SOS dětské vesničky včera a dnes

SOS dětské vesničky včera a dnes

První česká SOS dětská vesnička v Karlových Varech-Doubí si letos připomíná rovné čtvrtstoletí své existence. Během této doby vesničkou v Doubí i další o tři roky mladší vesničkou ve Chvalčově na Kroměřížsku prošly více než tři stovky dětí.

Pamětníci si možná vzpomenou na obrovskou, doslova celonárodní podporu, jíž se na sklonku šedesátých let dostalo týmu odborníků a dalších nadšenců soustředěných kolem MUDr. Jiřího Dunovského, který si předsevzal podle zahraničních zkušeností rozvinout tuto formu pěstounské péče o děti také v Československu. Sdružení přátel SOS dětské vesničky, jak se tehdy ustavená organizace s takto vytknutým cílem nazývala, v té době představovalo vlastně jediný dobročinný spolek, který navíc neměl ani žádné ideologické zabarvení. To veřejnost velmi rychle pochopila a spontánně nejen finančně výstavbu obou vesniček podporovala. Není možná bez zajímavosti, že na jaře 1969, kdy se vesnička v Doubí začala stavět, na kontě Sdružení bylo už přes 28 miliónů korun získaných právě ze sbírek a darů občanů.

Sdružení SOS dětských vesniček, které po násilném přerušení své činnosti v polovině normalizačních sedmdesátých let svou práci opět obnovilo v prosinci 1989, nyní v konkurenci jiných humanitárních organizací se do povědomí veřejnosti prosazuje mnohem hůře. Vždyť pouze dalších občanských sdružení v republice existuje kolem dvaceti tisíc a nadací založených pro obecně prospěšné cíle je skromným odhadem přes tři tisíce... Někdy se dokonce klade i otázka: Není SOS dětská vesnička už přežitkem, má vůbec ještě nějaký smysl? A v podtextu této otázky bývá leckdy zašifrována i další: Zda výchova dětí svěřených ve vesničce pouze matce-pěstounce netrpí neúplnou rodinou, v níž chybí otec.

Pomiňme fakt, který zakladatel SOS dětských vesniček Rakušan Hermann Gmeiner na sklonku čtyřicátých let asi předvídat nemohl. Totiž to, že ve vyspělých západních zemích rodiny bez otce nejsou žádnou zvláštností a že tento trend se stále více zrychluje. Například v USA více než deset miliónů domácností nyní vede samotná žena. Představitelé Sdružení v odpovědi na takto formulovanou otázku spíš argumentují osvědčenými zkušenostmi ze zahraničí a tím, že samotná matka-pěstounka (mimochodem zaměstnankyně Sdružení) se zcela může soustředit na výchovu svěřených dětí a že takto vytvořená rodina nezná ani nebezpečí tolik dnes ohrožující právě úplné rodiny. Tedy rozvod rodičů, který psychiku dětí pokaždé svým způsobem poznamená, dohadování se o děti nebo dokonce "vyřizování si účtů" mezi bývalými manželi přes děti.

Mužský prvek ve vesničce přesto nechybí. Trvale v ní žije a prakticky denně do rodin dochází vedoucí vesničky, který má k ruce i svého pedagogického zástupce. Je tam také správce, od něhož se zejména chlapci učí čistě mužským fortelům a znalostem potřebným třeba při běžné údržbě domků.

Při hledání odpovědí na výše položené otázky by se ovšem neměla přejít ani skutečnost, že Sdružení umísťování dětí do svých vesniček nenadřazuje nad jiné formy náhradní rodinné výchovy. Ne každé dítě je vhodné pro život ve vesničce - a dodejme, že se ani nemusí hodit do rodiny každé maminky. Spolu s orgány péče o dítě v tomto smyslu výběr dětí do vesničky a konkrétních rodin provádějí přední pediatři, dětští psychologové, psychiatři, pedagogové a další odborníci. Obecně lze říci, že do vesniček přicházejí zejména sourozenecké skupiny, přičemž děti by neměly být starší deseti let (někteří odborníci, jako například docent Zdeněk Matějček, dokonce za optimální stáří dětí přicházejících do vesničky označují předškolní věk), neměly by být výrazněji zdravotně poškozené a měly by být schopné alespoň docházky do zvláštní školy.

Hovořit o čtvrtstoletí českých SOS dětských vesniček svým způsobem ovšem není zcela přesné. Od poloviny roku 1974 do roku 1991 (Doubí), resp. 1992 (Chvalčov), vesničky spravoval a řídil stát, který nejen připustil značné zchátrání domků, ale vesničky ani nevedl v duchu Gmeinerova odkazu a mezinárodně uznávaných principů SOS dětských vesniček. Některé matky-pěstounky i s dětmi v té době z vesniček odešly a do uvolněných domků byly nastěhovány pěstounské manželské páry, čím se dál stíral původní charakter obou vesniček. Některé manželské páry žijí ve vesničkách dosud a Sdružení poté, co vesničky převzalo zpět, připadla starost, jak pro tyto manželské dvojice a jejich děti citlivě a po vzájemné dohodě nalézt rovnocenné ubytování mimo vesničku. Rodinné domky, hlavně v okolí obou vesniček, pro tyto páry kupuje Sdružení pouze za své prostředky či z poukázaných peněz od mezinárodního ústředí SOS dětských vesniček v rakouském Innsbrucku. Jak by se nejen pro tyto případy hodilo oněch jedenáct miliónů korun, které Sdružení při své násilné likvidaci muselo státu odevzdat ze svého konta a které už nikdy neobdrželo zpět!

