Tiché společenství: Konkurenční řevnivost nad projevem smluvní volnosti? (I)

Tiché společenství

Konkurenční řevnivost nad projevem smluvní volnosti? (I)

[*] Výklad vyjádření banky nemusí být vždycky zcela jednoznačný

[*] Rozhodující je především dosažení dohody o předmětu závazků

[*] Trvalé získávání svěřených vkladů by bylo protizákonné

Zájem mnoha občanů i řady podnikatelů, vystavených důsledkům nepříliš atraktivního rozpětí mezi sazbou úroků z bankovních vkladů a úroků z úvěrů, vyvolaly nabídky různých soukromých společností na výhodné uložení peněz s údajně zaručeným ziskem v řádu dvou až tří desítek procent. Jeden z inzerátů lákajících k takovému uložení peněz je uveden výrazným heslem "NEZDÁ SE VÁM TO?" a kouzlem nechtěného vyvolává dvojznačnou asociaci - nejen o "úroku snů", ale i o tom, že by se taková aktivita nemusela někomu zdát v pořádku. Odčerpávání volných peněz se z pochopitelných důvodů nezamlouvá zejména řadě licencovaných bankovních ústavů. Je v tom však pouze konkurenční řevnivost a obava ze snížení podílu jednotlivých bank na mimořádné ziskovosti v oblasti peněžních služeb?

Co se smí, to se nemusí

Tiskový odbor ČNB poskytl tisku vyjádření (viz HN ze 17. 1.), podle něhož není možno uzavírat mezi vkladateli a příjemci vkladů smlouvy o tichém společenství podle ustanovení § 673 obchodního zákoníku. Argumentuje se tím, že ustanovení o podílu tichého společníka na zisku v závislosti na dosaženém hospodářském výsledku (§ 673) a o určení podílu tichého společníka na výsledku podnikání podle roční účetní závěrky (§ 676) jsou kogentní (donucující) a nelze se od nich smluvně odchýlit. Dovozuje se, že z toho důvodu nemůže být slibován pevný úrok. Tato tvrzení však vůbec nejsou tak jednoznačná.

Smlouva o tichém společenství je jedním ze standardních smluvních typů a je v obchodním zákoníku upravena výlučně normami dispozitivními (podpůrnými), které umožňují smluvním stranám odchýlit se od nich. Má-li být smlouva tichým společenstvím, musí být v písemné formě stvrzen závazek tichého společníka poskytnout podnikateli určitý vklad a jím se podílet na jeho podnikání. Dále musí smlouva obsahovat závazek podnikatele platit tichému společníkovi část zisku vyplývající z podílu tichého společníka na výsledku podnikatelova podnikání.

Pokud se o těchto náležitostech podnikatel s tichým společníkem nedohodnou, smluvní typ smlouvy o tichém společenství nevznikne (srov. § 269/ 1 obch. zák.). Ke vzniku smlouvy netypové (nepojmenované) však přesto může dojít, pokud se strany dohodnou o předmětu závazků (srov. § 269/ 2 obch. zák.). Na pojmenování smlouvy přitom vůbec nezáleží - platná smlouva může vzniknout i tehdy, neshoduje-li se její název s obsahem. Bylo-li nezávadnou vůlí stran dosaženo dohody o předmětu závazků, není důležité, jak byla smlouva nadepsána (srov. § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák.).

"Líc" smluvní volnosti má ovšem v podobě nepojmenované smlouvy i svůj rizikovější "rub". Tato smlouva totiž není (na rozdíl od smluv pojmenovaných) uzavřena nad základnou podpůrných norem, použitelných při absenci jiné dohody stran, a vztah založený nepojmenovanou smlouvou spočívá jen na tom, co bylo smluveno, a na obecných ustanoveních občanského a obchodního zákoníku o závazkovém právu.

Dvojsečná zbraň smluvní svobody vytváří smluvním stranám možnost dohodnout se na jakémkoli obsahu smlouvy, který není v rozporu s donucujícími ustanoveními právních předpisů, resp. který neobchází jejich účel.

