Muzeum, které sídlí v bance

Muzeum, které sídlí v bance

Na rozhraní starého a nového města Santa Fé de Bogotá, zkráceně Bogotá, hlavního města Kolumbie, stojí Banka republiky (Banco de la República). Její základy jsou zpevněny hodnotami nad jiné uznávanými: zlatem a uměním. Najdeme tu totiž jedno z mála muzeí, které může nést název Muzeum zlata (Museo del Oro).

Na odlehlé straně jinak rušného náměstí se téměř skryto v parkovním porostu otevírá přísně hlídané muzeum, v němž jsou připraveni ozbrojenci se samopaly. Ale vědomí tak důkladného dozoru nemůže narušit nadšení, jež se návštěvníka zmocňuje už od vstupu. Ponořuje se totiž do dávného světa mýtů, do Eldoráda, jež vzrušovalo tisíce objevitelů a dobyvatelů. Kvůli zlatu opustili své domovy v Evropě a podnikli riskantní cestu lodí, přes hory, pralesy a pouště.

Silný zážitek z muzea ospravedlňuje prodlení u jeho historie i sbírek, tím spíše, že je mezi světovými muzei unikátem. To si uvědomila Evropa už při několika příležitostech, kdy Kolumbie byla ochotna vyslat menší vzorky ze svého muzea na výstavy, které proběhly starým kontinentem. Pokaždé k nim vyšly publikace, s úžasem popisující nádheru zlatých předmětů předkolumbovských civilizací na území, na něž bývá pozapomínáno ve prospěch civilizace Inků, Aztéků a Mayů, přestože tu leželo, podle přestav mnohých, to pravé Eldorado.

Sbírku muzea tvoří kolem 15 tisíc předmětů, z valné části zlatých, čímž překračuje zásadním způsobem množství podobných exponátů v evropských či jiných světových muzeích, kde se občas nějaká významná ukázka kolumbijského zlata vyskytuje (stačí připomenout znamenité sbírky berlínského muzea v Dahlemu).

Vznik muzea zlata lze klást do doby dosti nedávné: vytvořilo se v roce 1939 z iniciativy tehdejšího ředitele Banky republiky Julia Cara (jehož jméno nese i další významná instituce kolumbijské kultury, Ústav Caro y Cuervo) a jeho zástupce Luise Angela Aranga (ten pro změnu založil knihovnu Biblioteca Luis Angel Arango, počítanou dnes k nejdůležitějším v celé Americe). Vznik muzea byl významným počinem a položil základy k jednomu z nejznámějších památníků umění původních obyvatel Ameriky na území obsazeném španělskými dobyvateli. Současně se stalo základnou pro další výzkumy jedné málo známé stránky světového umění, které dnes už začínáme lépe interpretovat.

Po pětadvaceti letech existence se muzeum přestěhovalo do zbrusu nové budovy (otevřena v roce 1968), která je současně přímo skvělým modelem současného muzea, jehož úloha spočívá nejen ve shromažďování a badatelském zpracování sbírkových předmětů, ale je určena rovněž a především pro pedagogické účely; zkrátka, chce být živým ústavem působícím nejen bezprostředně na nesčetné turisty domácí i cizí, ale i na rozvoj širší vzdělanosti.

Vlastnímu muzeu jsou vyhrazena sice pouze tři podlaží moderní budovy Banky Republiky; na úrovni vstupní haly, jež připraví návštěvníka na záplavu zlata záplavou publikací a diapozitivů, najdeme ještě výstavní síň, v níž se konají kratší výstavy, jež mají za účel ukázat zlato v umění ostatních zemí předkolumbovské Ameriky.

Druhé podlaží je věnováno kolumbijskému zlatu, jeho technikám a stylům: lití na ztracený vosk, tepání, tavení atd. Mnohoznačné použití zlata je tu předvedeno na hlavních typech předmětů: maskách, náhrdelnících, závěsech, přívěscích, náramcích, nádobách užitkových i rituálních, plastikách a v mnoha dalších projevech. Jsou instalovány současně podle hlavních etnicko-kulturních stylistických okruhů, řekli bychom, podle škol. Přitom jsou pro úplnost pohledu na jednotlivé kultury tyto zlaté předměty doplněny kamennými, terakotovými a keramickými výtvory.

Značnou část zaujímají předměty ze slitiny zlata a mědi, zvané tumbaga (tombak), která se pro svou snadnější tažnost a obrobitelnost (asi 30 procent zlata, 70 procent mědi) používá k výrobě náročněji tvarovaných předmětů a odlitků. Divácky nejvděčnější exponáty, výhradně zlaté, jsou instalovány ve třetím podlaží muzea v přehledně uspořádané galerii.

Třpyt a stálost zlata jsou tu povýšeny uměleckými formami a řemeslnou zručností do sféry ryzího umění. Vlastní i umělecká hodnota zlata je umocněna ještě hodnotou archeologickou a kulturně etnografickou. Je nutno uvědomit si současně, že Indiáni neshromažďovali zlato pro jeho hodnotu v dnešním slova smyslu, tedy pro hodnotu finanční, ale pro jeho technické vlastnosti.

Převážně jde o šperky používané muži i ženami při rituálních obřadech, slavnostech i bojích. Tvořily součást výzdoby oděvů i jako dary záhrobní; řada z nich byla nalezena v šachtových hrobech, které dodnes překvapují svou konstrukcí a výzdobou. Bohužel, značná část nebyla přitom zpracována vědeckým způsobem, protože byla získána od hledačů pokladů, zvaných "guaqueros". Většina zlatého pokladu pochází tedy z druhé ruky, bez archeologické dokumentace, ze soukromých velmi rozsáhlých sbírek, z nichž několik se těšilo oprávněné pověsti, a byly proto vykoupeny bankou pro vytvářené muzeum.

