K některým formulacím prohlášení mají odborníci na ústavní právo výhrady

ČESKO-NĚMECKÁ DEKLARACE

K některým formulacím prohlášení mají odborníci na ústavní právo výhrady

[*] Podle V. Pavlíčka je dokument v některých směrech právně závazný
V celé Evropě uznávaný rakouský odborník Felix Ermacora vypracoval v roce 1991 expertizu publikovanou pod názvem Právní posudek o sudetoněmeckých otázkách. O čtyři roky později na tuto práci navázal Němec Christian Tomushat a zveřejnil expertizu, která se jmenovala K otázce trvajících právních nároků vyhnaných sudetských Němců proti ČR, jednotlivým Čechům i SRN. Obě publikace měla k dispozici česko-německá komise historiků i bonnská vláda. Je velmi pravděpodobné, že stanoviska Ermacory a Tomushata do značné míry ovlivnila přístup německého ministerstva zahraničí k přípravě textu česko-německé deklarace. Podrobně se jimi zabýval vedoucí katedry ústavního práva profesor Václav Pavlíček a jeho asistent Radovan Suchánek.

Pane profesore, z jakého principu Ermacora a Tomushat vycházejí?

Ze zkreslených nebo polopravdivých údajů. Tvrdí, že na našem území žily dvě rovnocenné národní skupiny. Císařským patentem měly být rozděleny země Koruny české na Deutsch Böhmen a smíšenou českou část. Tento výnos měl platit od roku 1919, ale nerealizoval se, protože mírová konference v Paříži učinila tento akt zcela bezpředmětným. Přesto představa existence národa českých Němců v některých hlavách přetrvala. Ta je základem sudetoněmectví, od něhož se odvíjí právo na vlast, sebeurčení, majetkové nároky a podobně.

Domníváte se, že německá strana měla snahu zohlednit tento názor v česko-německé deklaraci?

V deklaraci se objevil zcela nový pojem sudetští Němci. Podle mezinárodního práva to však doposud vždy byli bývalí českoslovenští občané. Sudetští Němci je zkreslující termín, který sotva může být použit s jiným záměrem než učinit z národnostní menšiny samostatný národ.

Pane asistente, v česko-německém prohlášení byli učiněni odpovědnými za způsobené křivdy a utrpení za druhé světové války národní socialisté, je to obvyklé?

Norimberský tribunál a Postupimská konference jednoznačně stanovily, že odpovědnost nese celé Německo, nikoli jen někteří jeho občané.

Někteří odpůrci deklarace spatřují v deklaraci důkaz toho, že Německo chce využít své rostoucí síly v Evropě mimo jiné k tomu, aby přimělo Českou republiku uznat všechna práva, která sudetští Němci požadují. Co si tom myslíte?

Z hlediska bonnské vlády by byl takový postup zcela legitimní. Mně se jeví některé formulace v deklaraci jako ústupky z české strany, k nimž doposud nebyl důvod.

Pane profesore, domníváte se, že úmyslem německé diplomacie by mohlo být revidovat výsledky druhé světové války?

To závisí na tom, vůči komu tak mohou Němci postupovat. Rozhodně ne vůči Polsku, které tvoří spolu s Bonnem a Paříží Výmarskou skupinu. Její vliv se projevil i při přípravě deklarace. Francie i Polsko velmi doporučili Praze přijmout text i s některými novými pojmy. Každý stát dělá přirozeně takovou zahraniční politiku, na jakou má sílu a která mu umožňuje hájit zájmy svých občanů.

V jaké pozici byla Česká republika při vyjednávání znění deklarace?

To vyplývá z celkové koncepce naší zahraniční politiky. Rozpad československého státu postavení Prahy oslabil. Tento handicap bylo možné překonat vytvořením silných svazků s jinými státy. Existovalo například visegrádské seskupení. Česká republika však šla jinou cestou.

Je deklarace právně závazná?

Záleží na okolnostech. Domnívám se, že v některých směrech ano. Například Postupimská dohoda, která je také úmluvou tří vlád, patří mezi normy mezinárodního práva. Pokud česko-německé prohlášení schválí parlamenty obou zemí, jistá právní závaznost tím nepochybně vzniká. Česká vláda připravila k textu deklarace důvodovou zprávu, v níž vysvětluje smysl prohlášení tak, jak si přeje, aby bylo jeho znění chápáno. Tedy že se jedná pouze o politické prohlášení, jehož prostřednictvím vyjadřuje náš stát lítost jen nad jednotlivými excesy při transferu Němců, a nejde proto o revizi mezinárodních úmluv. Otázka ovšem je, jakou sílu bude mít toto interpretační stanovisko ve vzájemných vztazích obou států. IVAN JEMELKA