Tradice z novou perspektivou

Tradice z novou perspektivou

[*] Od polotovarů po hotový nábytek

[*] Moderní technologie přinesla zvýšení kvality

[*] Prodejny jako "bytové galerie"

Dílna voněla dřevem. Ležela ho zde spousta: prkna, lišty, dřevotřískové desky, laťovka. Vše pečlivě roztříděné a srovnané. Některé kusy již byly rozřezány na požadovaný rozměr s povrchem opatřeným dýhou či laminátovou fólií, další na svou konečnou úpravu teprve čekaly. Obraz, který se zde, v bystřickém závodu Interieru Praha, a. s., nemění prakticky již více než tři desítky let. Z jedné strany sem vstupují polotovary a surový materiál, z druhé vychází nábytek - skříňky, stoly, rámy zrcadel, předsíňové stěny...

Většina zdejší produkce vždycky nacházela odbyt v zahraničí. Pro svůj relativně vysoký podíl ruční práce, nápaditý design a velmi dobrou kvalitu. Bystřický nábytek sice nepatřil k absolutní světové superšpičce, vždycky ale reprezentoval solidní standard, zboží určené střední třídě a jako takový nacházel uplatnění v Rakousku, Německu, Francii, Anglii a v dalších zemích. To ostatně platí dosud. Díky této tradici a dlouhodobým obchodním stykům se také naše republika stala prostřednictvím Interieru první a zatím jedinou postkomunistickou zemí, v níž otevřela svou prodejnu německá nábytkářská firma Möbel-Kiste. Tato firma má síť obdobných prodejen ve více zemích Evropy. Otevření jejího obchodu v Bystřici u Benešova však znamenalo o něco víc než pouze další místo, kde je možné koupit dovozní nábytek; předznamenalo změnu pojetí prodeje. V jejích prostorách jsou kompletně vybavené místnosti počínaje kuchyňskými sestavami přes obývací a dětské pokoje až po ložnice a předsíně včetně obrazů na zdech.

S novým vedením

Tato prodejna ale už patří do kategorie změn, které se v bystřickém Interieru - a zdaleka ne jenom v něm - odehrály v posledních létech. Tou nejdůležitější se stala takříkajíc vnitřní "změna statutu". Interier si zachoval svůj původní název, zůstal nadále i akciovou společností - jen s jiným vedením, pozměněnou strukturou a mírně odlišným výrobním programem. Na první pohled nic moc. Ve skutečnosti však tyto změny představují jakousi "křižovatku" ve vývoji části našeho nábytkářského průmyslu.

Všechno začalo v roce 1991, kdy Josef Rudolf zastupoval bývalého velitele 313. letecké stíhací perutě generále Josefa Jaškeho v restitučním procesu. Šlo o textilní provozy bývalého státního podniku Kolora v Semilech. Restituce se však protáhla do roku 1993, a když pak vrácenou továrnu Josef Rudolf od generála Jaškeho koupil, aby se mohl pustit do samostatného podnikání v oboru - on sám vystudoval textilní školu - ukázalo se, že věci jsou o poznání složitější, než si zpočátku myslel.

"Měl jsem jasnou představu, co a jak bych chtěl dělat," řekl současný předseda představenstva a. s. Interier Josef Rudolf, "jenže když jsem se po více než dvou létech konečně dostal k tomu, že ji bylo kde realizovat, zjistil jsem, že je pozdě. Ztracený čas se nedá vrátit a v roce 1994 byl už textilní trh obsazen. Šance, že bychom v podmínkách a s vybavením, které bylo k dispozici, mohli nějak výrazněji prorazit, byla minimální. A tak jsem se začal rozhlížet po něčem jiném a nakonec mi vyšel nábytkářský průmysl. Tady stále zůstávaly možnosti přijít s novou technologií, zracionalizovat a zefektivnit výrobu, zavést nové prvky. To ovšem předpokládalo naučit se orientovat pro mne v dosud neznámém oboru a sehnat peníze na přestavění fabriky."

Opatření potřebných finančních prostředků trvalo přes čtyři měsíce. A to je ve chvíli, kdy máte na jedné straně jasný podnikatelský záměr a na druhé "zahálející" provozy, dlouhá doba. Třicetimiliónový úvěr nakonec poskytla IPB. V lednu 1995 se začalo s přestavbou někdejší textilky na nábytkářský závod. V září téhož roku se v přebudovaném podniku nesoucím název Polyform rozběhl provoz.

