České daně v závěru "první pětiletky"

České daně v závěru "první pětiletky"

Prvním lednem 1997 vstoupila nová daňová soustava do pátého roku své působnosti. Přes kritiku a obavy, které zavedení nových daní doprovázely, nás pohled zpět přesvědčuje, že toto klíčové transformační rozhodnutí bylo správné a že se nové daně v hospodářské praxi osvědčily. Jsem přesvědčen, že zejména v této souvislosti nebude na škodu si alespoň ve stručnosti připomenout hlavní důvody, které k zásadní změně koncepce daňové soustavy vedly.
Rozhodujícím důvodem byl bezesporu trh. Stará daňová soustava jako produkt centrálně-administrativního způsobu řízení s kriteriální funkcí maximalizace všech dostupných finančních zdrojů v rukou státních a potažmo politických orgánů dosloužila. Likvidací direktivního modelu řízení a omezením funkcí státu nejen ztratila smysl, ale stala se brzdou obecně prospěšného chování ekonomických subjektů v tržních podmínkách. Příkladem může sloužit daň z obratu, která se svým dělením na plátce a neplátce daně v závislosti na formě podnikání stávala stále širším kanálem daňových úniků. Takže najít daňovou soustavu, adekvátní funkci tržního mechanismu, bylo prioritou prvořadého významu.
Metodou nalezení nové formy a obsahu daní muselo být srovnání s cílovým řešením transformace, tj. efektivním zapojením České republiky do evropských integračních procesů. Šlo tedy nejen o daňovou soustavu adekvátní funkci trhu, ale také o soustavu odpovídající co do formy a obsahu daňovým soustavám vyspělých zemí západní Evropy.
Konečně nutno zmínit potřebu zásadního omezení přerozdělovací funkce státu a s tím související korekci váhy a rozložení daňového břemene. V této souvislosti se integrální součástí daňové politiky vlády stalo postupné snižování daňové kvóty s těžištěm snížení v oblasti přímých daní. Při dominujícím požadavku vyrovnaného rozpočtového hospodaření šlo o procesy oboustranné: Pokles daňového břemene byl spojen s relativním poklesem hodnoty vstupu státu (státního rozpočtu) do ekonomických procesů. Z tohoto úhlu pohledu si daně zachovaly klíčové postavení v příjmech veřejných rozpočtů (souhrn státního a místních rozpočtů), jak dokazuje tabulka č. 1.
Z údajů obsažených v tabulce č. 1 vyplývají následující podstatné skutečnosti:
- na daních nové daňové soustavy inkasovaly veřejné rozpočty ČR v letech 1993 - 1996 celkem 1237,7 miliardy Kč,
- hodnota daňového inkasa představuje okolo 60 % celkových rozpočtových příjmů,
- podíl daňových příjmů na celkových příjmech veřejných rozpočtů postupně klesá.
Pokud se vrátíme k výchozím předpokladům zavedení nových daní, lze za nepřímý důkaz snižování daňového břemene považovat trvale klesající podíl daňových příjmů na příjmech celkových. Přímé svědectví o globálních změnách daňového zatížení podává tzv. daňová kvóta, která vyjadřuje podíl daňového inkasa na hrubém domácím produktu (HDP).
Údaje v grafu č. 1 velmi přesvědčivým způsobem demonstrují trvalý pokles daňového zatížení v České republice. Pro úplnost pokládám za vhodné připomenout, že v roce 1989, tj. těsně před startem ekonomické reformy, představovala daňová kvóta v bývalé ČSFR hodnotu okolo 36 %. Jde tedy o snížení opravdu razantní. Z grafu je rovněž patrné, že se původně strmá křivka poměrně rychle vyrovnává a meziroční pokles daňové kvóty v posledních třech letech lze vyjádřit už jen v desetinách procenta.
Takový vývoj má svoji logiku. Daňovou kvótu totiž nelze snižovat donekonečna. Původním posláním daní je vytvořit zdroje na úhradu společných potřeb. Základní spektrum těchto potřeb (sociální dávky, bezpečnost, doprava atd.) je nepominutelné a každá civilizovaná společnost je musí zajistit. To ovšem vyžaduje nezbytně nutný objem finančních prostředků. Z tohoto hlediska se zřejmě Česká republika blíží svému limitu, což ostatně dokumentuje i srovnání daňové kvóty ČR se zeměmi Evropského společenství obsažené v tabulce č. 2.
