SLOVA: Pohoří jazyků

SLOVA

Pohoří jazyků

Kavkaz v poslední době přitahuje pozornost, bohužel v souvislostech poněkud tristních. Z našeho hlediska je zajímavý původ názvu. Už v prvním století před Kristem se v řeckých pramenech objevuje Kaukasos i tradice, že slovo pochází od Skytů. Současní etymologové tuto domněnku v podstatě potvrzují a název dešifrují jako hora třpytící se sněhem s tím, že základ je indoevropský.

Přesto však na Kavkazu žijí národy, jejichž jazyky patří do zcela samostatné rodiny (kavkazské neboli iberokavkazské či jafetické). Ta může mít vzdáleně něco společného jenom s pyrenejskou baskičtinou, himálajským burušaski, případně s vymřelou sumerštinou. Nejrozšířenější je gruzínština (téměř pět miliónů uživatelů, má bohatou literaturu - už od 5. století - a používá vlastní písmo).

V areálu kavkazských velehor se uvádí přes 40 řečí, kterými mluví něco víc než šest miliónů lidí. Takže označení pohoří jazyků nijak nepřehání. V Dagestánu například se jako literární používá (nebo používalo?) sedmero místních jazyků (avarský, daržský, lacký, lezginský, které patří ke kavkazským - dále kumycký, nogajský, tatský). Vyskytují se vesnice, jejichž obyvatelé nerozuměli těm ze sousední. Ještě donedávna žili docela izolovaně a dost často ve vzájemné nevraživosti, stupňované krevní mstou.

Na západě sousedí s Dagestánem území národa, který se dostal do povědomí světa právě ve spojení s těmi neblahými událostmi. Čečeni patří ke kavkazským aborigenům. Jejich řeč je skutečně svérázná, což lze ilustrovat citací (ze slovenské knihy Jazyky sveta). Lingvista Viktor Krupa uvádí příklad: sch'a-b-ä-chk-(a)-n-ie-ch'a-ra prý znamená kdyby sem byla bývala přišla. Citát rozebírá následujícím způsobem: sch'a znamená sem, b označení jmenné třídy, ä jednorázovost děje, chk přijít, n čas nedávno minulý, ie čas dávnominulý, ch'a podmiňovací způsob, ra by. To snad stačí jako důkaz, že je to přece jenom něco jiného, než na co jsme z indoevropských řečí zvyklí. Kdyby měl někdo zájem o podrobnosti, pak je v Česku zná kavkazolog Václav A. Černý.

Čečenů je podle údajů, které mám k dispozici, asi 800 tisíc; možná jich za uplynulých patnáct let přibylo. Patří tedy v kavkazských podmínkách k větším národům. Pokud jde o styky s okolními etniky, existovala vždy potřeba dorozumívací mluvy. Dříve se uplatňovala arabština (vyznává se tady islám), od minulého století přejímá úlohu ruština. Na otázku, jaké má čečenština i další ještě menší kavkazské jazyky perspektivy, těžko odpovědět. Ve vývoji se uplatňují rozporné tendence. Jazyky některých malých národů zanikají, ovšem uplatňuje se i proces opačný; rovněž v Evropě, která se běžně považuje za stabilizovanou. Stačí připomenout složité osudy skotské gaelštiny, velšské kymerštiny a dalších keltských jazyků na britských ostrovech, rovněž keltské bretonštiny ve Francii, retorománštiny v Alpách nebo probouzející se saamštiny (laponštiny) na severu. Před budoucností lužické srbštiny v Německu je ale na místě postavit velmi chmurný otazník. IVO VACULĺN