V mezích zákona

Měřítkem dovolenosti dohody je obvykle srovnání s uzavřeným výčtem donucujících ustanovení v § 263 obchodního zákoníku. Pozornosti však občas unikne fakt, že také některá ustanovení podpůrná nemusí volbu fakticky umožňovat vzhledem ke své vazbě na jiná ustanovení donucující povahy (obsažená třeba v zákoníku občanském nebo v jiných právních předpisech, jako např. v živnostenském zákoně, v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, devizovém zákoně, ale také třeba v zákoně o bankách). Jakákoliv dohoda odchylná od podpůrného ustanovení zákona by proto měla projít testem souladu s kogentními ustanoveními všech platných právních norem. Vyhoví mu uváděné dohody o tichém společenství?

Nejasný pojem "vklad"

Je-li dosaženo dohody o náležitostech tohoto smluvního typu podle § 673 obch. zák., jedná se o tiché společenství. Sporný je zejména výklad pojmu "vklad". Zákon o bankách ve svém § 2 zakazuje přijímat všem nebankovním subjektům vklady od veřejnosti, nestanoví-li zvláštní zákon jinak. Vkladem se přitom podle zákona o bankách (§ 1/1a) rozumí svěřené finanční prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu. Vklad tichého společníka v podobě movitých věcí se však naopak zásadně (nestanoví-li smlouva jinak) stává (podobně jako u vkladu společníka do obchodní společnosti, kde jde však o úpravu kogentní) vlastnictvím podnikatele.

Kdyby byl zákonodárce v zákoně o bankách pojem vkladu nevymezil legální definicí, muselo by se vycházet z obecného jazykového významu a tam by nesporně spadal i vklad, který není jen svěřen podnikateli, ale i který je mu předán do vlastnictví. Vymezuje-li se pro účely zákona o bankách pojem vkladu zúženě, nelze jej účelově reinterpretovat extenzivně.

Účast tichého společníka na podnikání v rámci tichého společenství se vyčerpává převedením vlastnictví k poskytnutému vkladu, což podle platného práva nekoliduje se zákazem pro nebankovní subjekty přijímat vklady jakožto svěřené peněžní prostředky. Zákaz přijímání vkladů od veřejnosti se zřejmě nemůže vztahovat na jiné vklady než ve smyslu § 1/2a zákona o bankách - jinak by např. žádná jiná akciová společnost než banka nemohla vytvářet a zvyšovat základní jmění vklady svých akcionářů prostřednictvím upisování akcií.

Systematická činnost?

Kdyby smlouva o tichém společenství stanovila odchylkou od dispozitivního ustanovení § 674/3 obchodního zákoníku, že vklad se nestává vlastnictvím podnikatele, šlo by pravděpodobně o obcházení textu i účelu zákona o bankách (§ 1/2, § 2) a smlouva by byla z tohoto důvodu absolutně neplatná. To by ale nastalo jen v případě, že by nešlo o jednorázovou záležitost.

Zákon o bankách hovoří o zákazu "přijímání vkladů" (a nikoliv o jednorázovém "přijetí vkladu"). Absolutní extenzivní výklad § 2 zákona o bankách by znamenal absurdní důsledek - zákaz tichého společenství s peněžitým vkladem. Je-li činnost podnikatele při získávání svěřených vkladů tichých společníků soustavná (jako trvalý zdroj kapitálu), naplňuje pojmové znaky podnikání a je v rozporu s kogentními normami zákona o bankách. V takovém případě je podle mého názoru na místě i využití sankčního oprávnění ČNB uložit pokutu až 50 miliónů Kč nebankovním subjektům za porušení zákazu přijímat vklady od veřejnosti, pokud k tomu nemají zákonné zmocnění (§ 26/1d a § 26/10 zákona o bankách). Bohužel, pouze věcí soudního uvážení je při rámcovosti právní úpravy posouzení, kdy jde o příležitostné, ojedinělé nebo krátkodobé postupy a kdy o systematickou činnost - určitě tomu tak nebude při jednom tichém společníkovi, asi ne při deseti, ale jaké bude posouzení při okruhu sta či více (třeba jednorázově získaných a dále nerozšiřovaných) společníků?

(K dalším otázkám tohoto způsobu poskytování vkladů se ještě vrátíme.)

Doc. JUDr. JOSEF BEJČEK, katedra obchodního práva, Právnická fakulta MU v Brně