Když se křesají jiskérky naděje
"Našim klientům chceme poskytnout pocit jistoty a bezpečí, zkrátka domova, a nepřistupovat k nim jako k pouhým chovancům v obyčejném ústavu," říká Eva Ludvíčková, vedoucí otrokovického Domova Naděje pro děti a mládež s mentálním a tělesným postižením. Jak však vytvořit domov téměř pěti desítkám klientů, z nichž více než polovina do Otrokovic přišla přímo z kojeneckých ústavů nebo ústavů sociální péče?
Kousek odpovědi na takto položenou otázku napoví návštěvníkovi někdejší závodní mateřské školy s novou přístavbou, která loni vznikla za výrazné finanční pomoci okresního a městského úřadu, už pohled na interiér budovy. Ze zařízení ložnic dýchá domácí pohoda. Ne, tam nikdo nenajde typickou nemocniční bílou barvu, kovový nábytek a tradiční linoleum. Stěny naopak hýří veselými barvami, leckdy jsou pomalovány obrázky zvířat, podlahu kryjí koberce a nábytek odpovídá standardu vybavení běžné české rodiny. Všude na chodbách jsou rozvěšeny klienty vlastnoručně zhotovené vazby ze sušených květin, obrázky i různé výtvory z keramiky. Mnohá z těchto dílek prozrazují netušenou fantazii tvůrců a jejich až pozoruhodná dokonalost je téměř neuvěřitelná, připomeneme-li si trpký osud jejich tvůrců.
Individuální přístup ke každému klientu
Domov klientům - v Otrokovicích se často sympaticky přeřeknou a místo oficiálního pojmenovaní pro všechny své svěřence bez rozdílu užijí slůvka "děti" - vytváří i laskavý (a dodejme také kvalifikovaný) personál. Jistě nikoliv nečekaně v něm převažují ženy. Překvapením však možná bude, že značnou část personálu tvoří dívky a mladé ženy. Domov Naděje však skutečným domovem činí i skutečnost, že v něm ke každému klientu přistupují individuálně, pokaždé se snahou co nejvíce v něm rozvinout každý, byť jen náznak dosud skryté schopnosti a dovednosti.
Naděje je občanské sdružení, které svoji pozornost dělí mezi staré lidi, bezdomovce a občany s mentálním a tělesným postižením. Statutární zástupkyně a ředitelka Naděje Vlastimila Hradecká připomíná, že redukcí ústavů pečujících o občany s mentálním postižením, stejně jako vstupem tržních vztahů do družstev invalidů a obecnou zanedbaností péče o tuto skupinu osob mnoho těchto občanů přišlo o možnost sebeuplatnění. Impuls k aktivitě Naděje v tomto směru na Zlínsku ostatně koncem roku 1991 mj. dalo právě zrušení tří desítek pracovních míst pro mentálně postižené občany zaměstnané v družstvu invalidů.
"Když začínáte něco nového, chcete si obvykle počínat lépe a možná to dělat i trochu jinak, než je tomu jinde," konstatuje oblastní ředitelka Naděje Miroslava Kalivodová. V Otrokovicích Naděje své zařízení otevřela v roce 1993, zpočátku bez jakýchkoli větších zkušeností. Napřed tam přišly pouze děti - zpravidla nejtěžší případy - ze státních ústavů. Mentální postižení bylo většinou kombinováno se závažnými pohybovými vadami, některé děti byly dokonce zcela imobilní. K prvním dětem postupně přibývali další, i starší klienti, takže nyní Domov Naděje obývají mentálně a tělesně postižení občané od šesti do 44 let.
Domov znamená mít také rodinu
"Chceme-li být skutečným domovem, musíme tvořit jednu velkou rodinu," rozvíjí svou myšlenku E. Ludvíčková. "Například naprostá většina našich děvčat se nikdy nebude moci vdát, mít vlastní děti, vést vlastní domácnost. Přesto u starších dívek někde v hloubi duše dřímá potenciální mateřský cit a pěkný vztah k malým dětem. Proto necháváme některé z nich pomáhat při péči o nejmenší děti, například při koupání, stolování apod. Kdo by se však domníval, že si tím naše zdravotní sestry a vychovatelky usnadňují práci, hluboce by se mýlil. Opak je totiž pravdou."
