Ale možná to není festivalem, ale Cvitkovičovou náturou. Cvitkovič napsal a zahrál hlavní roli ve filmu Volnoběh o skupině studentů na lublaňské koleji. Sám tam hraje povaleče, který sedí hodiny u televize a nadává na program, kouří a pije a shání holky. Jeho pomalý samopohyb (volnoběh) naruší až nový spolubydlící, který si přivede těhotnou přítelkyni. Volnoběh výborně zapadl do nesyžetového ducha chotěbuzského festivalu. A nakonec získal nejvyšší cenu festivalu.

Krásné mrtvé kino a krásný živý festival

Nikdo by nevymyslel lepší festivalové kino, než je Weltspiegel. Sál se závěsy a aulou s obrazy a plakáty připomíná pražské Aero. Kino, v němž se hrají avantgardní filmy a kde si člověk připadá jako na offbroadwayské scéně konce šedesátých let. Weltspiegel patří postdamskému studiu Ufa a je na prodej. Zatím tu zkoušejí herci místní divadelní scény. Filmy se tu ale už nehrají a jak to vypadá, asi už hrát nebudou. Napřesrok se tu festival patrně už odehrávat nebude. Krásné kino v historické budově je útvar mezi psem a vlkem. Bude patrně zrušeno pro nerentabilitu. Konečně, říká se, lidi stejně chtějí multiplexy. Anebo je spíš potřebují americké mediální velkofirmy, aby mohly snáze prodat své zboží? Zrovna tak stojí mezi psem a vlkem východoevropští filmaři. Jejich filmy se pohybují mezi pomalými nostalgiemi podle Tarkovského a mezi moderní drsností. Mezi uměleckým tradicionalismem a komercí. A Chotěbuz je zrovna taková. Město přetřené úhledným lakem západoněmeckého konzumismu, západoněmecky odsířené a odkouřené. Ale najednou před vámi vyvstane široké schodiště zaváté prachem desetiletí, vedoucí k obrovské podestě porostlé trávou a orámované betónovými pahýly. Tudy možná projížděl Závod míru nebo se tu na Prvního máje mávalo stranickým šéfům.
Celý festival východoevropských filmů je také akce mezi psem a vlkem. Jeho mozkovým centrem je takzvaný Glad House, umělecká oficína s dvěma kiny, s uváděči vzezření ruských anarchistů, se stěnami popsanými grafiti, s reflektorovými konstrukcemi, s bistrem a několika sály, kde je možno koncertovat nebo třeba uspořádat recepci. Publikum tvoří batůžkáři (přišlí z blízkého okolí) nebo krosnaři (ti, co na festival dorazili z dálky). Někteří diváci nosí džíny do zvonu a fialová trička a jejich heslem je nezávislost. V neděli sem přišly i malé děti. Měly tu slavnost v rámci soutěže dětských filmů. Vyhrál německý rodinný film Dva v jednom člunu a děti byly pomalovány jako kočky a jako vlci a hrály si s míčky.
Chotěbuzský festival mladých východoevropských filmů vznikl před devíti lety z nadšení několika jednotlivců, jimž vadilo, že z filmové mapy Evropy začínají pomalu ale jistě mizet filmy z postkomunistických zemí, z nichž některé za socialismu patřily ke kinematografickým velmocím. "Východní Evropa se stala bílým místem na mapě," podotýká německý filmový publicista Heinz Kersten. "Dokonce i západoevropským festivalům s výjimkou Berlína a Mannheimu nestojí zdejší filmová produkce za zmínku. Globalizace na plátna našich kin prostě nedorazila. A přitom je mnohé z toho, co ve východní Evropě vzniká, zajímavější než pořád stejná hollywoodská konfekce." Chotěbuzský festival si stanovil nemalý cíl: Chce tuto nerovnováhu aspoň trochu narušit, když už ne zcela změnit. Postupem let získal politickou i finanční podporu braniborské zemské vlády a města. Původně improvizovaná happeningová akce byla působením nového týmu lidí kolem filmového publicisty a dnes ředitele festivalu Rolanda Rusta přetvořena ve vlivný filmový festival s rostoucím počtem hostů, s mediálním krytím a pevnou organizací. Letos přijelo 450 hostů ze 30 zemí, z toho 60 filmařů a 100 novinářů. Letos víc než kdy jindy se objevili zástupci jiných evropských festivalů, filmoví producenti a obchodníci. Bylo uvedeno celkem 104 celovečerních a krátkých filmů z 25 zemí (v to jsou započteny i koprodukční partneři a filmy z nové sekce Spektrum, v níž běžely filmy natočené sice na Západě, ale s východoevropským obsahem - např. příběhy emigrantů z východoevropských zemí). Festivalové filmy vidělo celkem 10 500 diváků. Je pozoruhodné, že v téhle houšti vyhrál Cenu publika film Saši Gedeona Návrat idiota a předehnal nejen krváky ze Srbska a Polska, ale také český filmový hit Pelíšky.

