Neobyčejné tvídy z neobyčejných ostrovů

Neobyčejné tvídy z neobyčejných ostrovů

Britský styl odívání Američané rádi napodobují, Francouzi o něm s oblibou vtipkují a Italové se jím nechávají inspirovat. Britové, zamilovaní do svých venkovských sídel, měli jiné požadavky na oblékání než Francouzi, kteří od dob Františka I. dávali přednost životu ve městě. Britské pojetí módy, vyplývající z tamní mentality inklinující k praktičnosti, tvořilo po více než jedno století protipól k francouzské rafinovanosti a kreativnosti.

Výroba vlněných tkanin má ve Velké Británii dlouholetou tradici. Jednou z takových typických tkanin je tvíd (název odvozen od skotské řeky Tweed), který se vyrábí z mykaných přízí na mnoha místech Skotska a Anglie. Pečetí Harris Tweed se symboly planety a maltézského kříže může však být označen jen ručně tkaný tvíd pocházející ze skupiny malých ostrovů ležících severozápadně od skotského pobřeží.

Tyto ostrovy, které se nazývají Vnější Hebridy, byly osídleny již před několika tisíci léty, o čemž svědčí i prehistorické kameny v Calanais. Vikingové ovládali toto území od 9. století až do století 13., kdy se stalo součástí skotského království.

Právě tady, na ostrůvku Eriskay, se před 250 léty vylodil princ Karel Edward, miláček katolických přívrženců stuartovského rodu, aby započal poslední povstání jakobitů - skotských katolíků - proti vládnoucímu rodu hannoverských Welfů. Stuartovec Karel Edward, vnuk krále Jakuba II., kterého ze země vyhnala revoluce, je dodnes velice oblíbenou a uctívanou postavou skotských dějin. Výročí princova vylodění i jeho neslavného návratu na ostrovy po porážce u Culloden Mooru r. 1746 se tu letos vzpomínalo řadou konferencí a společenských večerů.

Nyní žije na Vnějších Hebridách 29 tisíc obyvatel a osídleny zůstaly ostrovy Lewis a Harris, Bernera, Scalpay, Severní a Jižní Uist, Berneray, Benbecula, Beleshare, Grimsay, Eriskay, Barra a Vatersay. Domorodci hovoří většinou dvěma jazyky - gaelštinou, původním jazykem ostrovanů, a angličtinou. Také názvy osad jsou dvojjazyčné. Gaelština se stále vyučuje na základních školách a konají se v ní církevní obřady. Během léta se pořádá festival gaelských písní a velká pozornost se věnuje i vydávání literatury (především dětské) v tomto jazyce.

Historie dnes již světově proslulých tvídů začíná na nejseverněji ležícím ostrově, o kterém se často hovoří jako o siamských dvojčatech, neboť jeho jižní část je svou přírodní scenérií a celým svým charakterem zcela odlišná od části severní. Právě proto byl tento ostrov nazván dvěma jmény - Lewis a Harris.

Severní část Lewis je mnohem úrodnější a méně hornatá. V rozsáhlých údolích se sladkovodními jezery se pasou koně a na malých políčkách se pěstují brambory nebo kořenová zelenina. Hlavním městem celého ostrova je přístav Stornoway s osmi tisíci obyvatel. Vévodí mu hrad Lew stojící na Šibeničním vršku, obklopený stromy a keři, což je na ostrově opravdu výjimečné, neboť stromům se tu v nepříznivém počasí nedaří. Právě na Lewisu, nedaleko "magického kruhu" vytvořeného z prehistorických kamenů starých údajně pět tisíc let, přistávají dnes letadla. Minulost, ne ovšem tak vzdálenou, připomíná i brána z velrybí kosti u jednoho domku, neboť z těchto kostí se tu kdysi vyrábělo mýdlo. Lov velryb je už dlouho zakázán, ale rybolovem se tu živí řada domorodců. Bohatým zdrojem ryb jsou totiž kromě moře i sladkovodní jezera a rybaření sem přivádí mnoho turistů. Ti, kterým štěstí nepřálo a vracejí se bez úlovku, mohou navštívit některou z rybích farem a úlovkem se opatřit za peníze.

Jih ostrova, který býval vždycky chudší a daleko drsnější, působí na návštěvníka ještě romantičtěji. Harris, to jsou růžové a bílé útesy na východním pobřeží a široké, bílým pískem pokryté nedotčené pláže na západě, pokorně přijímající ve větru i dešti přílivy a odlivy Atlan- tiku. Na mírných pahorcích se pasou volně ovce "černých tváří", které k majiteli přivádí jen v době stříhání ovčácký pes. Klikaté cesty spojují osamoce- né domky bez zahrádek a hospo- . dářských stavení. Maličká jezírka plná leknínů se krčí v úžlabinách pod skalami pokrytými lišejníkem. Z nejvyšší hory An Clisham vysoké 800 m je možno vidět celý ostrov a při dobrém počasí i skotské pobřeží.

