Čečensko jako chronický problém

Čečensko jako chronický problém

[*] Západ ještě stále, byť opatrněji, vnímá snahy Moskvy o udržení teritoriální celistvosti jako legitimní právo Ruské federace

[*] Lživá zpráva části ruských masmédií o popravě rukojmích v Pervomajském poskytla ruskému velení důvod k útoku těžkými zbraněmi

Tabulka č. 1

Petrochemické závody v Grozném (ropa v mil. tun)

Rok Ropa celkem Ropa z Grozného

1991 15,00 3,90

1992 9,70 3,20

1993 3,50 2,40

1994 2,98 1,20

Značný podíl ropy přicházel do Grozného ze západní Sibiře.

Tabulka č. 2

Zbraně a technika zanechaná na území Čečenska,

jež padly do rukou separatistů (stav ke dni 10. 8. 1992)

Druh Celkem do rukou

Čečenců

Raketové systémy RKSV 4 2

Letouny L-39, L-29 260 260

Tanky 42 42

Transportéry BTR 14 14

Obrněné tahače MTLB 44 44

Protiletadlová děla 9 9

Automaty 35 748 24 737

Kulomety 1 682 1 682

Pistole 18 715 10 119

Svým nevyváženým postojem k čečenským snahám o získání samostatnosti se Moskva postavila do nezáviděníhodné situace. Navzdory až příliš frekventovanému tvrzení o tom, že současné akce ruské vojenské moci jsou pouhým pokračováním carské politiky, však lze hovořit o zásadních rozdílech.

Historická paralela

Kavkazskou válku, jež trvala celou polovinu 19. století, hodnotí Anton Kersnovskij (1907 - 1944) ve svých Dějinách ruské armády pochopitelně z proruských pozic. Kriticky tedy hodnotí postoje cara Alexandra I., jenž nepodporoval příliš rozhodné akce ruských vojsk proti "vosímu hnízdu" celého Kavkazu, tedy proti Čečensku. V čele ruských vojsk stál tehdy generál Alexej Jermolov (1777 - 1861), jenž si svou rozhodností v postupu proti horským národům Kavkazu vysloužil carovu nemilost a byl posléze ve funkci vystřídán. Alexandr I. požadoval ve vztahu k horalům "více přátelství a shovívavosti". Podle Kersnovského tím tehdy Petrohrad prokázal "naprostou neznalost situace, zatímco horalé pokládali shovívavost postupu za slabost Rusů".

Rozdíl mezi Alexandrem I. a Borisem Jelcinem je dosti patrný a netřeba ho komentovat. Ruský car, aniž by jakkoli zpochybňoval koloniální ambice Ruské říše, vyzýval - ovšemže marně - k tomu, aby rozšiřování ruského koloniálního panství bylo co nejméně konfrontační. Naproti tomu ruský prezident ve snaze zachovat integritu teritoria Ruské federace nebral sebemenší ohled ani na ruské veřejné mínění, jež invazi do Čečenska odsuzovalo od samého počátku především proto, že v Rusku dosud přežívá bolestný syndrom afghánské války, ale ani na mínění světa, v jehož očích tak byl přerod Ruska ne-li v demokratickou, tedy v civilizovanou zemi po prosinci 1994 značně zpochybněn.

Zpráva Govoruchinovy parlamentní komise

Filmový režisér a publicista Stanislav Govoruchin, v loňských parlamentních volbách lídr tzv. Govoruchinova bloku, nebývá zvláště v poslední době pokládán za demokrata západního ražení. Jeho hnutí představuje radikální opozici, zformovanou na antikomunistických principech, což plyne i z jeho filmu Tak žít nelze (byl promítán i u nás) a z jeho knih Rusko, které jsme ztratili či Velká kriminální revoluce.

Právě Govoruchin byl minulou Státní dumou postaven do čela komise, jež měla prozkoumat příčiny a důsledky čečensko-ruského konfliktu. V roce 1995 vydalo moskevské nakladatelství Laventa brožuru pod názvem Govoruchinova komise. Několik úryvků ze zprávy naznačuje důvody, pro které je nyní zpráva přezírána a pomíjena mlčením.

Na str. 5 této publikace je uvedeno osobní mínění Stanislava Govoruchina, kterého lze sotva podezírat z přehnaných sympatií k Čečencům, zvláště pak k Džocharu Dudajevovi. "Čečensko musí získat nezávislost. Lidem, kteří jsou za ni schopni položit své životy, nemůže nikdo bránit... Podle mého soudu je třeba jen vítat to, že Čečensko se stane nezávislým na ruském rozpočtu. Obyvatelům Ruska to přinese jen ulehčení... Navrhuji proto vnést do Ústavy Ruské federace stručný doplněk: Vyloučit Čečenskou republiku Ičkerija ze svazku Ruské federace."

