Zákon o stávce je velmi aktuální

PRACOVNÍ PRÁVO - NÁZOR

Zákon o stávce je velmi aktuální

[*] Složitý právní problém může vyřešit pouze věcný dialog
Pojem stávka se v textech našich právních předpisů vyskytuje jen velmi ojediněle. Pokud jde o již neplatné právní předpisy, vzniklé po roce 1945, obsahují tento pojem zákony č. 27/1947 Sb., chránící nerušené plnění plánů stanovených dvouletým hospodářským plánem, a č. 165/1946 Sb., o trestní ochraně národních podniků. Ty však pouze konstatují, že stávka není trestná. Pokud jde o platné právní předpisy, upravuje právo na stávku vyhláška Ministerstva zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (vyhláška č.120/1976 Sb.), dále zákon o kolektivním vyjednávání č. 2/1991 Sb. a konečně ústava, resp. Listina základních práv a svobod - zákon č. 2/1993 Sb.

Pouze kusá úprava

Aktuálně nejvýznamnější je bezesporu ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. Ta zaručuje právo na stávku za podmínek stanovených zákonem (čl. 27, odst. 4). Nadto ještě čl. 41, odst. 4 umožňuje domáhat se práva na stávku pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Zákonodárce tedy zjevně počítal s navazující pozitivní úpravou, se zpřesněním podmínek stávky v dalším zákoně či zákonech. Jediný zákon, který může takovému účelu sloužit, je zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Zdá se, že v době tvorby uvedeného zákona, tj. v roce 1990, si zřejmě nikdo zcela přesně nedokázal představit podmínky a okolnosti stávky, a proto vznikla takto kusá úprava. Ať už byly ale příčiny jakékoliv, podle § 20 citovaného zákona jsou stávky, kterým nepředcházelo kolektivní vyjednávání jako specifický prostředek jednání o kolektivní smlouvě, nezákonné. Tedy včetně těch, ve kterých vůbec o kolektivní smlouvu nejde. V našem právním řádu je tedy rozpor mezi základním právem garantovaným listinou, potažmo mezinárodním paktem, a zákonnou úpravou, která toto právo fakticky významně zužuje, mimo jiné i tím, že žádná není.

Práce pro soudy

Ve věci dosud nejznámější stávky, stávky železničářů z února letošního roku, rozhodoval k žalobě Českých drah Městský soud v Praze, který dospěl k závěru, že tato stávka je nezákonná. Přitom vycházel, zjednodušeně řečeno, z faktu, že nejde o stávku v rámci kolektivního vyjednávání a jiná stávka je podle platné úpravy nezákonná.
Soud sice připustil, že současná pozitivní úprava znamená velice úzký prostor pro výkon tohoto práva, avšak současně odmítl námitku odborů, podle níž neexistence bližší zákonné úpravy práva na stávku znamená, že toto právo je nezadatelné, nepromlčitelné, nezcizitelné a nezrušitelné a každý může činit, co není zákonem výslovně zakázáno. Přitom soud jednoznačně deklaroval, že nemůže než rozhodovat podle současných právních předpisů.
Jde o právně poměrně velmi složitý problém, který zjevně skončí až rozhodnutím Ústavního soudu. Ten bude muset určit, zda právo na stávku, jako princip vyjádřený v listině, je zásadně nadřazeno jinému principu, např. principu ochrany soukromého vlastnictví, které může být realizací práva na stávku významně ohroženo, a zda je tento princip, resp. jeho realizace nadřazena i požadavku zákona, aby stávka byla v pozitivní normě výslovně upravena.
Pokud jedna nebo druhá strana spor dříve neukončí, bude tedy na Ústavním soudu, aby stanovil hranici mezi možnou anarchií na straně jedné a námitkami, že vyloučení práva na stávku jen pro neexistenci pozitivní normy je porušením ústavního práva.
Přitom je jistě zřejmé, že stávka, zejména ve větším rozsahu, není jen záležitostí stávkujících a vedení či majitelů obchodní společnosti, v níž se stávkuje, ale záhy může být záležitostí celé země, a to jak ekonomickou, tak politickou. To ostatně únorová stávka plně prokázala. Z hlediska této úvahy je vcelku jedno, oč železničáři v rámci stávky usilovali, zda o mzdové výhody, změny ve vedení společnosti, o celkově jinou politiku, nebo prostě jenom o to, jakou barvu má mít čepice výpravčího. V každém případě šlo nepochybně o stávku, která otřásla ekonomikou země a v případě jejího prodlužování by zřejmě vedla k závažným ekonomickým následkům.