Údaje obsažené v tabulce č. 2 myslím dostatečně přesvědčivě dokumentují, že daně nejsou v České republice oprátkou dusící rozvoj podnikání a osobních aktivit. V roce 1995 se ČR zařadila v evropském měřítku k státům s poměrně velmi nízkou daňovou kvótou (ve srovnání se zeměmi EU by zaujala 6. místo). Pravděpodobný další pokles daňové kvóty vyplývající z údajů v grafu č. 1 pak postaví ČR mezi absolutní evropskou špičku. Přitom z tabulkových údajů vyplývá, že se v některých zemích EU jeví tendence daňovou kvótu zvyšovat! (Německo, Velká Británie, Španělsko), v řadě dalších zemí pak daňová kvóta stagnuje.
Závěry jsou evidentní: Blížíme se zřejmě hranici, pod kterou už nemá smysl daňovou kvótu snižovat. Ve střednědobé perspektivě tedy půjde především o strukturální změny v rozložení daňového břemene, až druhořadě o jeho celkové snížení.
Tím se dostáváme k současné a budoucí struktuře daňových příjmů. Pro úplnost bych chtěl připomenout, že těžiště daňového inkasa před rokem 1993 bylo založeno v přímých daních (více než 50 % inkasa tvořilo zdanění zisku a osobních příjmů obyvatelstva). Nová daňová soustava zcela cíleně preferovala ponechání zdrojů v místě jejich vzniku s tím, že vůdčím elementem alokace těchto zdrojů musí být tržní mechanismus. Daňová reforma proto rázem změnila rozložení daňového břemene ve prospěch nepřímých daní. Podrobnější pohled na rozložení a změny ve struktuře daňového inkasa podává tabulka č. 3.
Přestože výchozí rok 1993 je ve struktuře daňových příjmů poněkud zkreslen značnými doplatky daní staré daňové soustavy (položka ostatní daně), lze z údajů v tabulce č. 3 vyvodit několik skutečností zásadního významu:
- podíl nepřímých daní (tj. DPH, spotřebních daní a cla) na celkových daňových příjmech je v České republice dominantní a má mírně rostoucí tendenci. V roce 1996 se blíží hranici 54 % z celkových daňových příjmů,
- podíl přímých daní (DPPO a DPFO) na celkovém inkasu stagnuje na hranici 40 %. Projevují se zde dvě protichůdné tendence: zatímco absolutní výnos i podíl DPPO na celkových příjmech klesá, výnos i podíl DPFO na příjmech velmi dramaticky roste,
- nejvyšší přírůstky vykazuje v rámci DDPN daň z převodu nemovitostí, DPFO a spotřební daň. Jistou stagnaci vykazuje silniční daň.
Popsané tendence mají svoje kauzální souvislosti v přijaté koncepci daňové politiky a jsou jejím praktickým produktem. Nejprve však k rozložení daňového břemene mezi přímé a nepřímé daně. Česká republika zvolila preferencí nepřímých daní koncepci rovnoměrnějšího rozložení daňového břemene na obyvatelstvo, neboť se větší část daňového inkasa odvíjí od realizované spotřeby zboží a služeb a zdanění tak postihuje prakticky všechny poplatníky. Je zde ale ještě další důvod, který byl již v předchozím textu naznačen. Odlehčování daňového břemene v podnikatelské sféře znamená ponechání většího množství finančních zdrojů především těm nejúspěšnějším, tj. těm, kteří realizují zisk. Tak lze přirozenou cestou rychleji dosáhnout využitím funkce tržního mechanismu takové struktury nabídky zboží a služeb, která odpovídá struktuře poptávky. Navíc podpora rozvoje podnikání většinou vede k růstu pracovních příležitostí a průměrných mezd. To vše by se mělo odrazit v koupěschopné poptávce a přes prodané zboží a služby zpětně v růstu inkasa nepřímých daní. Posledním důvodem zvoleného řešení je pak praxí ověřená zkušenost, že vysoké zdanění osobních příjmů podlamuje pracovní iniciativu fyzických osob a stimuluje hledání cest jak vysokému zdanění uniknout.
Při pohledu do statistických údajů zemí Evropské unie lze zaznamenat rozdílný přístup jednotlivých států k problému rozložení daňového břemene. Základní obraz podává tabulka č. 4, přičemž v zájmu srovnatelnosti údajů byly do přímých daní zahrnuty i daně majetkové a ostatní.