Moderní technologie

Podstatou podnikatelského záměru Josefa Rudolfa byla modernizace výroby nábytkářských dílců, její zkvalitnění a zefektivnění. O to se měla postarat technologie postformingu, zakoupená v zahraničí. Nábytek v průmyslovém pojetí je vlastně jakousi stavebnicí skládanou dohromady z jednotlivých dílů - korpusů, dvířek, desek, lišt... A k nim se samozřejmě řadí různé parapety, madla, obkladové a pracovní desky a další prvky. Základním materiálem zůstává dřevotříska nebo laťovka. Ovšem nová technologie "umí" dělat zaoblené hrany a celý díl je z jednoho kusu. Povrch tvoří dýhy nebo laminátové fólie - ovšem ty jsou již dnes v takovém provedení, že se od dřevěné dýhy prakticky nedají rozpoznat. Rozdíl pozná laik snad jen na ceně. Kuchyňské desky jsou navíc zespodu opatřeny speciální protipárovou izolací. Krátce řečeno tyto výrobky jsou již zcela srovnatelné ze standardem běžným na západních trzích - a díky tomu se také zvyšuje potenciální konkurenceschopnost hotového nábytku.

"Postforming se na trhu rychle ujal," řekl Josef Rudolf. "Poptávka v řadě případů přesahovala naše kapacitní možnosti, a tak jsme k závodu v Semilech přikoupili další provoz - Torf, který se specializuje na kuchyňské dílce. Když totiž banka viděla, že to s podnikáním myslíme vážně, že naše činnost má perspektivu a že jsme pro ni solidním partnerem, poskytla nám další úvěr. Zároveň jsme začali uvažovat o tom, jak dostat výrobu nábytku takříkajíc pod jednu střechu. Od polotovarů po finální produkt. Začátkem letošního roku se nám podařilo koupit rozhodující balík akcií Interieru a mohli jsme uskutečnit transformaci osmi závodů Interieru a našeho Polyformu do jediné akciové společnosti. Základní jmění současné a. s. Interier Praha dosahuje takřka miliardy korun a pracuje zde zhruba tisíc lidí. Řadíme se tedy mezi větší firmy. A mimochodem - ještě do konce roku bychom rádi koupili zbývající čtyři závody starého Interieru."

Pro tuzemský trh

Současný roční obrat Interieru, a. s., se pohybuje na hranici půl miliardy korun. Ale již v příštím roce by měl přesáhnout 800 miliónů Kč. Přitom Interier byl podnikem, který měl těžiště odbytu v zahraničí. Se změnou vedení se ale také pozměnila i obchodní politika. Export - v současné době patří mezi největší odběratele Němci a Švédové - reprezentuje sice i nadále asi 70 % objemu výroby, ale mnohem větší pozornost se soustřeďuje na domácí trh. Základní filozofie je jednoduchá: Firma musí být schopna zařídit případnému zájemci kompletně celý byt. Jediným omezením jsou jeho možnosti. V tom smyslu, že záleží pouze na něm, jestli chce třeba kuchyň za 25 tisíc nebo 200 tisíc Kč. Nabízený sortiment to umožňuje. Společnost spolupracuje s řadou designérů a architektů a vedle sériové výroby připraví i nábytek na zakázku. Ostatně totéž pravidlo platí i pro podniky a firmy. Vedle standardního kancelářského vybavení se zde dělá i reprezentativní nábytek.

Konkrétním vyjádřením této politiky jsou i nové formy prodeje. Vedle smluvní sítě prodejních míst si firma buduje i vlastní prodejny. Jednu z nich otevřela nedávno také v Praze. Všechny mají jedno společné. Zákazník nevstupuje do obchodu, ale do "bytu". Prostory jsou rozčleněny tak, že evokují dojem jednotlivých místností, takže člověk získá představu nejen o vzhledu jednotlivých kusů nábytku, ale o celkovém uspořádání. A to jak v prostorách třeba rodinného domku, tak i v panelákovém pokoji. Na místě si může pořídit lůžkoviny, potahové a dekorační látky, ale - protože Interier spolupracuje i s výtvarníky - také obrazy či plastiky. Tyto prodejny jsou svým způsobem jakýmisi bytovými galeriemi se vším, co k bydlení patří, protože v budoucnu by se měl nabízený sortiment ještě rozšířit o svítidla, tapety a podlahové krytiny.

Ale to už jsou vlastně perspektivy. A k nim patří nejen možnosti dalšího vývoje, ale i řešení současných problémů. Ty mají samozřejmě různý charakter. Problémem je třeba fakt, že výroba předsíňových a sektorových stěn nestačí pokrýt poptávku. Jenže ten se řadí spíše do kategorie "příjemných problémů", do jejichž řešení se každý podnikatel pouští rád a s chutí. Horší je, jak poznamenal Josef Rudolf, sehnat dostatek kvalifikovaných pracovníků. Interier, a. s., má sice také vlastní učňovská střediska, jenže ne všichni šikovní truhláři zůstanou. A protože mnohé z jeho závodů jsou v menších místech, problémem se najednou stalo i zrušení některých autobusových linek. Lidé, kteří dojížděli do práce, náhle ztratili spojení. Situace došla už tak daleko, že vedení společnosti uvažuje o zakoupení vlastních autobusů, protože i moderní technologie a automatizované linky k sobě potřebují lidi. Nehledě na to, že v tomhle oboru se šikovné ruce a řemeslo asi nikdy neztratí. PETR RAMPÍR