Především stabilita

Zásadní chybou tedy asi je, že dosud nebyla komplexní úprava této problematiky přijata. Je možné se přít o to, zda jde o pochybení vlády, která za legislativu odpovídá, či odborářů, kteří si měli pro ně tak důležitou normu prosadit. Z hlediska běžné dělby úkolů je za včasnou přípravu legislativy, která by řešila aktuální problémy, nepochybně odpovědná vláda. Ta se bohužel zatím legislativou, která by čelila budoucím problémům, moc neblýskla.
Je asi zřejmé, že i při velmi benevolentním výkladu práva na stávku může nastat situace, kdy zastavení práce ve větším rozsahu nelze připustit, resp. kdy právo domáhat se přerušením práce určitých výhod, musí ustoupit právu vyššímu, např. právu na politickou či ekonomickou stabilitu apod. Hned je ale třeba připomenout, že volání po zachování stability je standardní obrana proti každé stávce.
Ve spektru takovýchto úvah na jedné straně stojí klasická ekonomická stávka za zvýšení mezd v oblasti, v níž jsou mzdy dlouhodobě pod celospolečenským průměrem a k jejich udržení je zneužíváno vnějších okolností, např. neexistence jiných právních příležitostí, na druhé straně spektra pak je situace, kdy jsou stávkou, zasahující citlivé odvětví, vynucovány naprosto nesmyslné požadavky, případně požadavky, které nejsou zjevně nesmyslné, ale v dané chvíli nerealizovatelné např. vzhledem k ekonomické úrovni státu, nebo proto, že v zemi je výjimečný stav, nebo že existuje válečné ohrožení státu apod. Jsou ostatně profese, které tradičně stávkovat nesmějí a určuje to i citovaná listina.
Právo na stávku je co do své podstaty právo porušit pracovní povinnost docházet do práce, resp. řádně pracovat, a to s cílem prosadit společné požadavky zaměstnanců. Je vyloučeno, aby takové právo bylo zcela bezbřehé, a je věcí citlivého jednání, či chcete-li ostrého politického boje, jak bude zákon o stávce vypadat. Z hlediska ryze pozitivistického právního řádu (práva), který je u nás aplikován, nelze Městskému soudu v Praze ve zmíněné kauze ani mnoho vytknout. Není věcí soudu, resp. není věcí běžných soudů, aby zásadními výklady doplňovali či nahrazovali neexistenci právní normy.

Najít meze tolerance

Pokud tedy zákon č. 2/1991 Sb. říká, že jiná stávka je nezákonná, pak soud prostě musí říci, že nejde-li o stávku v rámci kolektivního vyjednávání, je nezákonná, neboť tím jen opakuje to, co již řekl zákonodárce. Jiná věc je, zda taková stávka je nelegitimní, tedy zda ji z hlediska vyšších principů zakotvených v ústavě můžeme považovat za morálně odůvodněnou, a tedy za jednání, které by společnost měla tolerovat. Pak ovšem tato tolerance musí být v pozitivistickém právním systému nějakým způsobem jednoznačně deklarována, resp. konstituována.
Takovýmto konstitutivním aktem může být i rozhodnutí Ústavního soudu, který bude volit mezi shora zmíněnými principy a hledat optimální řešení dané situace. Obtížně se ale bude Ústavní soud vypořádávat s neexistencí právní normy, na kterou listina výslovně odkazuje, a navíc jde vždy o řešení ex post. Z tohoto hlediska se jeví jako mnohem praktičtější připravit právní normu - zákon, který by uvedenou situaci řešil co možná nejpodrobněji, i když samozřejmě s ohledem na nemožnost přesně popsat všechny situace, v nichž stávka může z hlediska zmíněného vyššího principu být legitimní, tedy společností akceptovatelná. Přijetí zákona o stávce je tedy velmi aktuální.
Opět jako v mnoha jiných případech jde však především o otázku dialogu. Na jedné straně není možné vyhrožovat právní normou, která ústavní právo významně omezí, neboť to by nakonec opět vedlo k sporu před Ústavním soudem, na druhé straně nesmějí odborové orgány striktně odmítat jakékoliv úvahy o regulaci svého tvrzeného práva na stávku s tím, že jde o porušení občanských svobod. Vždy a v každém případě jde o míru jednání, jímž si navzájem zasahujeme do svých práv, která mohou být velmi individuální a jejich sladění složité. Podstatou demokratické společnosti však je, že toto řešení stále hledá, čímž se současně veškerá svémocná, popřípadě násilná řešení pokouší vyloučit. Nemá tedy smysl jakkoliv otálet, a naopak je přímo povinností vlády, aby do kyselého jablka kousla. Jinak se může stát, že ho záhy okusíme my všichni.
JUDR. TOMÁŠ SOKOL, advokát
(ČTI pro HN)