Údaje obsažené v tabulce č. 4 dokumentují značně rozdílný přístup k rozložení daňového břemene v jednotlivých státech EU. Na jedné straně existuje extrém Řecka, kde přímé daně opravdu představují pouze určitý doplněk daňových příjmů a hlavní díl daňového inkasa nese obyvatelstvo (to ostatně ilustrují tři sazby DPH od 4 do 18 %), na straně druhé jsou to skandinávské státy, kde se obecně mimořádně vysoká daňová kvóta odvíjí především od mimořádně vysokého zdanění osobních příjmů (mezní sazba daně z příjmů fyzických osob činila v roce 1994 v Dánsku 69 %, ve Finsku 67 % a ve Švédsku téměř 55 %).
Vyjdeme-li z údajů roku 1995, představuje Česká republika dobrý střed odpovídající rozložení daňového břemene v Německu, Rakousku nebo Irsku. Časová řada zachycená v tabulce je bohužel příliš krátká, ale zdá se, že se ve většině států podíl přímých daní na HDP v průběhu let 1993 - 1995 poněkud snížil. U nepřímých daní naopak. V České republice je snížení podílu obou daní na HDP především odrazem celkového poklesu daňové kvóty. Údaje roku 1993 za přímé daně jsou přitom nepochybně poněkud zkresleny poměrně značným doinkasem daní staré daňové soustavy.
Předchozí skutečnosti je možné doplnit o aktuální informaci o sazbách DPH v zemích EU. Přehled podává tabulka č. 5.
Z údajů v tabulce č. 5 opět vyplývá značně rozdílný přístup k uplatnění DPH v jednotlivých zemích. Vyjdeme-li ze základní premisy neutrality daní ke zboží a poplatníkům, pak lze za ideální považovat stav v Dánsku, kde platí pouze jedna sazba DPH. Ekonomické důvody pro více než jednu sazbu opravdu neexistují, protože už dvě sazby nutně vnášejí deformace do funkce tržního mechanismu. Nižší sazba daně vždy preferuje spotřebu zboží a služeb, na něž se vztahuje, vyšší sazba naopak spotřebu příslušných produktů omezuje. To pochopitelně musí vést k deformacím na straně nabídky. V parlamentních demokraciích však jdou někdy ekonomické argumenty stranou a uplatňují se politická a sociální hlediska.
Racionalitu vývoje snad lze v tabulkových údajích najít v likvidaci setin za desetinnou čárkou a v některých případech (Francie, Irsko, Portugalsko a Řecko) ve snížení počtu sazeb. U jiných států (Velká Británie, Rakousko, Lucembursko, Itálie a Finsko) však počet sazeb v porovnání s výchozím stavem narostl(!).
Při pohledu na roztříštěnou škálu sazeb DPH v zemích EU nezbývá než upozornit na aktuální diskusi o důsledném zdaňování zboží v zemi původu. Ve vztazích mezi zeměmi EU jde o to, že vývoz zboží by nebyl osvobozen od DPH a rozpočet státu dovozce by pak refundoval dovozci daň odvedenou do rozpočtu státu vývozce. Na takovém systému by evidentně profitovaly státy s aktivní obchodní bilancí a relativně vyššími sazbami DPH. Do jaké míry by se právě tento přístup mohl stát klíčovým faktorem sjednocování sazeb DPH v zemích EU je diskutabilní. S ohledem na konkrétní situaci v ČR však tyto názory nabádají k opatrnosti zejména co se týká případného poklesu základní sazby DPH ke hranici 20 %.
Z hlediska dalšího vývoje relace přímých a nepřímých daní lze konstatovat, že podíl nepřímých daní na celkových příjmech by se už neměl dále zvyšovat. Důvodem je jednak postupné snižování celních sazeb založené v dohodě o přidružení České republiky k EU (tzv. asociační dohoda), jednak potřeba sbližování sazeb DPH, která nemusí být nezbytně produktem jejich oboustranné úpravy na bázi kompenzace.
Problémem do jisté míry zůstávají spotřební daně. Zde příslušné směrnice Evropských společenství trvají na hodnotě minimálních sazeb těchto daní. Navíc například u tabákových výrobků se požaduje kombinovaná sazba, tj. pevná částka daně na jednotku množství doplněná procentní sazbou ve vazbě na základ daně. Přizpůsobit se minimálním sazbám spotřebních daní bude znamenat někdy dost výrazné zvýšení dnešní spotřební daně (například u cigaret či pohonných hmot). Rozumný přechod proto znamená každoroční krokové úpravy sazeb.
Vrátíme-li se k problému detailnější analýzy přímých daní, narazíme v České republice na určité anomálie. Za klíčovou anomálii nutno považovat proporci mezi zdaněním fyzických osob ve vztahu k osobám právnickým. Nejprve se podívejme (graf č. 2), jak se tato relace od roku 1993 vyvíjela.
