Majetkové vztahy po soudních rehabilitacích rozlišují vlastníka a držitele nemovitosti

ÚSTAVNÍ SOUD

Majetkové vztahy po soudních rehabilitacích rozlišují vlastníka a držitele nemovitosti

[*] Nález Ústavního soudu vytvořil tzv. holé vlastnictví
Ústavní soud ČR rozhodl dne 11. 7. 1996 ve věci vedené pod sp. zn. II ÚS 173/95 tak, že ...pravomocná soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou listinou opravňující provedení záznamu podle ustanovení § 8 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění zák. č. 210/1993 Sb. a zák. č. 90/1996 Sb.
Zásadní význam, který by toto rozhodnutí mohlo mít pro majetkové poměry mnoha osob v tomto státě vzhledem k vlastnictví či držení nemovitostí, naznačuje již minoritní názor, který může podle zákona o Ústavním soudu vyslovit ten ze soudců Ústavního soudu, který se s většinovým rozhodnutím neztotožňuje. V tomto případě minoritní názor kromě procesních výhrad poukazuje i na principy mimosoudních rehabilitací, přijaté v tomto státě. Po zdůraznění těchto principů jako svého stanoviska se uvádí, že Ústavní soud svým rozhodnutím ... popřel podstatu restitučních předpisů, které jsou kompromisem mezi principem ochrany nabytých práv a principem zmírnění jen některých křivd.

Masové konfiskace

Zákon č. 119/1990 Sb. vyjmenovával trestné činy, uvedené v trestních zákonících platných od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, a zrušil automaticky pravomocná odsouzení podle nich vydaná. Zákon také obsahoval oddíl VI. upravující odškodnění. Významné je z našeho pohledu ustanovení odst. 2 § 23 tohoto oddílu, v němž se uvádí: Zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároku vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku.
Okruh odsuzujících soudních rozhodnutí, která byla zrušena, byl velmi široký. Zejména však je třeba připomenout, že kromě jiných trestů byl za "protistátní trestné činy" s důsledností hodnou lepších věcí ukládán trest propadnutí majetku tam, kde to jenom trochu šlo. Minimálně po roce 1968 byl pak nejčetnějším trestným činem v této kategorii trestný čin podle § 109 tr. zák., totiž nedovolené opuštění republiky. Zde se propadnutí majetku ukládalo naprosto automaticky.
Na zákon č. 119/1990 Sb. navázal zákon č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona se uvádělo, že tento zákon též upravuje podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků a trestu propadnutí majetku.
Zákon č. 87/1991 Sb. definoval základní pojmy, jako jsou oprávněné osoby, tedy ti, kteří mohou něco požadovat, povinné osoby, tedy ti, kteří musí vydat to, co mají ve svém držení, dále proces vydávání a okruh případů, na které se uvedený zákon vztahuje. Povinné osoby byly zákonem odlišeny jako osoby právnické a fyzické. Pokud jde o osoby fyzické, pak § 4 odst. 2 zákona uváděl, že povinnými osobami jsou též fyzické osoby, které jednak věc nabyly od státu, který získal oprávnění s ní nakládat způsobem, jenž lze zjednodušeně nazvat jako protiprávní i z hlediska tehdejších předpisů.

Pouze některé křivdy

Trest propadnutí majetku je trestem, kterým disponuje i současné trestní právo, a nikoliv jen u nás. Lze tedy říci, že ve své podstatě, není-li zneužíván k prosazování jakési zvrhlé třídní politiky, je trestem standardním. I když nelze říci, že standardně, přesto dochází k situacím, kdy již pravomocný trest je rušen, protože došlo k tomu, co lze nazvat justičním omylem. V takovém případě, je-li trestní rozsudek zrušen, vrací se právní vztahy rozsudkem změněné do situace, která byla před rozsudkem.
Tento princip, o němž nevíme, že by mu bylo v právní teorii cokoliv vytýkáno, však nebyl beze zbytku uplatněn v rámci hromadné rehabilitace a restituce. Byla vytčena zásada "zmírnění jen některých křivd a ochrany nabytých práv", o kterém se zmiňuje menšinový názor citovaný v úvodu.
Ojedinělá justiční chyba nevytváří z hlediska restituce původního stavu pro stát či společnost žádný podstatný problém. Co jde, to se vrátí a ve zbytku musí stát zaplatit náhradu škody. Po roce 1989 však nešlo o nápravu ojedinělé justiční chyby, ale v případě té nejrozsáhlejší varianty, vracení majetku odňatého zrušenými rozsudky od roku 1948 do listopadu 1989 a případně náhrada škody tam, kde již naturální restituce nebyla možná. Tento krok se zdál být právně a technicky velmi obtížně proveditelný, hrozil i značným sociálním neklidem z důvodů, které jsou jasné, a kromě toho nebyla ani velká chuť zatěžovat si ekonomiku "nové" republiky příliš velkými dluhy komunistů. Proto jsou všechny restituční zákony uváděny a vykládány jako zákony, mající napravit některé křivdy, ke kterým v minulosti došlo.
V konkrétní věci, o které rozhodl Ústavní soud nyní, šlo o požadavek, aby do příslušného katastru nemovitostí byl proveden záznam o tom, že vlastníkem nemovitosti se ze zákona stal vlastník původní.

