Společenství nezávislých států - teorie a praxe vývoje vztahů

Společenství nezávislých států - teorie a praxe vývoje vztahů

[*] Prostor SNS je tvořen dvěma obchodními bloky - evropským a kavkazsko-středoasijským

[*] Podle publicisty Olega Moroze vládne "na východ od Brestu prezidentské samoděržaví"

Po rozpadu Sovětského svazu v prosinci roku 1991 se jedenáct států bývalého SSSR - s výjimkou pobaltských států (Lotyšsko, Litva a Estonsko) a Gruzie spojilo ve více než volný svazek zvaný Společenství nezávislých států (SNS). V roce 1993 ze SNS vystoupil Ázerbájdžán, o členství však požádala Gruzie.

Od té doby je SNS polygonem, na němž se promítají integrační i dezintegrační tendence, jež jsou charakteristické pro celý postsovětský region. Tyto protikladné, leč vzájemně se doplňující síly se projevují v politické, v menší míře i v ekonomické sféře a je otázkou času, kdy se členským zemím SNS podaří nalézt konsenzus přijatelný jak v multilaterálních, tak i bilaterálních vztazích. V této chvíli je zřejmé, že snadněji se daří nalézt společný postup v ekonomických vztazích států SNS, zatímco nalezení společné platformy v oblasti politické a vojenské je otázkou budoucnosti.

Rusko jako hnací motor integračních tendencí

Ruská federace, která se hned po vyhlášení vlastní suverenity v roce 1991 prohlásila za "následnický" stát SNS, má na rozvoji Společenství největší zájem. Ve výnosu ruského prezidenta Borise Jelcina ze 14. září 1995 - o Strategické linii Ruské federace ve vztazích s členskými zeměmi SNS - se v bodě 14) praví: "V součinnosti se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi docílit toho, aby pochopily, že tento region (rozuměj SNS - DB) je především sférou zájmu Ruska."

Nesporně ambiciózní deklarace "otcovského vztahu" je ovšem v textu doplněna ujištěním, že při řešení otázek míru v rámci SNS Společenství bude "všechnu práci v tomto směru uskutečňovat v součinnosti s OSN a OBSE a bude usilovat o reálnou účast těchto mezinárodních organizací na urovnání konfliktů na území SNS". To není bezvýznamné ve světle skutečnosti, že od roku 1987 (tedy ještě v dobách SSSR) vypuklo šest dlouhodobých a dvacet krátkodobých ozbrojených střetů a že ani dnes není zcela vyloučena recidiva některých z nich.

Rusko si do jisté míry legitimně přivlastňuje roli vůdčí síly SNS, jeho vnitropolitická nestabilita a nejistoty v otázce jeho budoucího vývoje však tuto roli vůdčí síly v dané chvíli do jisté míry zpochybňují. Například v bodě 17) zmíněného dokumentu se praví: "Vytrvale a důsledně vést naše partnery v SNS k vypracování společných postojů k mezinárodním problémům, ke koordinací akcí ve světě." Roli koordinátora v rámci SNS ovšem členské státy SNS mohou s větší či menší ochotou přijmout pouze v případě, že Rusko se stane ekonomicky i politicky stabilním státem s předvídatelnou strategií vztahů ke svému okolí, tedy státem, v němž mezi exekutivou a legislativou není chronicky válečný stav a další vývoj je víceméně předvídatelný.

Mezi realitou a bodem 4) dokumentu o strategické linii tedy nevládne v současnosti praktická shoda. Bod 4) definuje hlavní úkoly politiky Ruska ve vztazích s členy SNS takto: "a) zajistit spolehlivou stabilitu ve všech dimenzích - politické, vojenské, ekonomické, humanitární a právní, b) napomáhat konsolidaci členů SNS jako politicky a ekonomicky pevných států, c) posilovat Rusko jako vedoucí sílu utváření nového systému politických a ekonomických vztahů mezi státy na území bývalého SSSR, d) podporovat růst integračních procesů v SNS".

Zatímco politické a vojenské aspekty ruské strategie v rámci SNS nejsou dány jen ambicemi Ruska, ale - v první řadě - vývojem ve světě a tím, jak bude Rusko definovat svou pozici ve světě například poté, co dojde k začlenění jeho bývalých středoevropských vazalů do evropských struktur, ekonomické aspekty prohloubení integrace mezi členy SNS by měly být vnímány pragmatičtěji. Ani zde však nechybějí problémy.