A nyní k jednotlivým kulturám: legenda o Eldoradu vznikla mezi indiány Muisky, kteří jsou považováni za součást velkého kmene Čibčů a odtud tedy kolísání v názvosloví této kultury. Země Čibčů se rozkládala na náhorní rovině mezi Bogotou a Tunjou. (Zde považuji za vhodné přiblížit prostředí hlavního, dnes více než pětimiliónového města: leží ve velké náhorní kotlině zhruba 2500 m nad mořem. Počasí je tu celý rok téměř stejné, liší se jen intenzitou deště; průměrná teplota je dosti chladná, asi 16 stupňů, a přilétáme-li letadlem ve dne, pozorujeme krajinu kolem Bogoty jako francouzskou či švýcarskou. Bez svrchníku či svetru v Bogotě nevydržíte.)

Muiskové měli nejpokročilejší společenskou, náboženskou, ekonomickou organizaci ze všech Indiánů na území Kolumbie. Jejich obchod se solí, bavlněnými látkami a smaragdy upoutal zájem dobyvatele Quesady, zatímco legenda o "El Doradovi", tedy doslova o "zlatém" či "zlaceném muži", přivlekla jiného konquistadora (dobyvatele) Belalcázara.

Právě Muiskové vytvořili zlatý vor, jednu z nejzajímavějších plastik, která je ústředním exponátem a chloubou muzea nejen proto, že je mistrovským dílem starého kolumbijského zlatnictví. Znázorňuje totiž náčelníka v doprovodu svých dvořanů, vezoucích se na prámu, a potvrzuje, že legenda o Eldoradu nebyla bez skutečného podkladu. Dal jí podnět právě tento rituální akt, konaný vždy při nástupu nového vládce knížectví Gutavita, na stejnojmenném jezeře. Při převzetí vlády byl totiž - podle jedné, nejvěrohodněji znějící verze - nový kazik přinášen ke "svatému jezeru" na zlatých nosítkách a na břehu byl potřen pryskyřicí a posypán zlatým prachem. Takto pozlacený vládce vyjel s obřadníky na prámu do středu jezera, kde odhazoval obětní zlaté předměty do vody, aby se pak, když už bylo všechno zlato obětováno, vrhl do jezera. Očištěn, vrátil se ke svému lidu, čímž byla jeho vláda uzákoněna. Souviselo to s kultem slunce, na němž bylo náboženství Muisků, podobně jako Inků, postaveno. Pochopitelně že tento obřad nabýval v očích Evropanů neslýchaných rozměrů, takže i pro Čecha je dodnes slovo "eldrorádo" běžným pojmem. A díky uměleckým schopnostem Muisků, vyznačujícím se vyprávěcím stylem bohatým na detaily, máme dodnes dobrou představu o skutečnosti eldoráda.

Také druhá indiánská kultura, zvaná Tairona, situovaná na pobřeží Atlantického oceánu, byla vysoce organizována. Metalurgie Taironů dosahovala ještě vyšší technologické i umělecké úrovně, čehož dokladem jsou např. odlitky zvířat a figur.

Tolimská kultura, nazývaná podle departamentu Tolima, je známa již ze španělských kronik, které se zmiňují o nálezech v tolimských hrobkách. Charakteristickým výtvorem je tu zlatý nebo tumbagový přívěšek, plochý, s výjimkou některých detailů obličeje, které vypadají jako aplikované proužky, ve skutečnosti jsou však lité na ztracený vosk. Často se tu vyskytuje postava člověka nebo netopýra.

Quimbaya je jméno malého kmene v údolí řeky Cauca, jež používal nejčastěji slitinu Tumbagu pro národně tvarované nádoby, odlévané rovněž na ztracený vosk. Vyznačují se realismem, čistotou stylu a dokonalostí forem.

Spřízněný s quimbajským slohem je styl calimský. Pro Calimu jsou to typické velké náprsní ozdoby - pektorály ve tvaru srdce či ledviny s tepanou hlavou uprostřed, která má v nose veliký šperk v podobě H a v uších kruhové náušnice. Existují i masky a čelelenky, bohatě zdobené srpkovité šperky do nosu, či jehlice zdobené drobnými figurkami s detailně provedenou hlavou.

Indiáni kmene Sinú, z jejichž šachovitých hrobů vytěžili Španělé mnoho zlatých předmětů, stavěli, podle líčení španělských kronikářů, chrámy, do nichž se vešlo více než 1000 osob a které pokrývaly idoly zdobené zlatými deskami.

Řadu předmětů v muzeu nelze zařadit do žádné ze známých kultur, zatímco kultura známá jako San Augustín, přestože ilustrována jednou či dvěma kamennými sochami, je zastoupena dodnes lépe přímo na místě, kde stojí monumentální sochy, hlásající velkolepost indiánských kultur staré Ameriky, kterou si uvědomí každý návštěvník Muzea zlata v Bogotě.

Banka republiky se ovšem neomezuje na svou působnost v Bogotě. Také v přístavu Cartagena, který je ukázkou španělského koloniálního pevnostního systému v Karibském moři, zbudovala pobočku Muzea zlata se stejnojmenným názvem, i když v daleko menším rozsahu, ve starém koloniálním domě poblíž katedrály. I když se nedá srovnávat s centrálou v Bogotě, najdeme tu zase další varianty nám již známých kultur a předmětů v osobitém provedení.

Jsou důkazem magického myšlení, umělecké představivosti, řemeslné zručnosti i technické dovednosti původních obyvatel Ameriky, jejichž dědictví zůstává tak zásluhou Banky republiky živé a přístupné. Navíc dávají na vědomí nezastupitelnou roli Banky republiky v kolumbijské kultuře. PAVEL ŠTĚPÁNEK