Graf č. 2 velmi názorně dokumentuje doznívání "bolševického přístupu" k podnikatelským subjektům odčerpávajícím z této sféry vše, co se dalo. V každém případě lze konstatovat, že i po reformě daňové soustavy v roce 1993 byly po určitou dobu nositelem převážné části přímých daní podniky a společnosti. Současně graf dokládá, že daňová zvýhodnění, která byla v rámci doposud schválených pěti novel zákona o daních z příjmů realizována, byla orientována z převážné části do oblasti právnických osob. V rámci objektivity, však nutno konstatovat, že u fyzických osob došlo v letech 1993 - 1996 k významnému růstu příjmů, tj. růstu základu daně. Údaje ČSÚ dokumentují, že jen v letech 1993 - 1995 vzrostla průměrná hrubá měsíční mzda o 40,5 % a běžné příjmy domácností o 37,4 % (Česká republika v číslech, ČSÚ 1996). To vše se nutně muselo projevit ve výši daně z příjmů fyzických osob a podílu této daně na hodnotě daňového inkasa (viz tabulka č. 3).
Srovnání podílu daně z příjmů fyzických osob na celkovém výnosu daně z příjmů v České republice se zeměmi Evropské unie obsahuje tabulka č. 6.
Údaje obsažené v tabulce č. 6 hovoří jednoznačně, a současně udávají směr. Daň z příjmů právnických osob by měla být pouhým doplňkem daňového inkasa, přičemž těžiště zdanění příjmů musí ležet na fyzických osobách. Tyto skutečnosti znovu potvrzují oprávněnost požadavku ponechání co největší části zdrojů podnikatelské sféry v místě jejich vzniku.
A na závěr porovnání údajů o daních v České republice se zahraničím se podívejme na mezní sazby daně z příjmů fyzických a právnických osob tak, jak je poskytuje dokumentace OECD. Konkrétní údaje jsou zachyceny v tabulce č. 7.
Také srovnání z tabulky č. 7 vede celkem k jednoznačným závěrům: Zatímco u fyzických osob byla v roce 1994 mezní sazba daně z příjmů téměř deset procentních bodů pod průměrem zemí EU, u právnických osob byla více než pět procentních bodů nad průměrem. Situace roku 1997 s platnými sazbami 41 % u fyzických osob a 39 % u osob právnických znamená především dílčí pozitivní posun na úseku právnických osob; další snižování mezní sazby u fyzických osob však do mezinárodního konceptu rozložení daňového břemene příliš nezapadá, jakkoliv jde v našich podmínkách o závěr politicky téměř sebevražedný.
V České republice uplatněná koncepce daňové politiky a skutečnosti vyplývající ze srovnání se zahraničím umožňují formulovat budoucí systémová opatření na úseku daní přibližně takto:
další výraznější snižování daňové kvóty není nezbytné a v nepříliš dlouhém časovém horizontu narazí na bariéru požadavku vyrovnaného státního rozpočtu,
žádoucí jsou naproti tomu změny v současném rozložení daňového břemene v posílení významu daně z příjmů fyzických osob, majetkových daní a daně z přidané hodnoty. Význam daně z příjmů právnických osob z pohledu fiskálních potřeb by měl nadále klesat. Stejně tak by se měl snižovat význam cla,
postupná likvidace zvláštních sazeb daní jako metoda nastolování daňové spravedlnosti uplatňovaná v kontextu s racionální a úměrnou spravovatelností daní,
soustavný boj proti daňovým únikům.
V konkrétním vyjádření by mohlo jít v nejbližším časovém horizontu u jednotlivých daní předběžně o následující nejdůležitější úpravy:
Daň z přidané hodnoty - snížení povinného registračního prahu, zdanění paliv, energií a stavebních prací (s výjimkou bytové výstavby) základní sazbou a založení možnosti vracení daně při vývozu prováděném zahraničními fyzickými a právnickými osobami. Předpokládaná účinnost u paliv, energií a stavebních prací od 1. 7. 1997, ostatní od 1. 1. 1998.