Ve své zprávě komise konstatuje, že v listopadu 1991 v době zavedení mimořádného stavu v Čečensku (tedy v nejodpovědnějším okamžiku vztahu obou stran) byla promarněna možnost včasného a minimálně konfrontačního řešení konfliktu mezi Grozným a Moskvou. Prezident Jelcin se však tehdy podivným způsobem vyhnul řešení tohoto snad nejdůležitějšího státnického problému. V té době byl na své "dači" v Zavidovu. Nutno podotknout, že to představuje téměř normu v prezidentově chování. Stejně tak v době bosenské krize se prezident USA B. Clinton nemohl Jelcina dovolat po tzv. horké lince, o čemž s ironií informovala masmédia celého světa.

Podle názoru Govoruchinovy komise jsou hlavními viníky čečenského konfliktu vedle separatisty Džochara Dudajeva, jehož ekonomické i politické zájmy realizované nezřídka pomocí kriminálních aktivit na konfliktu šetření prokázalo, především ti, kdož mu jeho činnost umožňovali. Vina za eskalaci krveprolití i nárůst beztrestného terorismu tedy padá nejen na ty, kdož zajišťovali dodávky zbraní (ministr obrany P. Gračov - viz faksimile) a kteří po odchodu federálních vojsk z Čečenska zanechali na místě arzenály, z nichž pak separatisté čerpali (vojenské velení Ruska - viz tabulka č. 2), ale i na ty, kdo navzdory rostoucí roztržce dodávali do petrochemických závodů Grozného ropu až do konce roku 1994 (viz tabulka č. 1).

Ostatně pouhé srovnání celkového objemu ropy, jež se v Rusku dobývá, tj. přes 600 miliónů tun ročně, s těžbou ropy v Čečensku (rok 1994), tj. 1,5 miliónu tun, dokazuje, že to nebyla hrozba ztráty čečenského zdroje této suroviny, jež se stala příčinou vojenské operace v Čečensku a následně i eskalace teroristických aktů.

Terorismus jako zbraň

Poprvé se projevilo nebezpečí vykročení konfliktu z regionu Čečenska v červenci 1995, kdy teroristické komando Šamila Basajeva zajalo v jihoruském Buďonnovsku na 2000 civilních osob jako rukojmí a používalo je jako "živé štíty". Terorismus se projevil jako účinná a především nepostihnutelná (neboť netrestaná) zbraň.

Vojenské velení Ruska však nebylo schopno teroristy zajmout a legálně v souladu s platnou ruskou legislativou odsoudit. Šamil Basajev se po teroristickém aktu mohl klidně vzdálit a v očích řady Čečenců (a nejen Čečenců), kteří by si při jiném postupu Moskvy mohli jasně uvědomit nepřípustnost terorismu jako prostředku k dosahování politických cílů, se stal hrdinou.

Je třeba konstatovat, že na celé romantické, téměř "byronovské" heroizaci teroristů, vnímaných již nikoli jako ti, kdož porušují zákony státu i obecné civilizační normy, ale jako bojovníci za svobodu "bez bázně a hany", nese vinu ruské vedení i velení ruských ozbrojených sil. Ruské vedení je vinno proto, že nebylo schopno čečenskou stranu přesvědčit o produktivnosti výhradně politického řešení sporu o čečenskou nezávislost a v případě potřeby volit i limitovaný ústup ze svých pozic (neboť prozíravost silnějšího hráče se projevuje v tom, že své síly nepoužívá příliš okázale). Vinou ruského vojenského velení je pohodlná a zcela neprofesionální volba masívních útoků těžkých zbraní v případech, kdy bylo zapotřebí izolovat konkrétní osoby a tím zbavit teroristická komanda "mozků".

Slova Williama Perryho, ministra obrany USA, o tom, že Američané by v podobné situaci nepoužívali rozsáhlých vojenských operací, ale "chirurgicky jemných řezů", jimiž hodnotil poslední vývoj v čečensko-ruském konfliktu, zřetelně naznačují, že Západ (zvláště USA) stále ještě vnímá - byť stále opatrněji a nejistěji - snahy Moskvy o udržení teritoriální celistvosti Ruské federace jako její legitimní právo, čímž se stále výrazněji liší od teritoriálně či geograficky bližších sousedů Ruska, jež v současných aktivitách ruské ozbrojené moci leckdy spatřují model potenciálního budoucího vývoje.