Filmoví odvážlivci a záplavy

Uvádět východoevropské filmy je odvaha a chotěbuzský festival má mezi několika festivalovými odvážlivci jednoznačně prvenství. Mnohé filmy z Polska, Maďarska nebo i Srbska se snaží napodobovat americkou filmovou strukturu a dosadit do ní evropské charaktery a východoevropskou ironii. Mnohé úspěšné filmy z východní Evropy západoevropské publikum odmítá, a to právě proto, že jsou "příliš americké". To, co je úspěšné doma, nemusí ještě udělat díru do světa. A naopak. Například český film Minulost, třebaže vyšel také z Chotěbuzi bez ceny, získal příznivce právě na západ od našich hranic. O soutěžní uvedení Návratu idiota projevilo zájem víc mezinárodních festivalů, než by mohlo odpovídat domácí návštěvnosti v porovnání s Hřebejkovým filmem. I tak však zůstává akce zaměřená výhradně na východní Evropu riskantní. "Napsat cokoli o východní Evropě znamená potíže. Tento region pro mnohé čtenáře a sponzory prostě jako by neexistoval," tvrdí editor listu Central Europe Review Andrew J. Horton z Londýna. "Zapomeňte na to, říkali nám, když jsme chtěli publikovat reportáže o záplavách v Čechách a v Polsku. Nikoho to nezajímá. Pak ale přišla velká voda do Německa a najednou byl poprask. Proč o tom nepíšete? ptali se nás. Německo je důležitá země. Je to náš partner. Vždyť je to hrůza, záplavy v takové úhledné krásné zemi?"
Sledovat východoevropské filmy je svým způsobem masochismus. Koncentrace podvodníků, gangsterů, zabijáků, překupníků, šílenců a lidí bez naděje je tu naprosto nebývalá. Někdo se domnívá, že jde o realitu zdejšího regionu, kterou filmaři vnímají ostřeji než obyčejní smrtelníci. Další tvrdí, že jde o postcenzurní euforii z toho, že ve filmech už nemusí na jednoho záporáka vystupovat pět klaďasů. Východoevropští filmaři jsou posedlí tématem smrti. Jen český a slovenský film zůstává zatím tržních excesů zloby ušetřen. Dosud tam panuje filmová lyrika - Saša Gedeon, Roman Vávra, Martin Šulík. Tradice české nové vlny šedesátých let v nových českých filmech je na jedné straně obdivuhodná, ale na druhé svazuje filmařům ruce. Někteří filmoví kritici ze Západu se pozastavují, že pro český film jako by neexistovala akutní dobová témata jako nezaměstnanost, chudoba a gaunerství. "V českých filmech chodí hrdinové přes pole a uzavírají se před světem," poznamenal na plzeňském finále Roland Rust. Andrew J. Horton v Chotěbuzi konstatoval, že český film je příliš konzervativní. "Člověk má pocit, že většinu českých filmů točí jeden člověk. Tak si jsou vzájemně podobné. Jen Trajkovova Minulost a Vojnárova Cesta pustým lesem měly odvahu být jiné."
Polská, maďarská a rumunská kinematografie prošly ohněm koprodukční mašinérie a pomalu si zvykají na to, že nejjistější zbraní, jak získat publikum, je akčnost a brutalita, nejlépe obé dohromady. Objevují se tu filmy s komerčním potenciálem, tedy takové, jaké si žádá okolní Evropa. Zatímco někteří filmaři se snaží překročit festivalové ghetto a získat mezinárodní distribuci, jiným stačí úspěch u domácího publika a jiným dokonce jen úspěch u elity filmových fajnšmekrů. Tyto tři typy filmů koexistují vedle sebe a v nekonečných diskusích se odhaduje, který z nich je nejperspektivnější. Mnozí východoevropští filmaři však už poznali trudnou realitu: Chtějí-li skutečně prorazit do světové distribuce, musejí mít látku, jako je Kolja, anebo musí pracovat v západních produkcích, což zůstává pro filmaře z Východu problematické, pokud na Západě nechce točit podřadné kriminální příběhy, na něž nevybyl západní režisér.

