Krize průběžného systému financování

PENZIJNÍ REFORMY (2)

Krize průběžného systému financování

[*] Současné systémy důchodového zabezpečení ne vždy ochraňovaly starší lidi, a zejména je nebudou chránit ani v budoucnu
Mnoho zemí spoléhá při zabezpečování důchodů na tzv. průběžné financování, kdy pracující platí na důchody současných důchodců. Rostoucí množství ekonomů tento způsob financování důchodů kritizuje a tvrdí, že má negativní dopad na růst ekonomiky, že v budoucnu nebude schopný poskytovat dostatečné zabezpečení starým lidem a že spoléhání se výhradně na něj je rizikové a důchodcům neposkytuje dostatečnou jistotu.
Průběžné státní systémy byly v oblibě zejména v době po druhé světové válce. Ekonomiky a mzdy tehdy rychle rostly stejně jako pracovní síla, což slibovalo vyšší důchody při stejných daních než při fondovém financování, kdy si každý spoří na svém účtu.
Ukázalo se, že státní průběžný systém není bez chyb. Největší překážkou se stalo stárnutí populace. V roce 1990 bylo devět procent světové populace ve věku nad šedesát let, v roce 2030 se tento počet vyšplhá až přes 16 procent. Navíc se rychlost růstu poměru staří/mladí zvyšuje. Stárnutí vede k tomu, že klesá podíl plátců pojistného, roste počet osob pobírajících důchod, aniž přitom klesají nároky na výši důchodů. Důchodovému zabezpečení hrozí finanční kolaps.
Nejhůře postižené jsou vyspělé země, ale také mnohé rozvojové ekonomiky. Rozvojové země, a mezi nimi tranzitivní ekonomiky na čelném místě, ovšem bohužel stárnou v době, kdy jejich příjmy jsou třetinové v porovnání s vyspělými ekonomikami. Průběžné státní systémy důchodové péče neprospívají dohánění vyspělých ekonomik. Průběžný systém má dopady zejména na trh práce, dostupnost a strukturu kapitálu, kapitálové trhy a financování veřejných statků.

Trh práce

Na hladce fungujícím trhu práce povede růst odvodů na důchodové zabezpečení k poklesu čisté mzdy. Pokud však mzdy příliš pružné nejsou, poroste se zvyšováním odvodů na důchody nezaměstnanost. Tento vývoj pozorujeme v západní Evropě, a zejména v Německu, kde nemzdové náklady na práci jsou tak vysoké, že tvorba nových pracovních míst je mizivá.
V rozvojových zemích dochází spíše k odchodu lidí do šedé ekonomiky. Tím klesá množství plátců, aniž klesá množství důchodců. Následné zvýšení odvodových sazeb vede jen k dalším únikům a nižší základně plateb. Ekonomika se ocitá v bludném kruhu: vyšší daně - menší základna atd. Nárůst šedé ekonomiky ohrožuje nejen financování důchodů, ale i ostatních vládních výdajů, protože nejsou placeny ani běžné daně. Konečně zvětšování šedé ekonomiky má negativní dopad na hospodářský růst. Lidé v šedé ekonomice jsou totiž v průměru méně produktivní. Za prvé - vydávají velké množství zdrojů na zakrytí svých aktivit. To jsou z ekonomického hlediska neproduktivně vynakládané prostředky. Za druhé - pracují v průměru s menším množstvím kapitálu, čili jsou méně produktivní.
Státní systémy bývají také náchylné k nepříliš přísnému přístupu k předčasným odchodům do důchodu. Některé země se dokonce absurdně snaží pomocí předčasných důchodů řešit nezaměstnanost (vyvolanou také špatným důchodovým systémem). Ekonomiky tak přicházejí o nejproduktivnější a nejzkušenější část své populace, která je většinou ještě bez problémů schopna pracovat.

Nabídka a struktura kapitálu

Mnozí ekonomové si také stěžují, že průběžný systém opomíjí potenciální možnost mít vyšší domácí úspory. Míra úspor určuje rozsah investic a kapitálovou výbavu země. Je tedy spolu s produktivitou výrobních faktorů základní veličinou určující bohatství ekonomiky v dlouhém období. Velmi spořivé země jsou buď již bohaté (Japonsko, Švýcarsko), nebo k takovému stavu rychle směřují (asijští tygři). Podle ekonomické teorie životního cyklu si lidé spoří v době, kdy pracují, a v poproduktivním věku pak žijí z takto naakumulovaných úspor. Zavedení průběžně financovaných důchodů odstraní motiv úspor na důchod a sníží kapitálovou výbavu země.
Důchodové spoření by mohlo výrazně ovlivnit alokaci a strukturu kapitálu. Penzijní reformy v mnoha zemích přinesly vylepšení fungování kapitálových trhů alokujících kapitál. Penzijní spoření by poskytlo potřebné zdroje na financování dlouhodobých investic. Státní průběžné financování ponechává tento způsob zvýšení výkonu ekonomiky nevyužitý.