Kdo patří do katastru

V uvedené věci se tedy žalobci, či později stěžovatelé, dožadovali na základě rehabilitačního rozhodnutí, které soud vydal podle zákona č. 119/1991 Sb., automaticky provedení záznamu o tom, že jsou vlastníky nemovitosti, a to proto, že původní rozsudek, jímž jim bylo vlastnictví odňato, byl zrušen. Katastrální úřad tento postup odmítl a cestou ústavní stížnosti se věc dostala k Ústavnímu soudu, který rozhodl tak, jak výše uvedeno. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že soudní usnesení o zrušení trestních rozsudků vč. zrušení trestu propadnutí majetku je závazným rozhodnutím státního orgánu, které musí katastrální úřady respektovat. V žádném případě neobstojí odkaz na § 19 a 20 zák. č. 87/1991 Sb., neboť uvedené paragrafy, na které se svých odmítavých sděleních příslušné katastrální úřady odvolávají, vůbec neřeší otázku platnosti listiny pro provedení záznamu, aniž by se jakýmkoliv jiným způsobem dotýkaly, byť i vzdáleně, katastru nemovitostí.
Ústavní soud pak dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že odmítavým stanoviskem katastrálních úřadů dochází k právně závadné situaci, kdy v zápisech katastrálních operátů jsou trvale vykazovány konfiskační trestní rozsudky a odmítáno provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují. Přitom tato usnesení soudů jsou závaznými rozhodnutími státních orgánů.
Až dosud se tedy věc jeví zcela jasně. Tam, kde došlo způsobem výše popsaným ke zrušení výroku trestního rozsudku včetně části týkající se propadnutí majetku na základě z. č. 119/1991 Sb., a existuje usnesení, což jsou v podstatě všechny případy, lze se domáhat provedení záznamu o této skutečnosti do katastru nemovitostí.

Vlastník bez majetku

Tato zdánlivě jednoduchá logika je však rozbita předposledním odstavcem odůvodnění probíraného rozhodnutí. Zde Ústavní soud uvádí: Ústavní soud je si vědom, že podle § 14 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. stěžovateli požadované záznamy nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva. Nicméně požadovanými záznamy vytvářejí tzv. nuda proprietas, neboť atributy výkonu vlastnického práva, tj. věc užívat, požívat, disponovat jí a zcizovat ji, přináleží jiným osobám než vlastníkům. Záznam této právní skutečnosti přísluší katastrálnímu úřadu.
Pokud jde o odkaz na zákonné ustanovení a právnickou terminologii § 14 odst. 2 z. č. 265/1992 Sb., skutečně stručně oznamuje, že záznamy jsou úkony příslušného orgánu republiky, které nemají vliv na vznik, změnu nebo zánik práva.
Pojem nuda proprietas je překládán jako holé vlastnictví. To je tedy opak onoho stavu, kdy vlastník nejen fakticky vlastní, ale smí také užívat, disponovat a brát plody. Problém je ale v tom, že pojem holé vlastnictví znalo římské právo, ale nezná ho náš právní řád. Není jasné, jakým způsobem se budou upravovat vztahy mezi "holým vlastníkem" a faktickými držiteli, a není ani jasné, proč je konstruováno právě ono holé vlastnictví.

Důvod k polemice

Kolem výkladu uvedené věty lze zřejmě očekávat značnou polemiku. Jeden z možných výkladů je, že jde o banální a ničím nevýznamné konstatování toho, že jednak záznam nemění již existující vlastnické vztahy a jednak, abych mohl vlastnické právo k nemovitosti vykonávat, musím být zaznamenán jako vlastník. Druhý výklad dovozuje, že Ústavní soud konstituuje zcela novou formu vlastnického práva - holé vlastnictví. Sice je tedy dána povinnost zaznamenat zrušení konfiskačních trestních rozsudků, avšak nic to nemění na tom, kdo je fakticky držitelem nemovitosti.
Je jisté, že uvedené rozhodnutí příliš nepotěší ty, kteří jsou evidováni jako vlastníci nemovitostí, konfiskovaných někdy v minulosti v souvislosti s trestním řízením proti jejich majiteli.
Na druhou stranu je ale třeba poctivě přiznat, že postup Ústavního soudu má svoji právní logiku, a ať to bude znít komukoliv jakkoliv kacířské, ukazuje-li právo určitým směrem, není možné se ohlížet na politické důsledky. Alespoň teoreticky ne. V praxi je rozhodování Ústavního soudu vždy rozhodování mezi dvěma či více zásadními principy. Je také potřeba říci, že ať už bude vývoj v této oblasti jakýkoliv, je žádoucí majetkové vztahy stabilizovat.
Vše toto mělo být či případně mohlo být řešeno zákonem, který dosud nebyl projednán ani co do svého základu či politické podstaty, a sluje toliko jako chimérická "restituční tečka". Co toto váhání s řešením poměrně závažné majetkové situace přinese do budoucna, můžeme jen s napětím očekávat.
JUDr. TOMÁŠ SOKOL, advokát (ČTI pro HN)