Švýcarsko: život ve stínu hor

Švýcarsko: život ve stínu hor

Psát o geografii této alpské země, o tom, že její povrch je hornatější než u kterékoliv jiné země Evropy, či vypočítávat jednotlivé alpské vrcholy by bylo opakováním notoricky známých "učebnicových" skutečností.

Jak se však tyto přírodní podmínky odrážejí v každodenním životě země? Nakolik ovlivnily Švýcary v jejich životních postojích a názorech? Mají svůj vliv i na skutečnost, že tato země v referendu odmítla své připojení k Evropské unii? Není víra Švýcarů ve vlastní soběstačnost a nezávislost na okolí v bezpečí vlastních horských údolí dnes už tak trochu anachronismem? To jsou otázky, z nichž každá je námětem pro odbornou ekonomickou či politologickou studii. Mozaika poznatků z cest po této zemi může jen napovědět...

Oprostíme-li se od "turistického" pohledu, pak zůstane skutečností, že hory v každém případě život komplikují. Ať už jde o nutnost překonávat je při cestách, o drsné klimatické podmínky, velmi omezené možnosti pro zemědělství a každodenní ekonomickou existenci lidí.

Výhody horských poloh už se hledají hůře. Strategická bezpečnost nepřístupných horských údolí a těžce překonatelné průsmyky byly ve starověku překážkou pro Hannibala a jeho slony a naposled snad ještě v době druhé světové války, když se německá expanze této alpské zemi - v obavě před možným a těžko zvládnutelným partyzánským odporem Švýcarů - vyhnula. V době, kdy se dálkové střely dají zaměřovat přímo do větracích šachet jednotlivých budov, už není bezpečno ani v sebeuzavřenějším údolí a za nejnepřístupnějším průsmykem...

Nezanedbatelnou výhodou hor je dnes jejich "energetický potenciál", daný množstvím srážek, zásobami tajícího sněhu a velkým spádem horských řek, kde je snadné vybudovat přehrady a vodu pak vést přes turbíny elektráren. Švýcarsko tak kryje svou potřebu elektrické energie z 68 % (zbytek dodává "jádro" a jen tři procenta pocházejí z tepelných zdrojů).

Když se hory rozzlobí...

...tak jsou zlé. Mohli by o tom vyprávět obyvatelé švýcarského města Brid, ležícího v údolí říčky Saltina na slavné Simplonské cestě pod stejnojmenným průsmykem. V září roku 1993 v oblasti průsmyku napršelo během dvou dnů až 400 milimetrů srážek a toto nadělení vzalo s sebou tisíce kubíků sutí ze svahů okolních hor, korytem se valily i metrové balvany a to vše dorazilo na okraj města. Most, který stál živlu v cestě, sice vydržel, právě to ale bylo možná příčinou katastrofy. Balvany pod ním zatarasily koryto a celé nadělení se vydalo novým směrem, přímo přes centrum města k jeho nádraží. Lidé zmobilizovali své síly i techniku, živly však byly silnější. Stovky osobních aut zůstaly slisovány pod náporem kamení, u nádraží se snažil v počátečních fázích útoku živlů "zjednat pořádek" i bagr, ale i jeho kabinu musela jeho posádka opustit a ponechat ho uprostřed dvoumetrového nánosu bahna a kamení.

Město jsem navštívil přesně rok po této katastrofě, která se - naštěstí a díky perfektní záchranné akci s pomocí švýcarské armády - obešla bez lidských obětí. Zato materiální škody byly obrovské. Ty však byly "k vidění" už jen na fotografiích a pohlednicích, které rok starou událost připomínaly. Dokumentují neuvěřitelnou skutečnost zaplavené pěší zóny skoro do dvoumetrové výše, obchody zaplněné přívalem kamení, zničená auta, nádraží, podobající se spíš přístavu... Po roce bylo skoro všechno obnoveno, jen stromořadí na hlavní pěší ulici středem města chybělo, kmeny byly po odstranění třiceti tisíc kubíků balvanů a bahna natolik poškozeny, že je bylo nutné odstranit. Na místě vzrostlých stromů však už byly zasazeny mladé stromky, pečlivě vyvázané u kůlů. Obyvatelé Brigu věří, že dorostou do košatosti bez dalších "pozdravů z hor".

Horské řeky přinášejí materiál v podobě písku, štěrku a kamení z alpských svahů "po troškách" pořád, katastrofický průběh naštěstí není na denním pořádku. V dolních tocích, případně po soutoku s většími řekami s menším spádem se naplaveniny ukládají na dno - a i toho dokázali Švýcaři ve svůj prospěch využít. Na břehu říčky postavili vybavení, na něž jsme zvyklí z kamenolomů, řekou jezdí bagr, a auta odtud odvážejí pěkně nadrcený a roztříděný materiál na stavby. Krajinu pak nemusí hyzdit otevřené rány kamenolomů.

Trochu jinak se o zásobu kamení pro těžbu postarala před ně- kolika lety příroda u městečka Tasch, které je předposlední stanicí zermattské dráhy: bez varování se "uloupla" notná část hory a zavalila v údolí nejen železniční trať, ale i silnici. Odstranit tento obří sesuv je záležitostí několika let a tak bylo třeba silnici i trať v uctivém oblouku přeložit kolem. I tady se - tentokrát s notnou dávkou štěstí - obešla tato událost bez obětí, ale co chybělo, aby pod sesuvem nezůstal celý vlak na zermattské úzkokolejce...?