Spotřební daně - dílčí zvýšení sazeb spotřebních daní s cílem přiblížení se minimálním sazbám těchto daní v zemích EU u uhlovodíkových paliv a maziv, piva a tabákových výrobků. Přechod na zdanění piva podle jednotlivých stupňů a případně zrušení daně u révového vína při zachování či mírném zvýšení daně ze šumivých a dezertních vín. Dále pak případné úpravy sledující potlačení daňových úniků. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Daně z příjmů - u právnických osob půjde o zahrnutí úroků do obecného základu daně, odstranění rozdílů ve zdanění mezi příjmy z ČR a příjmy z ciziny a zkrácení doby odpisu starého bloku pohledávek například zvýšením odpisu z 10 na 20 % a případně úpravy (zkrácení) odpisových režimů hmotného a nehmotného investičního majetku.
U fyzických osob bude i do budoucna pravděpodobně výchozím bodem úprav požadavek zachování úrovně zdanění průměrného reálného příjmu poplatníka se zaměstnanou manželkou a se dvěma dětmi. V této souvislosti bude pro rok 1998 navrhováno zvýšení ročního nezdanitelného minima o 2400 Kč a odpočtu na vyživované dítě o 1200 Kč. V návaznosti na úpravy zdanění příjmů právnických osob budou i zde navrženy úpravy vedoucí k odstranění zdaňování téhož příjmu z ciziny a z tuzemska. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Silniční daň - půjde především o upřesnění základu daně u některých nákladních vozidel a úpravu úlev na silniční dani při tzv. kombinované dopravě v návaznosti na definici "kombinované dopravy" používané v zemích EU. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Majetkové daně - dílčí úpravy u DDPN týkající se například zlepšení podmínek pro vracení daně v případech, kdy dojde k odstoupení od smlouvy, nové vymezení základu daně v souvislosti s přechodem na tržní ceny nemovitostí a nové vymezení vztahu mezi daněmi z příjmů a daní darovací v případech převodu majetku sloužícího k podnikání. Předpokládaná účinnost u DDPN od 1. 1. 1998, u daně z nemovitostí od 1. 1. 1999.
Správa daní a poplatků - půjde o změny směřující k prohloubení spolupráce a výměně informací naší daňové správy se správami jiných zemí, řešení souběhu daňového a konkursního řízení včetně postavení správce daně a možnosti jeho dispozice s daňovou pohledávkou, prohloubení zákonné úpravy zajištění pohledávky jak zástavním právem, tak i institutem ručení, rozšíření oznamovací povinnosti bank pro daňové řízení atd. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Organizace daňové správy - v průběhu roku by měla být projednána odložená novela zákona o územních finančních orgánech. Tato novela po změnách území některých okresů provedených v roce 1995 upraví adekvátním způsobem územní působnost územních finančních orgánů a doplní jejich věcnou působnost zejména pro provádění kontrol dodržování povinností při barvení a značkování některých uhlovodíkových paliv a maziv, kontrol výroby a oběhu lihu, podmínek státní podpory hypotečního úvěrování atd. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Zákony o auditorech a daňových poradcích - po schválení věcného záměru zákonů vládou ČR v roce 1996 bude v roce 1997 předmětem jednání návrh paragrafového znění zákonů založený na udělení licence (vstupu do profese) státním orgánem, přičemž výchozí podmínka pro výkon (provozování) profese bude registrace poradce nebo auditora v komoře. Předpokládaná účinnost od 1. 1. 1998.
Novela celního zákona - tato novela prošla v roce 1996 druhým čtením v Poslanecké sněmovně a bude definitivně projednána na únorovém zasedání Parlamentu. Jejím obsahem je nová organizace celní správy (redukce oblastních celních úřadů), zpřesnění definice některých základních pojmů (celní hodnota) legalizace vyšetřovací a pátrací činnosti.
Ve střednědobé perspektivě změn a úprav daňové legislativy půjde především o její nezbytné přizpůsobení daňové legislativě Evropské unie. Nezbytné přizpůsobení znamená, že není podmínkou, aby naše legislativa byla totožná s legislativou německou nebo francouzskou. Předpokládám dokonce, že například u minimálních sazeb spotřebních daní lze přizpůsobení načasovat až za datum případného vstupu ČR do Evropské unie.
Z praktického hlediska pokládám za možné, aby okolo roku 2000 byla sazba daně z příjmů právnických osob okolo 35 % a zkrátil se dosavadní interval odepisování nemovitostí a technologií. Žádoucí je rovněž převod ztráty při fúzi a rozdělování daňových subjektů. U daně z příjmů fyzických osob půjde vedle průběžné valorizace odčitatelných částek především o snížení počtu daňových pásem na tři s mezní sazbou okolo 38 %. U ostatních daní s výjimkou přechodu na hodnotový základ (tržní ceny) u daně z nemovitostí systémové změny očekávat nelze.