Věčný pohyb

Poláci a Maďaři dávají pomalu vale tradiční lyrice a filmovému minimalismu a začínají točit tvrdé, syrové filmy, odehrávající se ve světě bez iluzí, v němž je všechno na prodej. "Z hnusu a zla se tu vytváří nová filmová estetika," konstatoval v Chotěbuzi talentovaný rakouský kameraman Klaus Fuxjäger, jenž pracuje v Praze. Polský film Popravčí (Filip Zylber) vypráví o mladíkovi, který pracuje jako sociální pracovník. Opatruje i starého nemocného muže. Muž chce spáchat sebevraždu, ale nemá na to sílu. A tak požádá mladíka o pomoc. Mladík si pak dá inzerát a nabízí "pomoc lidem bez naděje". Platby přijímá pouze v hotovosti. Nakonec dostane zakázku zabít vlastního bratra, který dluží peníze mafii. Hranice mezi pomocí v nouzi a zabijáctvím je totiž tenoulinká. V srbském filmu Kola (režie Djordje Milosavljevič) se mladík z Bělehradu dostane do malého, ztraceného motelu s názvem Kolo. Sešli se tu překupníci se zbraněmi, drogoví dealeři, prostitutky a další obyvatelé podsvětí. Tito považují nového příchozího za zabijáka a chtějí ho zprovodit ze světa. Mladík má ale jedinečný talent k zabíjení a pobije je všechny. Z jednoho padoucha, který neuměl vyslovit "r", crčí krev, ale radostně opakuje slova obsahující "r", neboť hladký průstřel ho napravil i logopedicky. V maďarském filmu Piráti (Tamás Sas) se nevyskytují zabijáci, jen rozhlasoví piráti, vysílající načerno. Jeden z nich se dá naverbovat k úspěšné komerční stanici a jeho nejlepší kamarád zůstává. Ve filmu se hodně hraje muzika, což se stalo pro film málem osudné. Soukromí financiéři totiž začali režiséra nutit, aby změnil příběh a věnoval velkou část filmu populární kapele Jazz+Az, která ve filmu hraje. Režisér se začal bránit, že film není reklama pro pop skupinu a tvrdil, že hudební čísla nemají logiku v ději. Nakonec se s týmem rozešel. Jeho projekt musel dodělávat náhradník. Jeden z nejúspěšnějších domácích filmů je o novém životním stylu. "Kecáme si, jak chceme", vyjadřují své krédo moderátoři. Ve filmu se hodně jezdí, jedno kam. Smyslem je volnost. Hranice lidské existence, anonymita moci, politika, to všechno zůstává stranou jako stará veteš. Hlavní je rytmus a úspěch. Spíkři sní o univerzu světa, o cestě bez hranic. Nějaká omezení? Ale kdež. Je jen věčný pohyb.
Mezinárodní porota obsazená takovými osobnostmi, jako je kirgizský režisér Aktan Abdikalikov, polská herečka Katarzyna Figura nebo ředitel Americké filmové nadace Gary McVey, však nebyla novou akční vlnou východoevropského kina kdovíjak nadšena. Všechny festivalové ceny šly k filmům lyrickým a spíše tradičním. K filmům o všedním životě, o obyčejných lidech. Hlavní cenu dotovanou odměnou 8000 DM získal slovinský film Volnoběh, známý už z MFF Karlovy Vary. Druhou cenu obdržel tádžicko-korejský film Let včely (Jamšed Usmonov) s příběhem chudého venkovského učitele, jenž se na vsi sužované zbohatlictvím, byrokracií a korupcí snaží prosadit spravedlnost. Na třetím místě skončil polský film Kolejiště (Urszula Urbaniaková), který v menzelovském duchu líčí život dvou mladých žen na polském maloměstě. Mezinárodní porota pro krátké filmy ocenila dva filmy: Takovou pěknou neděli polského režiséra Krzysztofa Pawlowského a Zprávy z domova českého režiséra Marka Najbrta. V prvním filmu jde o polskou vísku v době amerického přistání na Měsíci, ve druhém o televizního spíkra, jenž se připravuje na své první vystoupení. Fascinace televizním médiem je vyslovena s jemnou ironií v hlase. S něčím, čemu se obvykle říká český humor.

