Petr Lébl (1965 - 1999)

Petr Lébl (1965 - 1999)
Život na krátké trati
Slovo fenomén je prázdná fráze. Nadužívají ho lidé, kterým se nedostává argumentů pro jiné definování výjimečnosti. Petr Lébl fenoménem byl, nic není výstižnějšího. Od osudného sobotního večera 11. prosince je bohužel výstižný i ten minulý čas. Fenomén českého divadla 90. let se rozhodl dobrovolně odejít ze života. Způsob, jakým to učinil, je zcela práv fantazie největšího zjevu české divadelní postmoderny.
(FAR)
O inscenace Petra Lébla se vedly vždy zarputilé pře. A ještě budou pokračovat, až se v Divadle Na zábradlí znovu odváží vkročit na jeviště, na němž režisér je a bude nejenom pro ten svůj poslední zoufalý vzkaz: - "Jsem na jevišti." A skutečně byl - v provazišti nad ním, až do nedělního večera, kdy ho našli.
Petr Lébl (16. května 1965 - 11. prosince 1999) byl jedním z mála, kteří svou předčasně uzavřenou tvorbou dokazovali, že české divadlo není v krizi, nemá jen provinciální dosah, a kdyby umělo hrát anglicky, bylo by mnohdy hodně vpředu, i když o závody v umění nejde. To spíš kritika by měla umět již za života tvůrců lépe srovnávat se světem, nebát se vyslovit superlativní soud o někom, kdo nás přesahuje. Lébla to štěstí potkalo jen v případě Ivanova (Cena Alfreda Radoka za nejlepší inscenaci roku 1997), když si kdosi všiml, že ten jeho je lepší než stejná inscenace s Kevinem Klinem v titulní roli v prestižním Lincoln Center Theater hned v sousedství Metropolitní opery v New Yorku.
Je zajímavé, jak se divadelní generace 90. let (Burešová, Lébl, Morávek, Pitínský) prosazovala skrze neprofesionální divadlo, přičemž oba její nejsvětlejší zjevy (Lébl, Pitínský) nemají vlastně potřebné vzdělání (DAMU, JAMU). Přitom právě oni (a s Vladimírem Morávkem až do známé kolize kvůli Maryše, zakázané Léblem Na zábradlí hned po premiéře) o sobě věděli již v 80. letech, kdy Pitínský udivoval v Brně v Ochotnickém kroužku a Lébl v Praze řádil od svých osmnácti let v souboru DOPRAPO přejmenovaném na Jak se vám jelo, a ještě o něco později na JELO. Vonnegutova Groteska, Kafkova Přeměna, již tehdy Wyspianského Wesele...
Po krátké epizodě v Divadle Labyrint (Tobiášův Vojcev, Dorstův Fernando Krapp mi napsal dopis) zakotvil Lébl od roku 1993 v Divadle Na zábradlí. Troufalost přímo provokativní: V prostředí postiženém steigerwaldovskou záduchou se stal v osmadvaceti jeho uměleckým šéfem. S ředitelkou Doubravkou Svobodovou v zádech pak zmrtvělé divadlo přivedl k jeho novému uměleckému vzepětí.
Soustavně se zbavovat klišé, provokovat, zcizovat převážnělé interpretační zvyklosti, vysmívat se jim, ale hlavně hrát si, sršet groteskní invencí, tvořit v konfliktech a s něžnou plachostí, mít téma za příležitost dopouštět se na něm nehorázných mystifikací, svolávat na svou hlavu běsy teatrologických fundamentalistů, být obdivován všemi, kdo milují pohyb - a trápit vlastní duši pochybami o sobě samém až k tragickému rozuzlení osudného večera po představení vrcholného čísla, jímž provždy zůstane Ivanov. To byl Petr Lébl.
Zůstane po něm řádka bílých stop v sněžné planině českého divadla. A možná i tehdy, až tu jednou ono samo nebude. Pitínského Pokojíček, Genetovy Služky, variace Stroupežnického Našich furiantů, Čechovův Racek (Cena A. Radoka za nejlepší inscenaci roku 1994), Gogolův Revizor, Ivanov, Syngeho Hrdina západu, muzikál Kabaret, Pitínského Matka, znovu Wyspianského Wesele, Örkényho Kočičí hra, Bojčevův Plukovník Pták, Čechovův Strýček Váňa z letošního října... A v Tel Avivu Cyrano, ve "Zlaté kapličce" Braniboři v Čechách a Kovalčukova nabídka na Cyrana, pozvání ke spolukoncipování festivalu v Avignonu 2000 ... Stačí?
Prokletý rok, který vzal českému divadlu po Petru Scherhauferovi, jehož dílo bylo řekněme téměř završeno, Petra Lébla, který měl mít přece ještě nejlepší léta před sebou. Samá ironie: Pokus o první léblovskou monografii - jak jinak - Fenomén Lébl Vlasty Smolákové a Egona L. Tobiáše nadělili režisérovi a scénografovi k jednatřicetinám (1996). A ve čtyřiatřiceti už tu není. "Nezlobte se, nejsem schopen mluvit. Snad jen - zemřel génius," pravil v televizi doyen Divadla Na zábradlí, jeho zakladatel Ivan Vyskočil. I jeho slzy byly opravdové...