Bezpracný zisk notářů kontra daň?

Bezpracný zisk notářů kontra daň?

Daň z dědictví v tzv. I. skupině (např. syn dědí po otci) činí v ČR podle zákona líbivé 1 % z hodnoty dědictví do 1 miliónu Kč, avšak skutečný odvod, který musí občan státu zaplatit za dědický převod, je mnohem vyšší.

Notář - úředník pověřený státem, aby podklady k rozhodnutí soudu o dědictví připravil, předloží totiž nic netušícímu dědici mastný účet za svou ryze úřednickou činnost, a ten musí dědic uhradit navíc k dědické dani.

Nesmyslně vysoké částky dovoluje notářům účtovat vyhláška č. 612/1992 Sb.: 2 % z ceny zděděného majetku do sta tisíc Kč, 1 % z ceny majetku od sta do pěti set tisíc Kč a 0,7 % z ceny majetku nad pět set tisíc Kč, a to bez ohledu na náročnost úkonu! Autor dopisu může doložit případ, kdy dědická daň činí necelých 5000 Kč a dědic musí navíc zaplatit notáři přes 6000 Kč za "práci", kterou zvládla pracovnice "pověřená notářem" zhruba za dvě hodiny. A notáři tvrdí, že tento "poplatek za smrt" (odposlechnuto na chodbě městského úřadu) je předepsán jako povinný našimi právními normami, které navíc nedovolují, aby občan návrh na rozhodnutí o dědictví zpracoval a soudu předložil sám. Takže je ve zde uvedeném případě pro notáře zaručený výdělek 3000 Kč na hodinu, který získá, aniž by opotřeboval své mozkové závity či obuv. Notářské kanceláře totiž požadují od dědiců, aby si sehnali a donesli všechny doklady, a celý jejich "výkon" spočívá v doplnění údajů do osnovy uložené v počítači.

Je zřejmé, že se jedná o chybu systému, která umožňuje notářům neodůvodněný zisk a občanovi nedovoluje odmítnout platbu této tučné prebendy.

Paralela: Daň z příjmu si občan vypočítá a státu předloží sám, nebo přeje-li si, pověří zpracováním daňového experta. Zdůrazňuji: Přeje-li si, pak pověří, a za to zaplatí!

Nesprávné uspořádání kolem dědické daně naopak nutí občana, aby zaplatil nehorázný poplatek notáři, i když si dokáže sám zpracovat návrh na rozhodnutí soudu o dědictví. Autor tohoto příspěvku může dokladovat případ, kdy soud rozhodl, aby dědic uhradil předepsaný poplatek notáři, i když dědic sám zpracoval soudu podklady pro řízení o dědictví a činnost notáře nebyla vůbec potřebná.

Lze předpokládat, že legislativa si k nápravě této nesrovnalosti vybere ze dvou řešení - buď rozhodne, aby poplatky za činnost notáře v rozumné výši hradil stát, který notáře touto činností pověřuje a dědickou daň vybírá, nebo radikálně sníží nehorázné sazby podle vyhl. č. 612/1992 Sb. a variantně odstupňuje rozsah zapojení notáře i dědice do zpracování podkladů k rozhodnutí o dědictví. J. JÍLEK, Brno