Touha po Evropě

"Neptejte se mě, kolik filmů natočím za rok, ale kolik let trvá, než natočím jeden film," sdělil publiku rumunský režisér Marius Th. Barna. Do Chotěbuzi přijel kvůli zvláštní letošní sekci - Zaostřeno na Rumunsko a Moldávii, a vystoupil i na speciální diskusi o těchto dvou kinematografiích. Mezi tvůrci zasedl i legendární moldavský režisér Emil Loteanu, jenž se koncem sedmdesátých let postaral o první příznak tání po deseti letech normalizace: film Cikáni jdou do nebe. Jeho film se tehdy stal masovou záležitostí a prvním impulsem pro české filmaře: "Proč bychom nemohli u nás natočit takový antiideologický film, když vznikl v Sovětském svazu?" ptali se tvůrci. "Konečně sovětský film, kde se nepracuje ani nebojuje proti fašismu!" horovalo publikum. Školní děti si Cikány vybíraly jako téma slohových prací a učitelé jim ho dovolili. Byli přece zaštítěni jménem sovětského režiséra! Třicet let po Cikánech a deset let po převratu je však historická situace nepřehledná a situace filmařů daleko od jakéhokoli odstínu růžové barvy. "Po roce 1989 jsme snili, ale dnes jsme ze snů vystřízlivěli," konstatovali unisono rumunští a moldavští autoři. "Naše filmy jsou takové, jaké jsou. Nejsou moc zajímavé, protože nejzajímavější na nich je proces vzniku. To, jak na ně sháníme peníze a sponzory," řekl moldavský režisér Tudor Tataru. Všichni touží po Evropě. Společná Evropa je nové velké téma, ideál, k němuž se všichni snaží(me) blížit. Nebo nová iluze? "Ve skutečnosti jsme izolovaní," posteskl si Loteanu. Podotkl, že filmy dnes nezabíjejí cenzoři, ale snaha napodobit americkou vyprávěcí strukturu. A pokud se nemluvilo o Evropě, snažili se diskutéři aspoň definovat, co vlastně publikum chce. "Chce vidět realisticky zachycenou bídu dnešní společnosti?" ptal se jeden. "Nechtějí, protože v ní žijí. Chtějí něco lehkého, co potěší. Film by neměl připomínat tíhu doby. Lidi chtějí pěkný příběh, film, ve kterém se tančí," reagoval jiný. "Ne, ne, lidi nejvíc zajímá to, co prožívají na vlastní kůži," řekl další. Nakonec otevřeli Moldavané moldavský cézar a moldavské šampaňské a účastníci diskuse se napili, někteří pomodlili a jiní připili na úspěchy.
Rumunsko a Moldávie nejsou od nás zdaleka tak daleko, jak by se mohlo zdát. I je evropští komisaři z Bruselu ujišťují o pevném místě v Evropě, i oni by rádi našli západoevropské partnery pro své filmy, i oni chtějí prorazit bariéru mezi svými filmy a mezinárodním publikem. Český producent Pavel Melounek, jenž do Chotěbuzi přijel kvůli pohádce Z pekla štěstí, si posteskl, že každý producent u nás pracuje izolovaně, na svou pěst. Je daleko nejen do Evropy, ale i od jednoho k druhému. Stát, který by měl svůj zájem na národní kinematografii nějak projevit, se drží stranou. I když česká filmová pohádka nedostala v Chotěbuzi žádnou cenu, psaly noviny o tom, že producent Jiří Pomeje a představitelka hlavní role Michaela Kuklová museli být předvedeni na chotěbuzskou policejní stanici, neboť neměli řidičský průkaz. Taky způsob publicity.
U nás, v polském Polywoodu nebo jinde ve východní Evropě panuje stejná starost: pro koho a o čem. "Film je kulturní statek a publikum má na tento statek právo. Film jako kulturní statek má stejný nárok na veřejnou podporu jako ostatní umělecké formy. Přístup publika k filmové kultuře musí být zjednodušen a podporován," zaznělo při poradě Mezinárodní federace filmových klubů, která se sešla v rámci festivalu. Opět sny? Mám však dojem, že jsem byl zcela střízlivý, když jsem si počítal, kolik filmů se u nás natočilo a kolik z nich uvedl chotěbuzský festival. V Chotěbuzi běžely v posledních pěti letech všechny špičkové české filmy. A prakticky všichni známí čeští režiséři současnosti se v Chotěbuzi v posledních letech vystřídali. Což jinými slovy znamená, že špičkové české filmy tvoří mladí autoři. A pokud existují mladí autoři, existuje i naděje, že se filmy neztratí. Totéž se děje v Polsku, Maďarsku, Slovinsku a jinde. "Já mám jediný problém," řekla jedna německá filmová kritička, která se v Press Roomu dívala na vítězný slovinský film Volnoběh. Ve filmu zrovna někdo jódloval a kritička se smála. I ostatní se nad tím slovinským jódlováním nakažlivě rozesmáli. "Jakže se jmenuje ten kluk? Cvitkovič? Těžké jméno. Musím se tahle slovanská jména naučit."

Radovan Holub