K nejpůsobivějším památkám ostrova patří gotický kostelík Sv. Klementa, stojící na návrší nad starým přístavem Rodel. Tento kostel, pojmenovaný po prvním křesťanském misionáři, který přijel na ostrov, se stal posledním místem odpočinku Alexandra a Williama Mac Leodových, vládců Harrisu a Lewisu v 16. století. Tady má také hrob slavný gaelský básník John Morrison. Dnes je kostelík stejně opuštěný jako přístav ležící pod ním. Do Rodelu už dávno nepřijíždějí turisté jako na konci století, kdy světla viktoriánského hotelu zářila do tmy a hejna racků doprovázela bárky rybářů. Z restaurace už dávno není slyšet hudbu. Okna hotelu jsou vytlučena, z pokojů zmizel starý nábytek.

Mnohé se na ostrovech změnilo od počátku století, ale hlavně od doby, kdy se Velká Británie stala zemí Evropského společenství. Kamenité úzké cesty jsou pokryty prvotřídním asfaltem, sloupy elektrického vedení ční na travnatých pahorcích, moderní vily nemají nic společného s původními kamennými domky, u jejichž stěn se dříve kupily zásoby rašeliny, kterou se topilo. Dotace, které místní obyvatelé dostávají, mají zabránit vysídlování ostrovů, neboť pracovních příležitostí je tu minimálně. Mladí lidé odcházejí studovat do Skotska i Anglie a jen zřídka se vracejí zpět.

Mnohé se tedy sice změnilo, ale až obdivuhodně věrni zůstali ostrované náboženským tradicím. Neděle je uctívaným dnem. V neděli nelze ani ostrov opustit. Nejezdí trajekty, neprodává se benzín, obchody jsou zavřené. Žádná hospodyně by se neradovala z návštěvy, jelikož se nevaří, a ani v jediném hotelu na Harrisu nelze poobědvat. Neděle je dnem, kdy se navštěvují kostely, zpívají gaelské písně, ale jakákoli jiná činnost je zakázána, což se přísně dodržuje. Možná právě silné náboženské cítění pomohlo domorodým obyvatelům v minulosti překonávat tvrdé životní podmínky a pomáhá jim i nyní.

Vraťme se však k historii tvídů (pojmenovaných právě podle jižní části ostrova Harris), která začíná v sedmdesátých letech minulého století, v době, kdy vlastnil ostrov hrabě z Dunmoru. Do historie se však mnohem výrazněji zapsala jeho manželka komtesa z Dunmoru. Chtěla pomoci místním obyvatelům, kteří neměli mnoho příležitostí k obživě. Povšimla si, s jakou dovedností zhotovovali vlněné látky, tehdy ještě jen pro vlastní potřebu, a nechala u nejtalentovanějších tkadlen, sester Mac Leodových, zhotovit tvídy a Murray tartan (vzor pojmenovaný podle slavného starého keltského rodu, jehož potomci vlastnili panství ve Skotsku - poslední potomek tohoto rodu George Murray je desátým vévodou z Athollu a jeho domovem je Blair Castle). Tkaniny poslala svým šlechtickým přátelům do Skotska i Anglie a pokusila se získat první objednávky, což se jí dařilo.

Ostrované začali vyrábět tvídy a tartany podle zakázek. Vlnu barvili v kotlích, pod kterými se topilo rašelinou. K barvení se používalo lišejníku seškrábaného ze skal, černého bezu, kořenů leknínu, plané petržele, kopřiv, slupek cibule, rezedy a dalších místních rostlin, takže tvídy připomínaly svou barevností přírodní scenérii ostrova. Obarvená vlna se mísila, ručně skala a tkala na primitivních stavech. Utkané kupony se praly v mýdlové vodě. Po usušení mnuli ostrované při zpěvu gaelských písní tkaninu v rukách, aby se zjemnila.

Na počátku století však hrozilo obyvatelům, že ztratí práci v důsledku industrializace. Na Lewis, do Stornovay byly dovezeny mykací stroje a byla založena první továrna. V té době se začalo uvažovat, jak zachránit výrobu ručně tkaných tvídů. V r. 1910 byla zaregistrována ochranná známka. Podle původní definice mohl být označen pečetí Harris Tweed jen tvíd vyrobený z příze ručně skané a tkaný na ručních stavech obyvateli Vnějších Hebrid. Byla založena společnost Harris Tweed Association, aby dohlížela na dodržování pravidel a udělovala pečeť.

Původní definice byla pozměněna pouze jednou, a to v r. 1934 po dlouhých vyjednáváních. V té době se totiž začal projevovat zvýšený zájem o tyto tvídy, a jelikož ostrované nestačili zhotovit požadované množství, začaly se tyto tkaniny kopírovat ve Skotsku a Kanadě. Od r. 1934 se tedy příze přestala skát ručně a v definici bylo stanoveno, že tvídy musí být zhotoveny ze 100% čisté střižní vlny pocházející ze Skotska, která musí být barvena a skána na Vnějších Hebridách a tkána ručně obyvateli ostrovů v jejich domovech. Z 90 tisíc metrů vzrostla tehdy roční produkce na 1,2 miliónu metrů. Způsob výroby se od té doby nezměnil. Ve čtyřech malých továrnách se nyní zpracovává téměř třetina 100% skotské střižní vlny.

