Z JUDIKATURY: Trest zákazu činnosti nelze uložit pro jakékoliv podnikání

Z JUDIKATURY

Trest zákazu činnosti nelze uložit pro jakékoliv podnikání

[*] Obchodníci nesmějí napříště obchodovat

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Tzn 28/95 se zabýval rozsudkem Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě ve věci skupiny pachatelů, kteří se takřka ve 40 případech dopustili podvodů nebo pokusu o podvod při obchodní činnosti.

Různí podnikatelé, zejména prodejci a výrobci zboží, na území severomoravského kraje prováděli v roce 1992 tzv. fakturační podvody. Odebrali nebo se snažili odebrat různé potravinářské, drogistické a jiné spotřební zboží, přičemž odebrané zboží rozprodali, získané peníze použili pro vlastní potřebu a faktury za dodané zboží neuhradili. Používali při tom zčásti pravých, zčásti padělaných občanských průkazů nebo průkazů znějících na jména jiných osob, dále padělaných dokladů opravňujících k podnikatelské činnosti a falšovaných dokladů o zaplacení kupní ceny. Za to byli odsouzeni k vysokým nepodmíněným trestům odnětí svobody a k zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti, ke které je potřeba zvláštní povolení.

Ke stížnosti pro porušení zákona se Nejvyšší soud ČR zabýval - kromě jiných otázek - právě výrokem soudů nižšího stupně o zákazu činnosti. Připomněl ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák., podle něhož soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

Tímto druhem trestu lze tedy, konstatoval Nejvyšší soud, zakázat jen takový druh činnosti, který má přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem. Proto příliš široké a obecné vymezení zakázané činnosti by bezdůvodně omezovalo pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele, ztěžovalo by jeho resocializaci a bylo by rovněž obtížně kontrolovatelné.

V uvedeném případě Nejvyšší soud proto shledal vymezení obsahu a rozsahu činnosti, která byla předmětem trestu zákazu v předcházejících rozsudcích, příliš široké a neurčité. Dovodil, že zákaz činnosti nelze uložit obecně jako zákaz provozování jakékoliv podnikatelské činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení.

Pomiňme další opatření Nejvyššího soudu a konstatujme, že pokud jde o zákaz činnosti v tak širokém rozsahu, jak byl vysloven v předcházejícím řízení, shledal tento soud porušení zákona v neprospěch obviněných. Na podkladě skutkového stavu, který byl v případě čtyř obviněných správně zjištěn, mohl Nejvyšší soud sám rozhodnout o uložení trestů zákazu činnosti těmto obviněným. Proto jim uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost záležející v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji, a to diferencovaně podle kritérií stanovených zákonem.

(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR publikovaného pod č.20 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 3/1996.)

(vov)