Ekonomická integrace probíhá obtížně

Když hodnotil obchodní výměnu Ruska se státy SNS za první pololetí 1995, projevil ruský ministr pro spolupráci se státy SNS více než opatrný optimismus. Poprvé podle něj obchodní výměna mezi Ruskem a dalšími státy SNS nejen přestala klesat, ale dokonce se o tři procenta zvýšila. Objem obratu zboží se státy SNS od ledna do července 1995 dosáhl 11,4 miliardy dolarů a na ruský export z toho připadlo 6,4 miliardy dolarů, což je 17,6 procenta celkového exportu Ruské federace. Podle Serova však téměř 80 procent ruského zahraničního obchodu se zeměmi SNS připadá na Ukrajinu, Bělorusko a Kazachstán.

Na druhé straně byl nucen ministr Serov přiznat, že v posledních dvou letech došlo k výraznému snížení dodávek ruských energetických zdrojů do bývalých svazových republik. Například v roce 1994 se proti roku 1992 export ruské ropy do států SNS snížil ze 71 na 36 miliónů tun, zemního plynu ze 105 na 75 miliard kubických metrů a uhlí z 15 na 6 miliónů tun. Serov konečně konstatoval, že Rusko začíná ztrácet trhy států tzv. blízkého zahraničí (termín, jimž jsou v Rusku označovány státy SNS a bývalého SSSR), neboť na ně v poslední době expandují západní firmy a společnosti.

Ani v oblasti ekonomické tedy neprobíhá integrace v rámci SNS bezproblémově, ačkoli i po rozpadu SSSR dosud přetrvávají mezi postsovětskými státy ekonomické vazby, jež nejsou na rozdíl od vazeb politických zpravidla žádnou ze stran zpochybňovány.

Specifika obchodních vztahů v rámci SNS

Příčiny problémů vidí ruští specialisté Viktor Krivov (Mezinárodní akademie informačních procesů a technologií) a Anatolij Trofimov (Analytické středisko Rady federace Ruska) v leckdy přetrvávající aplikaci "sovětského modelu" ekonomiky, jenž v podstatě do ekonomiky vnáší výrazně mimoekonomické faktory, a proto je také výrazně neefektivní.

Není tajemstvím, že za éry SSSR měly národohospodářské vztahy zcela specifickou a pro západní ekonomiku nepochopitelnou praxi. Byly totiž založeny na teoretickém, spíše však hypotetickém plánu a obchodovalo se za použití veskrze hypotetických, "netržních" cen, jež byly stanovovány na základě administrativních metodik, které s reálnou nabídkou a poptávkou nikterak nesouvisely. Volba vyráběného zboží i místo jeho výroby byly stejně jako ceny zboží určovány zcela voluntaristicky a s alternativní výrobou se nikdy nepočítalo. Zboží také nekolovalo v rámci zákona nabídky a poptávky, nýbrž bylo v rámci tradičního sovětského "deficitu čehokoli" distribuováno formou striktního "přidělování" v rámci hierarchické pyramidy podle zásady: chleba pro (téměř) všechny, luxusní zboží pro nepočetné "vyvolené".

Nástup tržních mechanismů situaci zásadně přeměnil, neboť umožnil import kvalitního zboží nejen pro "vybrané", ačkoli "politická" kritéria schopnosti nakoupit kvalitní zboží nahradilo v postsovětské éře omezení "finanční", plynoucí z rozpadu egalitářské utopie.

Regionální výměna zboží je velmi slabá

Krivov a Trofimov upozorňují na skutečnost, že rozvoji ekonomické integrace SNS brání slabě rozvinutá regionální výměna zboží. Z větší části je totiž výměna zboží kterékoli země SNS spojena výhradně s Ruskem a pouze jednou či dvěma zeměmi, jež s ní sousedí v rámci regionu. Tak například roku 1994 v případě Arménie připadalo 92 procent exportu a 95 procent importu jen na dva státy SNS - Rusko a Turkmenistán. Bělorusko mělo 92 procenta vývozu a 96 procent dovozu zajištěno s Ruskem a 78 procent vývozu a 81 procent dovozu s Ukrajinou.

Omezenost regionální diverzifikace tak vytvoří situaci, kdy prostor SNS je prakticky tvořen dvěma obchodními bloky, jež se k Rusku pojí - evropským a kavkazsko-středoasijským. Uvnitř každého z bloků jsou pak pro kterýkoli stát SNS "životně důležité" pouze vazby s jedním či dvěma nejbližšími sousedy a samozřejmě se surovinově bohatým ruským centrem.