Vlna se tady barví (k dosažení výsledného barevného tónu příze se používá šesti až sedmi barev), myká a spřádá. Tkalci, kterých je na Lewisu, Harrisu, Uistu a několika malých přilehlých ostrůvcích asi čtyři sta, dostávají v továrnách přízi pro osnovu a útek a návrh vzoru podle požadavků zákazníků. Utkané zboží přivážejí zpět do továrny, kde se upravuje a kontroluje. Továrny se také starají o odbyt a prodej.

Společnost, která nyní uděluje ochrannou pečeť a kontroluje dodržování výroby podle definice, se nazývá Harris Tweed Authority a sídlí v městečku Stornoway. Má deset čestných členů v čele s hlavním inspektorem, kterým je v současné době Calum Macaulay. Právě on nás informoval, jak velké změny se připravují na příští rok. Ze Sutherlandu mají být dovezeny na ostrov nové ruční stavy, na nichž bude možno tkát tvíd v šíři 150 cm. Doposud se vyráběl v jednoduché šíři, což pochopitelně nevyhovuje modernímu konfekčnímu průmyslu. Tkalci za nové stroje zaplatí pouze třetinu ceny a mají možnost získat dotaci na stavbu nového prostoru, do kterého by stav umístili, neboť malé dřevěné kůlny, kde mají stavy většinou dnes, přestanou vyhovovat.

Kolekce "Harris" tvídů se nabízí zákazníkům na veletrhu textilních materiálů Premiére Vision, který se koná dvakrát ročně v Paříži. Mezi dlouhodobé odběratele patří Francie, USA, Japonsko, Kanada, Německo, Rakousko, Itálie a Austrálie. Rozsah zakázek pro jednotlivé země se mění rok od roku. Loni bylo např. vyvezeno do Spojených států 70 % z celkové produkce, letos jsou odtud objednávky minimální.

Současná roční produkce se pohybuje okolo dvou miliónů metrů. Nejúspěšnějším rokem byl rok 1966, kdy z Vnějších Hebrid putovalo do celého světa 7,5 miliónu metrů tvídu. Právě v témže roce byla za služby prokázané britskému exportu vyznamenána řádem britského impéria (Officer of British Empire) návrhářka Mary Quantová, průkopnice víkendové módy a minisukní.

Změna životního stylu přispěla k využití tvídů pro více účelů (např. v dámské módě). Vyrábějí se proto dnes i v odlehčených hmotnostech (210 g/m2). K velké popularitě rozhodně přispívá, když se ve Stornoway objeví některý významný módní tvůrce a nechá si utkat podle svých návrhů tkaniny pro své modely. Harris Tweed využili ve svých kolekcích např. Yves Saint Laurent, Vivienne Westwoodová, Ralph Lauren, Bill Gibb a Laura Biagiottiová.

K pozoruhodným osobnostem, které se na ostrovech výrobou tkaných tvídů zabývají, patří šesta- osmdesátiletá Marion Campbellová. Na ručním stavu z r. 1919, u kterého se provádí výměna listů pomocí čtyř pedálů, pracuje již od třinácti let. Z malých okének kůlny, ve které má stav vedle kupících se odložených věcí, je vidět jeden z teskných zálivů. Jestliže stařenčina pozoruhodnost tkví v dokonale zvládnutém řemesle a vitalitě, s kterou se mu věnuje, bude pro mnohé možná mnohem pozoruhodnější její mladičká neteř Anne Campbellová, která před nedávnem přijela na Harris z Anglie a rozhodla se tu zůstat, aby se mohla věnovat řemeslu svých předků. Anne své tvídy vyrábí podle receptury z počátku století. Tkaní tvídů, tradiční řemeslo s historií delší jednoho století, není spojeno jen se starší generací ostrovanů. Tato neobvyklá výroba vlněných tkanin má zjevně i svou budoucnost.

Obdiv si však zaslouží i všichni pánové a paní Mac Sweenové, Mac Donaldové a Mac Kenziové, kteří nás přesvědčují, když mží, je zlověstně zataženo a fouká studený vítr, že máme hezký den. Docela hezký den máme, když prší téměř horizontálně a vítr nám podlamuje kolena. Tento optimismus však překvapuje jen turisty, kteří sem připluli pohodlnou lodí uprostřed léta a nemají ani zdání o temných zimních měsících.

Mnohé z prospektů opěvují přírodní krásy Vnějších Hebrid. Jedinečnost těchto ostrovů však tkví v místních obyvatelích, bez nichž by (navzdory zvláštní nostalgické přírodě) ztratily své největší kouzlo. Přestože ostrované bydlí dnes v moderních domech podobných těm ve Skotsku i v Anglii, ctí staré tradice, mluví jazykem svých předků, gaelštinou, a věnují se tradičním řemeslům. Zachovávají si svou výjimečnost. A tak už jen proto musí být tvíd s pečetí "Harris" výjimečný. JANA MÁCHALOVÁ