DEMOGRAFIE: Česká republika na demografické křižovatce

DEMOGRAFIE

Česká republika na demografické křižovatce

[*] Naděje dožití vzrůstá, plodnost klesá

[*] Počet obyvatel se do roku 2020 příliš nezmění, důchodců však může být o milión více než dnes

Počátkem minulého měsíce zaznamenala většina našich sdělovacích prostředků zprávu Českého statistického úřadu (ČSÚ) potvrzující to, co naznačovaly průběžné informace o přirozeném pohybu obyvatelstva v roce 1994: poprvé od konce první světové války se na území České republiky narodilo v jednom roce méně dětí (106 tisíc), než kolik osob zemřelo (116 tisíc). V následných komentářích a úvahách se objevila řada velmi vyhraněných výroků a někteří autoři se v souvislosti s hodnocením tohoto jevu nevyhnuli emotivním výrazům jako zděšení, drama, katastrofa apod.

Sama velikost vzniklého rozdílu nepřevyšující desetinu procenta celkové počtu obyvatel není příliš významná. Důležitější se spíše jeví, že k úbytku přirozenou měnou vůbec došlo. Její roli nepřehlédnutelného signálu posiluje fakt, že reprodukční ztráta nastala v době, kdy se do věku nejvyšší plodnosti posouvají početně nejsilnější ročníky žen narozené v první polovině 70. let a kdy zároveň významně klesá úmrtnost.

Rychlý pokles plodnosti

Na úrovni základních analýz lze zjistit, že rozhodující úlohu sehrál v našich podmínkách neobvykle rychlý pokles plodnosti žen. V letech 1990 - 1994 klesl ukazatel úhrnné plodnosti z 1,89 na přibližně 1,44 živě narozeného dítěte připadajícího na jednu ženu za celé její reprodukční období (15 - 49 let). Přitom jen poslední zaznamenaný meziroční pokles plodnosti z 1,67 v roce 1993 na odhadovaných 1,44 v roce 1994 nás "stál" zhruba 17 tisíc nenarozených dětí. Změny plodnosti, jichž jsme svědky, jsou z formálního hlediska důsledkem zlomu v reprodukčním chování generací žen nově vstupujících do dříve vrcholného reprodukčního období, tj. do věkové skupiny 20 - 24 let. Tyto ženy v nových sociálněekonomických podmínkách začaly hromadně odkládat narození prvního dítěte do vyššího věku, přičemž tento odklad nemohl logicky být kompenzován ženami ve vyšším věku, jejichž chování odpovídalo předchozímu reprodukčnímu modelu. Příčin vzniklého jevu je hned několik. Přední český demograf Milan Kučera mezi hlavní řadí zvýšení nároků na kvalifikaci a výkonnost, zhoršení podmínek pro založení rodiny: problémy bydlení, vyšší životní náklady rodin s dětmi a částečně i nezaměstnanost mladých lidí.

Očekávání českých demografů však nepředčila jen plodnost. Obdobně výrazná byla také dynamika poklesu úmrtnosti, obzvláště u mužů. V letech 1990 - 1993 postupně vzrostla jejich naděje dožití o 1,74 roku, z 67,54 na 69,28 roku. Na tomto výrazném zlepšení úmrtnostních poměrů se rozhodující měrou podílelo další snížení kojenecké úmrtnosti a především pak dlouho očekávaný pokles úmrtnosti v rizikovém věku 40 - 60 let. Zlepšení se v prvém případě připisuje především kvalitnější lékařské péči, ve druhém pak i změně životního stylu, rozsáhlejší prevenci a aplikaci účinnějších léčiv při onemocnění. Ve "skoku" střední délky života u mužů lze také spatřovat určitý projev nahromaděného potenciálu prodloužení života. V ČR totiž naděje dožití mužů při narození stagnovala od druhé poloviny 50. let až do roku 1990 a ve věku 40 let se v tomto období dokonce významně snížila.