Tyto "jednokolejné" obchodní kontakty států SNS nevyvolávají potřebu unifikace obchodních režimů v rámci SNS a navozují tím stav, kdy na úrovni libovolných dvou partnerů dochází k disparitě, při níž surovinoví exportéři (především Rusko a Turkmenistán) jsou ve stálé výhodě, zatímco ostatním členským zemím SNS se jen zpravidla nedaří uhradit vlastním vývozem dovážené zboží. V praxi to způsobuje, že se stávají dlužníky i přesto, že ceny na energii jsou v rámci SNS uměle snižovány a jediným řešením se pak stává latentní dotování, které udržuje při životě neefektivní "sovětský" model struktury výroby v zemích, jež se staly dlužníky. To zase následně vyvolává již zcela nekontrolovaný "export" problému a těžkostí, jež sužují "zadlužené" země, do zemí "věřitelských".

Bludný kruh se tak uzavírá a teoreticky správné teze, zaznívající v dokumentu o strategii Ruska ve vztahu k SNS, se mění v další z modelů, jejichž uvedení do praxe je značně sporné.

Postsovětský prostor a etnické konflikty

Skutečnost, že uprostřed pavučiny představující ekonomické vazby v rámci SNS je právě Rusko, naznačuje, že dříve či později se při zachování relativní stability podaří ekonomickou integraci Společenství nejen prohloubit, ale i zefektivnit a "zcivilizovat". Podmínkou je však právě ono zachování alespoň relativní stability.

Nepříznivá souhra historických i současných faktorů však způsobila, že v zemích SNS existuje řada reálných i potenciálních zdrojů etnického napětí a již probíhající etnické konflikty zřetelně naznačují, že migrace etnických skupin zpravidla vyvolá v cílových zemích jejich exodu nemalá napětí. Ta mohou vyvolat radikalizaci některých stran a politických hnutí, jež ve snaze zvýšit svou popularitu mohou vyvolat nejen nárůst nacionalismu, který lze nyní označit za fenomén vlastní v té či oné míře všem postsovětským společnostem, ale i nebezpečnou xenofobii.

Když například ruský ministr zahraničí Andrej Kozyrev navštívil v polovině září metropoli Uzbekistánu Taškent, mohl po jednání s prezidentem Islamem Karimovem konstatovat, že Rusko i Uzbekistán jsou pro posílení mírotvorné úlohy SNS. Stanoviska obou zemí k situaci ve Střední Asii jsou si tak maximálně blízká a lze je do jisté míry pokládat za pozitivní model. Šéf ruské diplomacie konstatoval, že prakticky již byly úspěšně vyřešeny všechny problémy vzájemné migrace obyvatelstva a bylo dosaženo i urychlení procedury při získávání občanství.

Podobně vstřícné řešení potenciálně konfliktních situací v prostoru SNS však nebývá pravidlem, ale spíše šťastnou výjimkou a nezřídka dochází k dohodě teprve po konfrontaci, kdy napětí hrozí přerůst v otevřený konflikt.

Situaci navíc komplikuje skutečnost, že podle ruského publicisty Olega Moroze vládne v současné době "všude na východ od Brestu prezidentské samoděržaví". Tak totiž charakterizuje Moroz úsilí, které projevili prezidenti prakticky všech postsovětských republik ve snaze o nastolení prezidentského režimu ve svých zemích.

Primárním důvodem tohoto jejich bez výjimky úspěšného usilování o "prodloužení funkčního období prezidenta nejméně do roku 2000", jež formou lidového referenda prošlo téměř všemi zeměmi SNS, byla snaha vyloučit z politické hry radikální a extremistické síly. V praxi však podobné tendence k autokracii naznačují nebezpečí, jež by mohlo ohrozit nejen integrační tendence, jež v rámci SNS za příznivých okolností mohou převážit nad silami dezintegračními, ale vyvolat také další etnické konflikty, což je právě to, před čím Jelcinův výnos a dokument o strategii Ruska vůči SNS alespoň v teoretické rovině důrazně varuje.

Zda se tedy zmíněný dokument stane další neuskutečněnou deklarací dobré vůle, či zda představuje propracovaný algoritmus pozitivního vývoje Společenství nezávislých států, ukáže příští vývoj.

DIMITRIJ BĚLOŠEVSKÝ