Více než patnáctileté narušení vnitřního života obou vesniček je třeba brát do úvahy i při různých výzkumech a šetřeních, které se v nich provádějí. Přesto výsledky výzkumu Pozdní následky psychické deprivace v dětství, který v minulých čtyřech letech provádělo oddělení pro výzkum rodiny Psychiatrického centra Praha pod vedením doc. MUDr. Zdeňka Dytrycha, CSc., mohou být v lecčem zajímavé. Tým odborníků - zjednodušeně řečeno - porovnával osobnosti už dospělých jedinců, kteří své dětství prožili v dětských domovech, v SOS dětských vesničkách či v individuální pěstounské péči nebo kteří se narodili z nechtěného těhotenství. Jako kontrolní skupina byli všem těmto souborům přiřazeni jejich vrstevníci z tzv. "normálních rodin".

Z množství zajímavých srovnání napřed uveďme výsledek jednoho, který možná víc než jiné vypovídá o vztahu dětí z jednotlivých souborů k životu a smyslu pro odpovědnost. Osobní zkušenost s interrupcí získalo jen osm procent dívek do 19 let z SOS vesniček, zatímco jejich vrstevnice narozené z nechtěného těhotenství již ve 13 a děvčata z dětských domovů dokonce v 19 procentech případů. Ženy do 30 let z SOS vesniček tuto zkušenost učinily v 16 procentech případů, ženy stejné věkové kategorie, jež prošly dětskými domovy, však už v téměř 69 procentech, ženy narozené z nechtěného těhotenství v 53 procentech a dokonce i ženy z kontrolní skupiny "normálních rodin" ze 49 procent.

Také při srovnávání rozvodovosti mezi jednotlivými soubory vyšly až překvapivě příznivé výsledky pro muže a ženy z SOS vesniček, tedy z rodin zásadně bez otce. Z tohoto souboru se totiž rozvedlo zhruba pouze šest procent mužů a devět procent žen. Ovšem například muži ze souboru dětí z dětských domovů se rozvedli hned ve 35 procentech, ženy narozené z nechtěného těhotenství se rozváděly z 21 a ženy z "normálních rodin" z 15 procent.

Snad ještě jeden ve prospěch SOS vesniček hovořící výsledek. Když se posuzovala celková životní spokojenost příslušníků jednotlivých souborů, ukázalo se, že k nejspokojenějším (a tedy i nejlépe začleněným do života) patří dospělé děti z SOS vesniček. Konkrétně muži uváděli spokojenost v 77 a ženy dokonce v 86 procentech případů!

Jeden ze členů výzkumného týmu, Zdeněk Matějček, připouš-tí, že některé pro SOS vesničky lichotivé výsledky jsou do jisté mí ry dány osobnostmi maminek, které do obou vesniček počátkem sedmdesátých let přicházely. Dosti často to totiž byly hluboce věřící ženy, které v péči o opuštěné děti a v předávání svých mravních a etických hodnot spatřovaly své životní poslání. Řekneme-li to surově, dnes se před ženami takto hluboce oddanými víře otevírá - na rozdíl od minulosti - celá řada dalších možností jak toto své přesvědčení vtiskovat do konkrétních skutků. Možná také proto je v současné době o práci maminky-pěstounky v SOS dětských vesničkách menší zájem. Třebaže, což je rovněž nutno dodat, ve vesničkách se plně osvědčují i maminky, které nebyly ani pokřtěny.

Získávat nové maminky do obou vesniček v Doubí a ve Chvalčově především za ty, jež v nich postupně vychovaly i patnáct až dvacet dětí a už se chystají do zaslouženého důchodu, ale také pro novou vesničku v Brně-Medlánkách, která se začala budovat minulý měsíc, tak vedle hledání dalších dárců a sponzorů zůstává hlavním úkolem Sdružení.

Pod názvem Sdružení SOS dětských vesniček si ovšem již nemůžeme vybavovat pouze samotné vesničky. Sdružení kupříkladu v Karlových Varech provozuje penzión, který pro dospělé chlapce z vesniček představuje pevné zázemí, než pevněji zakotví v praktickém životě, než si naleznou trvalé zaměstnání a než získají vlastní ubytování. Sdružení se chystá otevřít podobné zařízení i pro dospělé dívky z obou vesniček. První etapa výstavby nové vesničky v Brně-Medlánkách zase mimo jiné počítá s tím, že tamní první dvojdomek může sloužit pro přechodné pobyty dětí, které se náhle ocitly v krizové situaci do té doby, než o jejich dalším osudu rozhodne soud. Zatím se takové děti standardně umísťují do dětských domovů, což pokaždé nemusí představovat nejšťastnější řešení.

IVAN RYŠAVÝ