Autům vjezd zakázán

Město bez aut? Pro někoho možná krásná iluze, pro jiného hrůzná představa: jak bych se dostal pro noviny o dva bloky domů dál? Pro švýcarský Zermatt, městečko na konci údolí pod legendárním Matterhornem, skutečnost a nutnost. V Zermattu totiž končí silnice, pokračují už jen lanovky a turistické stezky, a kdyby tisícihlavé zástupy návštěvníků přijely svými auty, zatarasily by těch pár místních komunikací tak, že už by snad nikdy nikam neodjela. Jen místní obyvatelé mají privilegium vjezdu, ostatní musejí svá auta odložit na parkovištích o šest kilometrů níž pod Zermattem a do města dojet úzkokolejkou, která místy šplhá do stoupání po zubech. Nezbytnou místní dopravu obstarává jedna linka elektroautobusu, o zásobování obchodů, hotelů, restaurací se starají elektrické vozíky, podobné nám dobře známým "ještěrkám" na nádražích. Na jejich podvozcích jsou postaveny i místní "taxíky"; kdo je zvyklý na prostorné a pohodlné limuzíny podobné služby ve městech, musí se moc uskromnit a přizpůsobit, aby se do jejich hranatých boudiček na nepříliš pohodlná sedadla (spíš lávky) vůbec vešel. Další příklad, jak hory omezily Švýcary a jak Švýcaři využili tohoto omezení "k obrazu svému" - a k čistotě ovzduší v údolí pod Matterhornem zavedením elektropohonu nezbytných dopravních prostředků. A i návštěvníci si často uvědomí, že se bez aut dá žít, a přes nesporná omezení jejich proud neslábne.

Autem, nebo vlakem?

Švýcarsko je bohatá země, auto není už dávno měřítkem postavení a cena benzínu je ve srovnání s hodinovými výdělky zanedbatelná. A přece je otázka - autem, nebo vlakem? - ve Švýcarsku vyslovována nepoměrně častěji než u nás. Švýcar do svých kalkulací započítá - což nám zatím příliš vlastní není - i cenu svého času, jistotu, že dojede (vlakem) přesně podle jízdního řádu a bez rizik ucpaných silnic a bez vlastní únavy za volantem. A proto často jede vlakem. Napříč horskými masívy projede daleko rychleji tunelem ve vlaku než serpentinami a nejistým počasím ve výškách nad 2000 metrů (a část roku jsou stejně některé horské přechody beznadějně uzavřeny). Jinde jsou auta nakládána na vagóny a tak jako tak nezbude než použít železnice. Síť švýcarských železnic je jedna z nejhustších na světě, vedle hlavních tratí s provozem švýcarské státní železnice navazují desítky místních soukromých tratí a co je na všem nejpozoruhodnější, že vše funguje a vzájemně navazuje a cestující si nepochybnou složitost řízení celého provozu nemá proč uvědomovat. Celé sítě je možné využívat i na zvláštní jízdenky systému Swiss Pass, platné týden, čtrnáct dnů či měsíc na všech železnicích. Zisky z prodeje těchto jízdenek se pak přerozdělují jednotlivým železničním společnostem podle kilometráže tratí, které obhospodařují, kilometry soukromých drah se přitom počítají dvakrát. Jednoduché, geniální, fungující. Spolu s perfektním servisem informací na nádražích má pak cestující oprávněný dojem, že je zákazníkem, a železnice pak zase dělá všechno pro to, aby zákazníka neztratila, aby si jednou neřekl, že pojede raději autem.

Tam, kde přece jen železnice nevedou, nabízí systém Swiss Pass další pozoruhodnost: možnost využití "poštovních autobusů". Ty zajišťují především poštovní služby pro nepřístupné a horské oblasti - a proč používat jen napůl vytížených dodávek, když je možné na linky nasadit pohodlné autobusy a "přiložit" i živé cestující. Tyto spoje navazují na systém švýcarských železnic ve většině uzlových bodů, vedou po horských silnicích i přes atraktivní průsmyky. Swiss Pass navíc platí i pro městskou dopravu ve městech a pro lodě na švýcarských jezerech - co víc si přát?

Krávy, sýry, čokoláda... a krajina

Švýcarské zemědělství zdaleka nemá jen svou prvotní funkci nasytit národ. Pro Švýcarsko by bylo daleko jednodušší a levnější potraviny v potřebném množství a sortimentu dovézt. Jenže by to bylo proti zažitým zásadám o soběstačnosti země a navíc, švýcarské zemědělství dnes plní převážně to, čemu se říká "mimoprodukční funkce" a co horko těžko a pomalu a těžkopádně a stylem dva kroky kupředu a krok zpátky v současné době "objevujeme" i u nás. Zemědělství historicky vytvořilo švýcarskou krajinu takovou, jaká je, a jedině ono má šanci ji nadále udržet. Pověstné "alpské louky", obhospodařované šetrnou pastvou, až po skalnaté srázy Alp, salaše na dohled od Matterhornu nebo Eigeru, pasoucí se kravky a ovce - to vše není jen námětem pro obaly švýcarských čokolád, ale opravdu "krajinotvorným" procesem. Nezapře se při něm švýcarská důkladnost a smysl pro detail. Fascinovalo mne například pozoruhodné minirozmetadlo chlévského hnoje u jedné salaše pod Matterhornem. Podobalo se ručnímu kolečku, motorek sloužil k "rozhazování" nákladu na pastvinu. Švýcarský zemědělec je po svažitém terénu tlačil před sebou vlastníma mozolnatýma rukama...

Možná že právě tento "stroj" vypovídá o vztahu Švýcarů k jejich horské krajině výmluvněji než stovky kalendářově optimistických snímků z reklamních publikací...

BŘETISLAV KOČ