Nakonec si neodpustím alespoň několik poznámek na téma daňových nedoplatků a daňových úniků. Oba tyto fenomény jsou reálným jevem v každé ekonomice a nemá smysl si namlouvat, že je lze zcela odstranit. Je ovšem povinností daňových správ ve všech zemích se starat o to, aby byly co nejmenší.
Daňové nedoplatky - problematice nedoplatků je trvale věnována ze strany správců daní zvýšená pozornost. V zásadě lze hodnotu vykazovaných daňových nedoplatků (jde o součet hodnoty dlužných daní a k nim se pojícího příslušenství) rozdělit do dvou kategorií:
- poplatníkem přiznané, ale nezaplacené daně,
- daňové nedoplatky jako výsledek zjištění kontrolních orgánů.
Statistické údaje dokumentují, že hodnota nedoplatků v průběhu času narůstá. Je to přirozené. V daném okamžiku jsou nedoplatky výsledkem všech do té doby neuhrazených daní, tj. také daní za všechna předchozí zdaňovací období, kdy nebyla povinnost úhrady promlčena nebo jinak zaniklá. Čím větší tedy bude souhrnná daňová povinnost, tím větší pravděpodobně budou v meziročním porovnání daňové nedoplatky, a to i při jejich průběžné úhradě (určitý díl nedoplatků není uhrazen nikdy).
Kromě toho působí na růst nedoplatků extenzívní veličiny. V této souvislosti možno uvést růst počtu daňových subjektů (v České republice jde o zvýšení z 2 096 440 subjektů k 31. 12. 1992 na 6 413 503 k 30. 6. 1996), kdy zdaleka ne každý nový subjekt je schopen či ochoten platit daně. Dále nutno počítat se zvyšováním hodnoty daňového základu zejména u DPH, kde hraje klíčovou roli inflace (vyšší základ - vyšší nedoplatek). Konečně nutno uvést stoupající intenzitu kontrolní činnosti územních finančních orgánů a z toho plynoucí hodnoty doměrků (v roce 1995 bylo provedeno okolo 200 tisíc dohlídek a kontrol, ze kterých vyplynuly doměrky daní a příslušenství v řádu okolo 16 miliard korun). Ve všech těchto souvislostech tedy nelze růst daňových nedoplatků hodnotit negativně, jinak by například zrušení daňových kontrol byl pro hodnotu nedoplatků jistě pozitivní krok. Pro úplnost možno uvést, že v relaci k souhrnné hodnotě inkasa daní nové daňové soustavy od roku 1993 se aktuální hodnota nedoplatků těchto daní pohybuje na hranici 4 %.
A ještě poznámku ke zvláštní kategorii nedoplatků, kterou je tzv. posečkaná daň. Od ostatních nedoplatků se liší tím, že její vymáhání je správcem daně odloženo. Je to projev vstřícného přístupu finančních úřadů k případům, ve kterých zpravidla nejde o záměrně špatnou platební disciplínu a lze očekávat, že daň bude v posunuté lhůtě poplatníkem uhrazena.
Daňové úniky - jde jednoznačně o případy, kdy se poplatník v rozporu s platnou legislativou jednak cíleně vyhýbá plnění svých daňových povinností v naději, že jeho jednání zůstane utajeno, jednak neuhradí daň z nevědomosti či nedbalosti. Z definice vyplývá, že rozhodující metodou jak tyto skutečnosti odhalit a sankcionovat je kontrola ze strany kompetentních orgánů (finanční a celní orgány, policie, obchodní a potravinářská inspekce). Vzhledem k tomu, že jde o skryté a protiprávní jednání subjektů, je jakýkoli odhad hodnoty (výše) daňových úniků irelevantní a krajně neseriózní. Navíc by si právě ti, kteří okázale rozhořčeně mluví o grandiózních únicích a klesajících schopnostech státní správy daně vybrat, měli zamést před vlastním prahem a dbát, aby právě oni hodnotu nedoplatků nezvyšovali. Ostatně nepřímým důkazem toho, že v České republice nemůže jít o daňové úniky značného rozsahu, je fakt, že se už po čtyři roky podařilo udržet prakticky vyrovnané rozpočtové hospodaření. Dík za to patří jak všem poctivým daňovým poplatníkům, tak i správcům daní pracujícím v mnohdy těžkých podmínkách.
