Kréta - kolébka evropské civilizace

Kréta - kolébka evropské civilizace

Kdysi se konaly v Athénách slavné hry a zápasy. Krétský král Minos vyslal na ně i svého syna. Jeho syn zvítězil nad všemi Athéňany a popudil tím proti sobě i krále Aigea. Aigeus dal královského syna zrádně usmrtit a mezi Krétou a Athénami vypukla krutá válka. Minos připlul k athénským břehům s velikým loďstvem, zpustošil celou krajinu a Athéňany porazil. Od té doby musili Athéňané odvádět každý devátý rok sedm chlapců a sedm dívek na Krétu. Minos je uzavíral do bludiště, kde je pohlcoval nestvůrný Minotauros.

Staré řecké báje a pověsti

Knossos

Bludiště se pravděpodobně nacházelo v podzemních prostorách největšího minojského paláce Knossu na severu Kréty, poblíž dnešního hlavního města ostrova Iraklia. Díky důkladným vykopávkám a ještě důkladnější rekonstrukci, do nichž se počátkem století pustil britský archeolog sir Arthur Evans, máme dnes možnost alespoň částečně nahlédnout do způsobu života praotců evropské civilizace.

Palác krále Minoa byl v době svého největšího rozkvětu (zhruba před 3500 lety) obrovským několikapatrovým komplexem stovek místností - od královských komnat až po dílny, sklady, pokoje pro služebnictvo, úřednické kanceláře a archív. V srdci paláce se nacházel ústřední dvorec, na němž se pravděpodobně konaly slavné minojské "býčí hry", o jejichž podobě svědčí úlomky jedné z dochovaných palácových fresek (vystavených spolu s dalšími originály v iraklijském archeologickém muzeu, jedinečné pokladnici minojské kultury): Býk se rozběhne proti akrobatovi, který jej uchopí za rohy a provede přes něj přemet, zatímco další cvičenec či cvičenka stojí býkovi za zády a zmírňuje případné pády...

Evans byl přesvědčen o tom, že tyto "býčí zápasy" se staly základem legendy o sedmi mladících a sedmi pannách, které musely Athény pravidelně posílat králi Minoovi jako krutou daň za vojenskou porážku. Později po- dle Evanse došlo k personifikaci tohoto sportovně obětního obřadu do podoby krvežíznivého netvora Minotaura, levobočka Minoovy manželky s býkem.

Ať již dáme Evansovi za pravdu či ne, jedno je jisté: Býk byl navýsost posvátným zvířetem a hrál v životě starých Kréťanů zcela nezaměnitelnou roli. Objevuje se na freskách a reliéfech, pečetidlech a pečetích, vázách a obětních nádobách.

Z dalších dochovaných fresek lze usuzovat na téměř mondénní způsob života Minojců v Knossu. Freska zobrazující velmi moderní účes minojské princezny či bohyně nese příznačný název Pařížanka. Královna měla ve své komnatě vyobrazeno hejno delfínů, podél hlavních palácových vchodů byla umístěna freska Liliového prince a fresky zachycující procesí mužů a žen přinášejících dary.

Faistos

Knossos je sice nejzachovalejší, ale nikoli jedinou památkou minojské civilizace. Druhou největší stavbou je palác ve Faistu, který na rozdíl od Knossu stojí na kopci. Stejně jako u všech minojských paláců na Krétě však i zde chybí opevnění, což svědčí o sebevědomém postavení minojského loďstva v této části Středozemního moře.

Italští archeologové nalezli ve Faistu slavný hliněný disk z období před rokem 1600 př. n. l., jehož obrázkový text se dodnes nikomu nepodařilo přesvědčivě rozluštit. Nalezený kotouč je považován za prostřední z řady na sebe navazujících disků. Podle jedné teorie zachycuje příběh minojského mírového posla, který se vydal do severní Afriky sjednat mír s kočovnými Berbery, ale po čtyřech letech marného snažení v poušti zahynul. Podle jiné, poněkud střízlivější verze se jedná o rituální text uctívající nějaké významné božstvo. Víc se snad dozvíme, až archeologové vykopou další srovnatelné písemné památky, kterých Kréta jistě ještě mnoho skrývá.

Praotcem minojské dynastie na Krétě byl podle legendy mnohem pozdějšího data nejvyšší řecký (!) bůh Zeus - samozřejmě v býčí podobě - a fénická princezna Europa, jimž se zalíbila malebná pláž Matala poblíž Faistu. Sám Zeus se údajně narodil v Diktejské jeskyni uprostřed nejvyšších krétských hor. V téže jeskyni později král Minos získal legendární kodex zákonů, podobný Mojžíšovu desateru.

Připustíme-li teorii, že Minojci neměli žádné relevantní nepřátele, jak je tedy možné, že jejich civilizace přestala kolem roku 1450 př. n. l. ze dne na den existovat? Pro odpověď se musíme vypravit o něco severněji, na kykladský ostrov Theru.

Santorini

Vulkanický ostrov Thera, přejmenovaný námořníky podle kostela svaté Ireny na Santorini, leží necelých 150 kilometrů od severokrétského pobřeží. Podle vykopávek a dochovaných fresek byl ostrov pod silným minojským kulturním vlivem, snad zde dokonce ležela Platonova Atlantida. Kolem roku 1450 př. n. l. však sopka v nitru ostrova potvrdila, že příroda je silnější než člověk.

Během jedné z nejničivějších sopečných erupcí v historii lid- ské civilizace na Zemi se více než 80 čtverečních kilometrů ostrova propadlo 300 až 400 metrů pod hladinu moře. Poklesem zapříčiněný pohyb nepředstavitelné vodní masy vytvořil vlnu, která měla v epicentru výšku 210 metrů. Výbuch byl provázen zemětřesením a následným spadem žhavého popela, což zřejmě způsobilo zánik všech minojských sídlišť a paláců nejen na Theře, ale i na Krétě. Co nestačilo zničit zemětřesení a požáry, padlo za oběť santorinské tsunami, která dorazila na severní pobřeží Kréty v poněkud zredukované, ale přesto neuvěřitelné výšce 70 metrů. Archeologové a geologové soudí, že výbuch muselo být slyšet až ve Skandinávii. Zajímavý důkaz o tom, že erupce ovlivnila počasí i na dalekém severu, poskytuje analýza příslušné části tříkilometrového příčného vzorku ledu z grónského ledovce.

Pro srovnání síly výbuchu santorinského vulkánu můžeme použít erupci indonéské sopky Krakatoa v roce 1887, která je v odborné literatuře dostatečně popsána. Santorinský výbuch byl údajně čtyřikrát silnější...

Zánik minojské civilizace na Krétě umožnil expanzi kultur pevninského Řecka, nejprve mykénské a později dórské, což už všechno dobře známe z dějepisu. Nejstarší období evropské civilizace však stále zůstává opředeno mytickým tajemstvím. Tomu, komu není lhostejná vlastní historie, může návštěva Kréty a Santorini toto tajemství alespoň trochu poodhalit. ZDENĚK LYČKA