V Domově Naděje se vydali i dalšími nevyšlapanými cestami. Státní ústavy tohoto typu obvyk- le rezignují na zajištění školní výuky svých svěřenců. V Otrokovicích však už od loňska funguje detašovaná třída Pomocné školy ve Zlíně-Lazích. Dvě děti z Domova Naděje dokonce tráví pracovní dny na internátě zlínské školy, neboť tam - ve větším kolektivu vrstevníků a větší konkurenci - k učení získávají i výraznější motivaci.
Na balónky i "kazeťák"
Většina klientů Domova Naděje nejenže nezaložila vlastní rodinu, ale nebude se schopna ani nikdy sama o sebe postarat. V Otrokovicích počítají s tím, že mnozí z nich v Domově Naděje zůstanou - jakkoliv to zní krutě - až do své smrti. Co však s dětmi, jež prošly pomocnou školou, ocitly se na prahu dospělosti, jsou schopny do jisté míry za občasného dohledu a pomoci alespoň trochu samostatnějšího života, avšak nemají žádné rodinné zázemí? Domov Naděje se dohodl s Technickými službami města Otrokovice a s podporou okresního Úřadu práce u nich dojednal vytvoření chráněného pracoviště v nedalekém zahradnictví. Nepřeceňujme pracovní výkony těchto prvních tří průkopníků, kteří mimochodem jen kvůli tomuto účelu přišli do otrokovického Domova Naděje z Pomocné školy v Prčici. Jsou schopni pouze velmi nenáročných úkonů nejvíce po dvě až čtyři hodiny denně, čemuž pochopitelně odpovídá také výplata. Ale už fakt, že se dostanou do zcela jiného prostředí, než v jakém se pohybovali celý svůj dosavadní život, pro ně hodně znamená. A první výplata? V Domově Naděje jim při té příležitosti zorganizovali malou oslavu s pohoštěním, přičemž bylo dojemné poslouchat, jak se klienti radují z několika desetikorun a plánují, co vše si za své vydělané peníze pořídí. Od deseti nafukovacích balónků přes čokoládu až po vytoužený "kazeťák", na nějž nastřádají po několika měsících práce...
Najít pracovní zařazení ovšem představuje jen první krok. Tím dalším je pak samostatné ubytování těchto dětí, až zcela dospějí. Jistou šanci nabízí další zařízení Naděje - zlínský azylový Dům pro občany s mentálním postižením, v němž klienti bydlí v samostatných pokojích s příslušenstvím. Kapacita domu ovšem zatím nedostačuje. Neřku-li aby v republice bylo více podobných zařízení umožňujících dospělým lidem s mentálním postižením, kteří jsou toho schopni, vkročit opět poněkud dál do normálního života.
Otrokovický Domov Naděje má mnoho předsevzetí a plánů do budoucna. Například dál se co nejvíce otevírat okolnímu světu. Víkend co víkend takřka už "povinně" klienti v doprovodu personálu navštěvují i tak náročné akce, jako byla například pouť ve Vizovicích. Za sebou už také mají dva pobyty na horách. Z moderních metod se v Otrokovicích ujímá muzikoterapie, která pomáhá zklidňovat hlavně děti s nespavostí nebo nočními běsy. E. Ludvíčková by ráda ve svém zařízení instalovala keramickou pec - výrobky klientů se totiž zatím vypalují jinde. Vedoucí mluví také o skleníku v zahradě, o cvičné kuchyňce apod.
Otrokovický Domov Naděje má řadu spolehlivých sponzorů: Místní i nedaleké obuvnické firmy jako Svit, Novesta, Prabos Slavičín, Treso a Sázavan Zruč n. S. Ale jsou to také Jitex Písek, velkosklad textilu Kalimero, Barum Continental, ZPS Zlín, Fatra Napajedla, Stavební mechanizace Otrokovice, místní pobočka Komerční banky, Česká spořitelna, Česká pojišťovna, Toma, Teplárna Otrokovice či Hanel Toys. Přesto Domov Naděje pro svou činnost hledá i další sponzory a dárce. Najde je?