Odkrývání daňových úniků úzce souvisí s jejich prevencí zejména v těch případech, kdy se současná legislativa ukazuje jako málo účinná. Čím dále tím více jde o legislativní úpravy mířící mimo daňovou soustavu. V této souvislosti se jako vysoce aktuální například jeví legislativní řešení úhrady daní při fúzi, zániku či změně forem a vlastnických vztahů podniků a společností, dosažení majetkové odpovědnosti vlastníků a podílníků společností i jako fyzických osob a řešení daňových problémů spojených s hotovostním placením.
Tato stať si neklade za cíl obohatit daňovou teorii. Šlo mi především o shromáždění faktografického materiálu umožňujícího uvést věci na pravou míru a vyvodit několik pragmatických závěrů. A v neposlední řadě o přípravu či osvětu daňových poplatníků. Zkušenosti potvrzují, že té není nikdy dost. Zejména v tomto roce, kdy nás pravděpodobně nemine další sada daňových úprav a změn. Průběžně vycházejí daňově orientované publikace a probíhá řada přednášek či kursů. Ne vše je dobré a na úrovni, ale většinou pořízení knihy či návštěva semináře přijde mnohem levněji, než si později obdobné informace při placení sankčních výměrů u finančních úřadů kupovat. Intenzita kontrolní činnosti kompetentních orgánů potěšitelně narůstá. Jsem přesvědčen, že na většinu nepoctivců dříve nebo později dojde. Bohužel i ve výkonu trestu to nakonec za ně bude muset někdo zaplatit. Ten někdo je soused, příbuzný, nebo ta paní v samoobsluze. Prostě řádný daňový poplatník. Asi to je naivní a marné volání - ale hrajme (alespoň o trochu víc) fér!
JAN KLAK, náměstek ministra financí
Tabulka č. 1
Podíl daňových příjmů na příjmech veřejných rozpočtů ČR v letech 1993 - 1996 (absolutní údaje v mld. Kč)
Ukazatel / rok 1993 1994 1995 1996 Index 96/93
předběžná skut.
Příjmy celkem 422,0 472,2 535,8 584,3 1,385
Z toho daňové
absol. 266,5 290,3 326,1 354,8 1,331
v % 63,2 61,5 60,9 60,7 -
Pramen: Státní závěrečné účty za léta 1993 - 1995 a skutečnost za rok 1996 k 6. 1. 1997.
Údaje jsou upraveny tak, aby tvořily navzájem srovnatelnou časovou řadu.
Tabulka č. 2
Vývoj daňové kvóty zemí EU a ČR v letech 1993 - 1995 (v %)
Země / rok 1993 1994 1995
Řecko 27,3 *) 21,2
Španělsko 21,7 21,9 22,9
Portugalsko 23,0 24,1 23,3
Francie 24,3 24,9 24,6
Německo 23,9 23,9 24,7
Česká republika 28,8 26,6 26,2
Nizozemsko 29,7 26,9 26,3
Itálie 30,1 29,2 27,1
Rakousko 28,8 28,1 28,6
Lucembursko 31,9 32,0 29,1
Velká Británie 27,6 27,9 29,2
Irsko 30,7 31,7 30,5
Finsko 33,6 35,0 30,5
Belgie 29,4 30,8 30,6
Švédsko 36,1 38,8 37,0
Dánsko 48,3 49,6 49,1
*) srovnatelné údaje nejsou k dispozici
Pramen: Revenue Statistics of OECD Member Countries, 1995 Edition
The Verona Paper, Single Market News, June 1996
Přepočteno na srovnatelnou bázi podle metodiky OECD
Tabulka č. 3
Struktura daňového inkasa v ČR podle jednotlivých druhů daní v letech 1993 - 1996 (absolutní údaje v mld. Kč)
1993 1995 1996*) Index
Ukazatel / rok absol. v % absol. v % absol. v % 96/93
Daňové příjmy
celkem 266,5 100,0 326,1 100,0 354,8 100,0 1,331
Z toho:
DPH 77,1 28,9 94,9 29,1 109,3 30,8 1,418 spotř. daně 40,0 15,0 56,7 17,4 61,2 17,3 1,530 clo 15,2 5,7 17,4 5,3 19,7 5,6 1,290
