Návštěvou u Ossipa Zadkina

Návštěvou u Ossipa Zadkina

Musée Zadkine. rue d'Assas 100, Paříž. Otevřeno denně (kromě pondělí) od 10 do 17.30. Nejbližší zastávka metra: Notre-Dame des Champs, nejbližší zastávka rychlodráhy R.E.R.: Port Royal.
V blízkém sousedství Luxemburské zahrady, na pařížské rue d'Assas, se nachází ateliér, který sochař Ossip Zadkine užíval od roku 1928 až do své smrti.
Sochařskou avantgardu utvářející se kolem roku 1910 v rámci tzv. pařížské školy poznamenalo nad jiné silně setkání s kubistickým malířstvím, jehož analýza forem přinášela i jí nové, překvapující a veskrze mimořádně dramatické efekty. Nové pojetí prostorových hodnot a rozvolnění přirozených vztahů, spolu s důrazem na autonomní charakter detailu, vedly ke vzniku mnoha různých, vždy však raritních a nekonvenčních děl, jejichž autoři se natrvalo zapsali do dějepisu moderního umění, a to nejen jako průkopníci nového směru v této oblasti, ale i jako jeho dovršitelé. Všichni žili a tvořili tou dobou v nacionálně nezatíženém městě nad Seinou a jejich mezinárodní složení bylo vskutku pozoruhodné. Rumun Constantin Brancusi, Litevec Jacques Lipchitz, Čech Otto Gutfreund, Ukrajinec Alexandr Archipenko, Francouz Henri Laurens, Španěl Pablo Gargallo a také Rus Ossip Zadkine.
Posledně jmenovaný, sochař Ossip Zadkine (14. 7. 1890 - 25. 11. 1967) se narodil ve Smolensku, v rodině profesora klasické filologie, kde již od nejútlejšího mládí projevuje svůj nevšední výtvarný talent.
Díky rodinnému původu své matky, pocházející ze staré skotské rejdařské rodiny usazené v carské veleříši od dob Petra Velikého, dostává se nejprve, jako šestnáctiletý mladík, do Velké Británie - země, ve které stále ještě žijí někteří jeho vzdálení příbuzní. Jeden z prastrýců mu tak konečně umožní (k nevelké radosti rodičů) návštěvu prvních odborných kursů, speciálně zaměřených na sochařství a kresbu. Po počátečním pobytu v jihoanglickém Sunderlandu pokračuje v uměleckých studiích na Polytechnické škole v Londýně, roku 1909 však natrvalo přesídlí do Paříže, města, kde, jak správně tuší, se v té době odehrává zásadní boj o novou orientaci světové výtvarné scény.
Je přijat na Ecole des Beaux-Arts, po necelém půl roce však i tuto slovutnou instituci opouští, nespokojen s tamní konzervativní výukou. Usazuje se v bohémské falanstéře dnes již legendárních ateliérů La Ruche (Úl), postavených a nejednou užívaných i jako nejskromnější přístřeší ve čtvrti Vaugirard.
Mladý umělec nachází v tamní pestré kosmopolitní společnosti četné přátele, jako Modiglianiho, Soutina, Jacoba, Apollinaira, Chagalla a Legera, konfrontuje s nimi své názory na nové umění a zvolna se vymaňuje z dosavadního, nad jiné silného vlivu velkého Rodina.
Kubistická éra v Zadkinově tvorbě vrcholí těsně v předvečer první světové války, kdy poprvé vystavuje své práce společně s několika stejně orientovanými druhy v Salónu nezávislých. Akceptuje přísný kánon tohoto radikálního uměleckého směru, ovšem v zásadě jen ve způsobu expresívní deformace figur a vymezení jednotlivých určujících elementů. Daleko více než příkladem malířských prací svých vrstevníků je inspirován tribální negerskou plastikou, v jejíž primitivní nefalšované jednoduchosti hledá po svém celistvé prapůvodní kořeny nefalšované estetiky a bezděčnou opravdovost výrazu (Žena s vějířem, 1914, Mateřství, 1918, ap.). Slibný rozlet mladého umělce přerušuje až vypuknutí válečné vřavy, kdy po více než dva roky slouží v řadách francouzské armády. Propuštěn je po zásahu otravným plynem a od roku 1917 může se tak opět věnovat dříve započaté práci.
Původní kubistická východiska opouští Ossip Zadkine někdy kolem roku 1920. Jeho silně emotivní a romanticky nespoutaná letora nemůže se nadále podřizovat striktně racionální, přísné a nebojme se říci i v mnohém ustrnule sterilní doktríně. Již dříve si oblíbil objemné špalky a oddenky starých stromů a tyto materiály stále častěji opracovává dutými dláty do nových, figurálně pojatých kompozic, utvářených se zřetelem k původní naturálně archetypální významovosti (Demeter, 1918, Homo sapiens, 1934). "Když komponuje skupiny, rozvádí i jejich hmotu volně do prostoru a dospívá až k bizarním kumulacím tvarů, které se prorůstají a proplétají," píše v roce umělcova úmrtí náš přední znalec evropského sochařství Igor Zhoř.
Jedním z charakteristických elementů Zadkinových plastik a skulptur je jejich podivuhodný dynamismus, jakási neomanýristická nebo až neobarokní tektonika vedená vlastním vnitřním řádem a současně jakousi nespoutanou, vše prostupující živelností. Odhmotnění, je dosahováno prohlubněmi, konkávními otvory a dutinami, iluzívní modelace stíny, zatímco některé určující prvky vznikají již jen za pomoci nenápadných lineárních, po povrchu vedených tahů a mělkých vrypů...
V podobném duchu pokračuje pak tento "nejsrozumitelnější z kubistů" i v době po druhé světové válce, kdy se vrací zpět do Francie po pětiletém nuceném exilu ve Spojených státech. Tehdy, v letech 1948 - 1951 vzniká jeho proslulá monumentální bronzová, jako symbolický výkřik a gesto pojatá plastika pro Rotterdam Zničené město; později obdobně vícevýznamový Orfeus (verze z r. 1956) a četná další díla.

Prostorný ateliér s atriovým dvorkem, ne nepodobným malé klášterní zahrádce, se roku 1995 proměnil v Zadkinovo muzeum. Umělcova vdova, malířka Valentine Praxová, sem věnovala na tři sta prvotřídních artefaktů. Vnímavému poutníkovi umožní blíže poznat nejen jednoho z největších světových mistrů sochařského umění 20. století, ale současně i více porozumět mimořádnému (a mnohým stále nepochopitelnému) úsilí o zcela nový výtvarný pohled či výraz, kterého se odvážil právě kubismus. Umělecký směr, který jako první v historii změnil optiku klasické perspektivy a pokusil se nahlédnout "pod povrch" vnější reality světa zdánlivě nám důvěrně známého.
Gustav Erhart