Institucionální ekonomie ovlivňuje současné řízenía

Institucionální ekonomie ovlivňuje současné řízenía

Do učebnic se již stačila dostat starší institucionální škola (americký institucionalismus) spojená se jmény Thorstena Veblena, J. R. Commonse a J. Mitchella, kteří publikovali své práce na přelomu století, až ve 30. - 40. letech 20. století. Kniha Moderní korporace a soukromé vlastnictví (A. Berle, G. C. Means) z roku 1932 podobně jako slavný článek budoucího nositele Nobelovy ceny Rolanda Coaseho O podstatě firmy (1937) již předznamenávají tzv. novou institucionální školu, jež se rozvíjí až po 2. světové válce.

Dnes se tento proud ekonomického myšlení - relativně nezávislý na hlavním proudu neoklasické syntézy, může pyšnit několika nositeli Nobelovy ceny za ekonomii (Herbert Simon, již zmíněný R. Coase, Douglass North) a snad i někteří další by se alespoň k některým principům této školy nebáli přihlásit. Jestliže učebnice dějin teorií hodnotí starší institucionalismus jako nepříliš životnou alternativu hlavního proudu ekonomie, zdá se, že neoinstitucionalismus si své "místo na slunci" již vydobyl. Přispěl k tomu také "úkol naší doby": transformace ekonomiky postsocialistických zemí, která je charakteristická jednak specifickou makroekonomickou politikou, ale především nezbytností přestavby celého institucionálního rámce ekonomiky. Pochopení váhy institucionální změny i uznání možného přínosu institucionalismu pro ekonomickou transformaci se odrazilo také na loňské konferenci Světové banky O rozvojových zemích, k nimž jsou bývalé socialistické země počítány: ve Washingtonu 28. - 29. dubna 1994 tvořily páteř konference příspěvky neoinstitucionalistů O. E. Williamsona z Kalifornie (Berkeley) a A. Shleifera (Harvardova).

Moderní institucionalismus definuje instituce velmi obecně: institucí je prakticky každé omezení, které formuje ekonomické chování lidí. Nejdůležitější jsou formální omezení, tj. právní rámec ekonomiky, a v něm je nejdůležitější institucí vlastnictví. Ale jde i o méně formální či neformální omezení, zažité ustálené vzorce chování, zvyky, tradice, morální standardy. K centrálním problémům neoinstitucionalismu patří teorie vlastnických práv, teorie kontraktu, teorie agentury (tj. řešení vzájemných vztahů mezi vlastníkem a pověřeným správcem vlastnictví, známé jako problém "principál" - "agent"). Jak vidno, leží neoinstitucionalismus na pomezí ekonomie a práva, ekonomie a teorie organizace, ale také ekonomie a etiky. Instituce vnášejí řád do ekonomiky, jsou řešením problému všudypřítomného oportunismu lidského jednání. (LM)