Evropská analogie

Je-li zděšení důsledkem silného nepříjemného překvapení, pak tento vývoj nemůže české demografy vyděsit, neboť analogické tendence se v západní části Evropy projevují již třetí desetiletí. Nejde o nic více ani méně než o součást zákonitého přechodu na nový model reprodukčního chování - model odpovídající postindustriálnímu uspořádání společnosti. V demografické literatuře se pro tento globální proces vžil termín druhý demografický přechod. Rychlost, s jakou k tomu jevu u nás dochází, odpovídá rozsahu zdržení, které náš vývoj vykazoval kolem roku 1990. Průběh změn demografického chování obyvatelstva některých zemí Evropy je v tomto ohledu přiléhavou analogií (tab. 1).

Nová prognóza

Změněné podmínky demografické reprodukce nutně modifikují představy o budoucím populačním vývoji. Jejich bezprostředním vyjádřením je nová prognóza obyvatelstva, která byla vypočtena v první polovině února na katedře demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK v Praze, a to na období let 1994 až 2020. Celkem bylo sestaveno 12 variant vycházejících ze dvou představ o vývoji úmrtnosti a třech variant plodnosti. Zahraniční migrace zakomponovaná do šesti reálných scénářů byla odhadnuta v jediné variantě. Hlavní důvod, proč jsme k výpočtu a zveřejnění výsledků přistoupili necelé dva roky po zveřejnění poslední prognózy ČSÚ, vyplývá z tabulky č. 2.

Nejhrubší porovnání výsledků prognózy na úrovni celkových počtů obyvatel velmi dobře ilustruje rozdílnost výchozích předpokladů. Jestliže ČSÚ dospěl na základě svých předpokladů k závěru, že pokles celkových počtů nastane až po roce 2004, pak naše výsledky reprezentované střední variantou ukazují, že po celé sledované období je nutné počítat s úbytkem přirozenou měnou, tedy převahou počtu zemřelých nad počtem narozených. Úbytky obyvatelstva přirozenou měnou očekáváme především v následujících čtyřech letech, a to v rozmezí od 12 do 15 tisíc osob ročně.

V rozmezí let 2004 až 2009 dojde pravděpodobně vlivem naplnění odkládané plodnosti v souběhu s populační vlnou ze 70. let k přechodné rovnováze mezi oběma složkami reprodukce, avšak zbytek sledovaného období bude mimo jakoukoli vážnou pochybnost ve znamení intenzívního prohlubování přirozeného úbytku obyvatelstva. Ten by měl podle našich propočtů překročit hranici 10 tisíc osob v roce 2014, 20 tisíc osob v roce 2017 a v roce 2020 by se již měl pohybovat na hranici 30 tisíc osob ročně. Relativní změny ve vztahu k výchozím stavům roku 1994 dokreslují číselné údaje v tabulce č. 3. Jestliže kolem roku 2007 dojde k relativní stabilizaci počtu dětí, potom permanentní nárůst podílu osob v důchodovém věku půjde plně na účet produktivní kategorie obyvatelstva. Stárnutí populace se tak stane základním rysem demografického vývoje České republiky.

Praktické důsledky prezentovaného vývoje jsou ve většině ohledů na první pohled zřejmé. Negativně lze chápat především výrazný pokles podílu osob ve věku ekonomické aktivity vůči počtu osob v důchodovém věku. Tento pokles a jeho důsledky může částečně eliminovat pouze stát připravovaným posunem věkové hranice odchodu do důchodu. Na druhé straně je bezpochyby pozitivní, že očekávaný vývoj s největší pravděpodobností potlačí hrozící sekundární populační vlnu, která by odpovídala populační vlně vzedmuté v 70. letech, kdy se dočasně zvýšila plodnost žen.

BORIS BURCIN, TOMÁŠ KUČERA,

Katedra demografie a geodemografie Přírodovědecké fakulty UK v Praze