Mašinisti a SIAL v Liberci

Architekt Mirko Baum se studií rekonstrukce a rozšíření prodejny obuvi Baťa v Liberci (1970). "Nová, racionální stavba se šesti nadzemními podlažími byla pojata střídmě. Tvarovou zajímavost jí dodaly mohutné, designérsky formované rozvody klimatizace, vedené po hlavní fasádě v Pražské ulici," říká Miroslav Masák o Baumově projektu, který navazoval na rozsáhlý plán regenerace městského centra, jenž v SIAL vznikal.

Mašinisti

Na sklonku šedesátých let počalo v Liberci působit sdružení inženýrů a architektů známé pod zkratkou SIAL. Jeho specifickou součástí se stala Školka, neformální postgraduální učiliště pro mladé architekty, které podporovalo volné rozvíjení talentu a zároveň umožňovalo první konfrontace s praxí.

Právě o této aktivitě, která sice časem musela vzdorovat nepřízni doby, dokázala však zanechat v naší moderní architektuře velmi znatelnou stopu, navíc s přesahem do evropského dění, vypráví současná výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Její stručně obrazný název zní Mašinisti. Odkud se vzal? Komisař expozice Miroslav Masák, jeden z hlavních protagonistů příběhu SIAL a Školky, vysvětluje: "... byla to klasifikace, byl to výraz, který v sedmdesátých letech přišili pražští profesoři liberecké Školce, aby jím vyjádřili opovržení nad okouzlením mladých architektů."

Seskupení kolem libereckého ateliéru bylo opravdu infikováno virem architektonického mašinismu. Jeho členové - pochopitelně v různé míře - byli okouzleni estetikou strojů a nových technologií, zdánlivě neohraničeným vývojem techniky, futurologickými vizemi, byli okouzleni průmyslovou architekturou i možnostmi, jež nabízela suchá montáž. Ale, jak říká Miroslav Masák, natrvalo tomu viru nepodlehli. I v těch nejmašinističtějších projektech byla střídmá technicistní racionalita skloubena s rozměrem člověka, s vědomím širších souvislostí lidských i přírodních.

Expozice, originálně upravená v duchu tématu, se snaží odpovědět na otázku jak, proč a nač to bylo prostřednictvím nejdůležitějších projektů spojených s působením SIAL, a zejména Školky, v průběhu jednoho desetiletí, od konce 60. do konce 70. let. Čteme pod nimi jména, která dnes znějí jako synonymum kvality a originality - Karel Hubáček, Václav Králíček, Miroslav Masák, Emil Přikryl, Mirko Baum, John Eisler, Martin Rajniš..., tenkrát ovšem mnohé z jejich projektů zůstávaly jen v rovině myšlenky.

Na počátku pochopitelně nemůže chybět televizní vysílač na Ještědu, dnes již legendární stavba, která dávala příklad nejen technickou jedinečností, ale i svým začleněním do krajiny. Na druhé straně časové řady se pak nachází nerealizovaný projekt České boudy na Sněžce, odpovědně reagující na výzvu výjimečné krajiny, extrémního povětří i praktických potřeb uživatelů. A mezi tím: meteorologická věž v Praze-Libuši či vyrovnávací věž vodovodu Želivka, studie agenturní budovy ČTK v Praze na Vypichu, návrhy obchodního domu Máj či systému telekomunikačních přenášečů Radoom; nechybí ani první velká společná úloha Školky - kaple ve švédském Storsandu na pomezí pevniny a moře.

Co nemohlo být řečeno prostřed- nictvím nákresů, projektů a fotografií, to dopoví rozsáhlý nápaditě upravený katalog o 168 stranách a s množstvím reprodukcí. Je zaměřen na nejširší tvůrčí i dobové souvislosti působení libereckých mašinistů. Proto je tu přetištěna stať Karla Teigeho Konec století, která shrnuje konflikt tradice a modernosti v české architektuře na přelomu 19. a 20. věku. Jako protipól a doplnění pak slouží text Vladimíra Czumala Končící století, retrospektiva dění na české architektonické scéně během našeho věku. Miroslav Masák přispěl textem Tak nějak to bylo: přehledem nejdůležitějších projektů prokládaným subjektivními poznámkami o zákulisí vzniku a chodu Školky. Mirko Baum věnoval svůj esej Kdo jez- dí na tygru dvěma stoletím souži- tí architektury a stroje. Systém Radoom podrobně rozebírají poznámky Petra Vaďury z podzimu 1970.

John Eisler, Miroslav Masák, Martin Rajniš: Obchodní dům Máj v Praze (1975, model). Prvotní návrh z roku 1971 byl výrazně ovlivněn britskými projekty high tech: ocelový skelet, nerezové plechy na fasádě, okenní rámy z lisovaného nerezu, jeřáb a chladicí věže na střeše budovy, osobní a nákladní výtahy vedené vně stavby. Konečný projekt z mnohého slevil.

Systém Radoom (1969 až 1972) představoval různé varianty ochranného laminátového kontejneru pro telekomunikační přenášeče. Autorem projektu byl John Eisler, na návrhu spolupracoval Zdeněk Patrman. Nešlo již o architekturu pro člověka, ale o kreaci pro stroj. Petr Vaďura ve své stati z podzimu 1970 píše: "Radoom vytváří podmínky pro rozvíjení stavební techniky na úrovni techniky přenosové. Nemontuje špičková přenosová zařízení do objektů, jejichž stavební technologie je stará několik desítiletí. Vytváří stejnou rovinu technických možností. Tak otevírá budoucnost zcela jinou, než je dnešek, a to jak svým posláním, tak faktem svého zrodu a existence..."

Derniéra výstavy je připravena na 27. září. V 18 hodin přednese ve Fragnerově galerii Mirko Baum přednášku s názvem Kdo jezdí na tygru s podtitulem 200 let architektury a stroje.