Vytlačování veřejných a soukromých investic

Rostoucí výdaje na důchody způsobené stárnutím obyvatelstva mají také nevítaný dopad na poskytování veřejných statků financovaných ze státního rozpočtu. V Itálii jde například plných 37 procent vládních výdajů na penze. Vlády při omezených možnostech zvýšit daně omezují produktivní veřejné výdaje - na infrastrukturu, školství či zdravotnictví. Omezení těchto výdajů podvazuje rozvoj ekonomiky.
Pokud vláda neomezí ostatní výdaje, je nutné financovat rostoucí deficit vypůjčováním. Vládní dluh zvyšuje reálné úrokové sazby a vytlačuje soukromé investice. Ekonomika chudne.

Absurdní redistribuce

Průběžné financování důchodů tedy omezuje ekonomický růst. Navíc existující systémy často neplní dobře ani jednu ze svých základních funkcí - redistribuci od bohatých k chudým. Výzkumy v mnoha zemích prokázaly, že nebyla výjimkou situace, kdy docházelo k přerozdělování od chudých k bohatým. Jednak bohatí lidé mají obecně vyšší vzdělání, takže do systému platí kratší dobu, jednak více pečují o své zdraví a dožívají se v průměru vyššího věku, takže důchody pobírají delší dobu.
Místo redistribuce uvnitř generací dochází často k nezáměrným mezigeneračním transferům. Při zachování současného stavu přenášíme na budoucí generace ohromné břemeno. Je pravděpodobné, že přerozdělujeme i od budoucích chudých k dnešním bohatým. Za padesát let bude situace tak vážná, že bude obtížné zajistit lidem i průměrný důchod. Penzijní zabezpečení sice "chrání" dnešní důchodce, nikoli však budoucí. Takovou situaci si nikdo nepřál.
Výlučné spoléhání se na státní průběžné zabezpečení také nezdravě zvyšuje riziko pro staré lidi. Systém měl tím, že byl vystavěn jako dávkově definovaný, a tím, že za ním stál stát, poskytovat větší jistotu. Dávky však byly často měněny podle okamžitých potřeb nebo nebyly inflačně indexovány. Systém měl být lékem na krátkozrakost lidí, ale nakonec je sám demonstrací krátkozrakosti mnoha politiků. Přitom dávání (byť nesplnitelných) slibů odrazuje lidi od hledání doplňkových příjmů ve stáří a jen zvyšuje riziko, že v okamžiku, kdy dojdou ekonomice síly podporovat současný systém, vzroste dramaticky počet chudých. Spoléhání se na více zdrojů (soukromý i státní sektor, průběžné i kapitálové financování) by poskytlo vyšší jistotu.

Netransparentnost a skrytá akumulace dluhu

Průběžné důchodové zabezpečení konečně postrádá dostatečnou průhlednost. Umožňuje akumulaci skrytého budoucího dluhu - tzv. implicitního dluhu důchodového zabezpečení. Pokud by zůstaly zachovány příspěvkové sazby i relace důchod/mzda, vedlo by stárnutí populace k enormnímu zadlužování státu. Důchodové zabezpečení pod vlivem politiků tlačených blízkými volbami umožňuje akumulovat skrytý dluh a dávat nesplnitelné sliby, za které bude předložen účet až příštím (zatím nevolícím) generacím. Fondové hospodaření je mnohem více průhledné.
Naakumulovaný implicitní dluh důchodového zabezpečení již dnes dosahuje extrémní výše. Drtivá většina evropských zemí má problém dostat se pod (mírné) maastrichtské kritérium říkající, že státní dluh nesmí překročit 60 procent HDP. Málokdo však ví, že dluh, který vznikne v důsledku stárnutí populace a špatného penzijního systému, dosahuje několikanásobku domácího produktu. Přesto, že zátěž ekonomik
bude nepředstavitelně vysoká, trvalo mnoho let, než se politici vyspělých zemí začali stavět k těmto problémům čelem. To je důsledkem netransparentnosti průběžného financování.
Současné systémy důchodového zabezpečení ne vždy ochraňovaly starší lidi, a zejména je nebudou chránit v budoucnu, často redistribuovaly nerozumným směrem a brzdily ekonomický růst. Dobrý důchodový systém by se měl starat nejen o to, aby současní důchodci měli dostatek zdrojů. Měl by také podporovat ekonomický růst a blaho důchodců budoucích. Penzijní reforma stojí za zvážení.
VLADIMÍR KREIDL,
Patria Finance, a. s.