DPPO 70,9 26,6 67,3 20,6 62,5 17,6 0,892
DPFO 27,3 10,3 68,6 21,0 80,0 22,5 2,930
daň z nemov. 3,0 1,1 3,8 1,2 4,0 1,1 1,333
DDPN 0,8 0,3 3,2 1,0 3,9 1,1 4,875
silniční daň 4,3 1,6 3,9 1,2 4,3 1,2 1,000
ostatní daně 27,9 10,5 10,3 3,2 9,9 2,8 0,355
*) předběžná skutečnost k 6. 1. 1997
Zkratky: DPH = daň z přidané hodnoty DPFO = daň z příjmů fyzických osob
DPPO = daň z příjmů právnických osob DDPN = daň dědická, darovací a z převodu nemovitostí
Pramen: Státní závěrečné účty 1993 a 1995. Předběžná skutečnost interní databáze MF, leden 1997
Tabulka č. 4
Podíl přímých a nepřímých daní na hrubém domácím produktu ve státech EU a ČR v letech 1993 a 1995 (v %)
1993 1995
Země / rok přímé nepřímé přímé nepřímé
daně daně daně daně
Řecko 6,7 17,2 6,0 15,2
Francie 9,7 14,7 9,5 15,1
Portugalsko 9,2 13,3 9,1 14,2
Lucembursko 15,0 16,5 12,7 16,4
Velká Británie 12,4 14,2 13,0 16,2
Rakousko 12,8 16,0 13,3 15,3
Německo 11,6 12,9 11,5 13,2
Irsko 15,9 15,2 14,7 15,8
Španělsko 12,2 10,6 11,4 11,5
Nizozemsko 17,2 13,0 13,3 13,0
Finsko 16,3 15,0 16,4 14,1
Itálie 16,9 12,8 15,1 12,0
Belgie 17,0 12,5 17,8 12,8
Švédsko 21,2 15,7 22,3 14,7
Dánsko 30,6 17,5 31,0 18,1
Česká republika 14,5 14,3 12,7 13,5
Pramen: Statistika OECD r. 1995 a 1996. Údaje za ČR daňová statistika MF 1996
Tabulka č. 5
Sazby DPH v zemích Evropské unie a v České republice (v %)
Sazby v roce zavedení DPH Sazby
Země/rok rok sazby 1996
Belgie 1971 6; 14; 18; 25 1; 6; 12; 21
Dánsko 1967 10 25
Finsko 1994 5; 12; 22 6; 12; 17; 22;
Francie 1968 6; 13; 16,66; 20 2,1; 5,5; 20,6
Irsko 1972 1; 5,26; 11,11; 16,37; 30,26 2,8; 12,5; 21
Itálie 1973 6; 12; 18 4; 10; 16; 19
Lucembursko 1970 4; 8 3; 6; 12; 15
Německo 1968 5; 10 7; 15
Nizozemsko 1969 4; 12 6; 17,5
Portugalsko 1986 8; 18; 30 5; 17
Rakousko 1973 8; 16 10; 12; 20
Řecko 1987 3; 6; 18; 36 4; 8; 18
Španělsko 1986 6; 12; 33 4; 7; 16
Švédsko 1969 2,04; 6,38; 11,11 6; 12; 25
Velká Británie 1973 10 8; 17,5
Česká republika 1993 5; 23 5; 22
Pramen: European Commission, stav k 1. 5. 1996
Tabulka č. 6
Podíl daně z příjmů fyzických osob na dani z příjmů celkem v zemích EU a ČR v roce 1993 (v %)
Finsko 93,0
Švédsko 89,1
Německo 88,3
Dánsko 87,5
Belgie 85,4
Španělsko 80,4
Rakousko 80,2
Francie 79,9
Irsko 79,7
Velká Británie 79,3
Nizozemsko 78,5
Itálie 73,3
Portugalsko 72,5
Lucembursko 55,8
Řecko 51,3
Nevážený průměr zemí EU 78,3
Česká republika 35,1
Pramen: Revenue Statistics of OECD Member Countries, 1995 Edition
Tabulka č. 7
Přehled mezních sazeb daní z příjmů v zemích EU a v ČR v roce 1994 (v %)
Fyzické os. Právnické os.
Země / subjekt nejvyšší sazba nevyšší sazba
Belgie 55,0 39,0
Dánsko 65,0 34,0
Finsko 69,0 25,0
Francie 56,8 33,3
Irsko 48,0 40,0
Itálie 67,2 52,2
Lucembursko 50,0 39,4
Německo 53,0 45,0
Nizozemsko 60,0 35,0
Portugalsko 40,0 39,6
Rakousko 50,0 34,0
Řecko 40,0 40,0
Španělsko 56,0 35,04
Švédsko 54,84 28,0
Velká Británie 40,0 33,0
Nevážený
průměr zemí EU 53,7 36,8
Česká republika 44,0 42,0
Pramen: The OECD Tax Data Base, 1995 Edition
The Tax/Benefit Position of Production Workers, 1995 Edition