Basajevovy aktivity akcí v Buďonnovsku neskončily. Zatímco 9. ledna 1996 jiné čečenské teroristické komando, tentokrát pod vedením Dudajevova zetě Salmana Radujeva, obsadilo nemocnici v Kizljaru a poté bojovalo s ruskými jednotkami v dagestánské obci Pervomajskoje, o pár dní později - v úterý 15. ledna - jiné teroristické komando vedené Mohammedem Tokcanem napadlo v přístavu Trabzon turecký trajekt Avrasya, mezi jehož asi 200 cestujícími bylo zajato podle lodního seznamu 95 Rusů a mimo jiné i osm ukrajinských podnikatelů. Tokcan posléze přiznal, že jeho velitelem je Šamil Basajev.

Právě zde se projevilo nebezpečí "internacionalizace" konfliktu, který dosud Rusko tvrdošíjně pokládalo za svou vnitřní záležitost. Do nebezpečné "hry" byla totiž vtažena nejen turecká strana, nucená Moskvou k tomu, aby případ řešila, ale i Ukrajina, jež pokládala za nezbytné chránit i své občany. V této situaci zaznělo ukrajinské prohlášení o připravenosti Černomořské flotily zasáhnout a osvobodit rukojmí, bude-li o to požádána oficiálně, jako nebezpečný precedens pro lavinovité rozšíření konfliktu.

Nikdo dnes již nemůže zaručit, že ustupování požadavkům separatistů nevyvolá další nárůst teroristických akcí.

Dezinformace jako prostředek politiky

Eliminujeme-li již zmíněný romantický pohled na Čečence, vidíme příslušníky civilizace a kultury, jež se od ruské kultury značně liší, což ani v nejmenším neznamená, že by byla lepší či horší. Hodnotící přístup je v této souvislosti zcela zbytečný, ba nebezpečně zavádějící. Fakt odlišnosti ovšem ani v nejmenším neznamená, že by proto neměli sami rozhodovat o své vlastní budoucnosti.

Část ruských masmédií - k výjimkám patřil seriózní list Izvestija - však Čečence démonizovala a při líčení vývoje situace v Pervomajském sáhla dokonce k trestuhodné dezinformaci, když informovala veřejnost o masových popravách rukojmích v dagestánské obci Pervomajskoje. Již o pár desítek hodin později byla ruská strana nucena přiznat, že prohlášení mluvčího Federální bezpečnostní služby Alexandra Michajlova o tom, že rukojmí v Pervomajském byli již všichni popraveni, bylo pouhým zdůvodněním zahájení zničujícího útoku těžkých zbraní ruské strany. Logika prohlášení byla jednoduchá: Rukojmí jsou již stejně mrtvi, musíme potrestat vrahy.

Čečence nelze pokládat za šílence posedlé vražednou mánií, jež lapají civilisty jen proto, aby je vraždili. Z hlediska logiky, kterou se zřejmě řídí, je zajatý civilista - lhostejno, zda ruský výsadkář, dagestánský stařešina či zdravotnický personál - výhodný tím, že slouží jako "živý štít". Výše řečené ovšem nic nemění na skutečnosti, že například v Buďonnovsku byli popravováni rukojmí teroristy výstřelem do hlavy, na níž byl předtím položen polštář.

Čečenský kodex cti

Kodex cti bojovných horalů s tejpovou (kmenovou) strukturou společnosti stěží odpovídá evropským měřítkům a legendám o králi Artušovi, to ovšem příliš nepřekvapuje. Zvláštní je skutečnost, že si to důsledně neuvědomuje ruská strana. List Izvestija ostatně v těchto dnech uvedl, že je to Moskva, která přispívá k tomu, že se čečenských separatistů zvolna začíná zmocňovat šílenství.

Legitimita boje proti terorismu se v praxi ruské moci mění ve zcela nepřípustnou prioritu silového řešení před politickým jednáním, byť jakkoli lopotným a zdlouhavým. Leč i vojenská neschopnost ruské strany působí až nepřirozeně. Padají civilisté, padají řadoví čečenští bojovníci, ruským bezpečnostním silám se však za celou dobu nepodařilo zajmout a postavit před řádný soud ani jediného člověka z vedení separatistů.

DIMITRIJ BĚLOŠEVSKÝ

(Tabulky a faksimile převzaty

z materiálů Govoruchinovy

parlamentní komise)