Haagský tribunál není a ani nebude norimberským

Haagský tribunál není a ani nebude norimberským

[*] Mezinárodní soud pro zločiny v bývalé Jugoslávii má zatím na svém kontě skromné výsledky
[*] Otázkou je, zda na tom vůbec bude kdy lépe
V souvislosti s Bosnou a Hercegovinou se zejména poslední dobou často hovoří o Mezinárodním tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii se sídlem v Haagu (Tribunal International for Crimes in Yugoslavia, TICY). Nezřídka se přitom Haag srovnává s Norimberkem. Což je ovšem zásadní chyba. A to z více důvodů.
Přestože haagský tribunál je po norimberském procesu v roce 1945 až 1946 a tokijském z roku 1948 prvním velkým mezinárodním soudem s válečnými zločinci, společného mají oba pramálo. Už proto, že charakter druhé světové války byl jiný než události, které provázely rozpad Sjednocené federativní republiky Jugoslávie (SFRJ). Vždyť to, čeho jsme byli svědky v bývalé Jugoslávii, nebylo ani klasickým mezinárodním konfliktem, ale ani tradiční občanskou válkou.
Přestože šlo o události nezměrně brutální a krvavé, na rozdíl od Norimberka (natožpak od Tokia) nelze za všechno vinit a soudit - byť při "honu" na bývalé bosenskosrbské předáky Radovana Karadžiče a Ratka Mladiče to tak mnohdy vypadá - jen "jednu stranu". Protože válečných zločinů a vážných porušení humanity se dopouštěly všechny tři znepřátelené bosensko-hercegovské strany.
Krom toho se zločiny, které má haagský tribunál soudit, nedály jen v Bosně a Hercegovině, ale provázely více či méně celý rozklad a zánik SFRJ. Vždyť stačí připomenout oblast Krajiny v Chorvatsku, v níž si "máslo na hlavě" vysloužili rovným dílem jak Srbové, tak Chorvati.
A konečně, pokud by - stejně jako v Norimberku - měli být i v Haagu souzeni hlavní viníci války na území bývalé Jugoslávie, pak by na lavici obžalovaných nemohli zasednout jen "malé ryby", ba ani nejhledanější Radovan Karadžič. Protože, ať se to komu líbí či nikoli, za rozpad SFRJ a následný konflikt nesou hlavní odpovědnost a vinu především tři signatáři daytonské mírové dohody a zároveň současné hlavy tří exjugoslávských států - Jugoslávské svazové republiky, Republiky Bosna a Hercegovina a Chorvatské republiky. Ovšem jen naivka či blázen může předpokládat, že se právě tito tři muži budou kdy v Haagu zodpovídat.
Nicméně při pohledu na haagský tribunál nelze propadat ani malomyslnosti, ani euforii. Vždyť i tento orgán, který mezinárodní společenství založilo ve snaze řešit události následující po rozpadu bývalé Jugoslávie, je obrazem a odrazem současného světa, jeho mnohdy diametrálně odlišných zájmů i omezených možností. A tak je třeba přistupovat nejen k samotnému Haagu, ale i k jeho výsledkům.

Účel a mandát soudu

Účelem Mezinárodního tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii (TICY) je "stíhat a trestat osoby obviněné z odpovědnosti za vážná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná na území bývalé Jugoslávie od roku 1991". Opírá se o čtyři mezinárodní dokumenty. O Ženevskou konvenci z roku 1949, která postihuje zejména úmyslné zabití a mučení. O jednu z Haagských konvencí z roku 1907, jež zakazuje určité metody vedení války. O Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948. A o statut Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, který definuje zločiny proti lidskosti.
TICY je tedy oprávněn projednat trestné činy genocidy, znásilnění, vraždy, mučení, zotročování, vyhlazování, nezákonných deportací, braní civilních rukojmích, ničení měst a obcí, náboženských stánků a historických památek. Má právo vydávat i mezinárodní zatykače, ukládat tresty vězení (i doživotní) a peněžité pokuty, nesmí však vynášet trest smrti.
TICY má přednost před národními soudy. Nikdo se nemůže zbavit odpovědnosti za spáchané činy poukazem na plnění rozkazu nebo na své ústavní postavení. Obžalovaný však nesmí být souzen v nepřítomnosti, má právo na obhájce, tlumočníka, rychlý, veřejný a čestný soud, právo na milost či zmírnění trestu.
I z tohoto strohého výčtu je patrné, v čem Haag navazuje na Norimberk, ale i v čem se od tohoto tribunálu liší.

Nejdříve spíše symbol

Mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii byl ustaven v souladu s hlavou VII. Charty OSN na základě rezoluce Rady bezpečnosti Spojených národů z 22. února 1993 a přijetím statutu soudu 25. května 1993. A přestože svou činnost zahájil soud, který sídlí v Mírovém paláci v Haagu, již 17. listopadu téhož roku, šlo dlouho o orgán spíše symbolický.
Na Balkáně, a především v Bosně a Hercegovině totiž v tu chvíli plnou silou zuřila "krvavá řež". A přestože záhy - už v únoru 1994 - byl v Mnichově náhodně poznán bývalými zajatci a zadržen Dušan Tadič, bylo velmi nepravděpodobné, že by v této fázi a chvíli mohl haagský tribunál zahájit jakýkoli soudní proces.
Přesto však v Haagu dělali, co mohli. Mnoho práce (ale také prostředků z účtu OSN) bylo vynaloženo na zařízení budovy, která celá - a jednací síně pak zvlášť - oplývá mimořádnými bezpečnostními opatřeními, určovala procedurální pravidla a sbírala svědectví a dokumenty. Nicméně dva tříčlenné senáty prvního stupně a jeden pětičlenný senát odvolací si na první soudní přelíčení a především odsouzeného musely ještě dlouho počkat.
Ani tehdy, když daytonská dohoda změnila směr událostí a zdálo by se, že nyní půjde vše jako "po másle", se haagskému soudu příliš nedařilo. Na vině je ostatně sám daytonský dokument. V něm se totiž - a to na rozdíl od obecného povědomí a na rozdíl od toho, jak se příslušné paragrafy často interpretují - sice hovoří o tom, že lidé vinění z válečných zločinů nesmějí zastávat vysoké politické funkce a signatářské státy se zavazují spolupracovat s haagským tribunálem, ale to je vlastně všechno. Konkrétně zde není ani slovo o povinnosti vydávat válečné zločince do Haagu, natožpak o tom, že mezinárodní kontingent má válečné zločince honit a zatýkat.

Hodně viníků, ale...

A tak TICY za tři a půl roku své existence stihl obvinit a někdy i vydat mezinárodní zatykače - na Karadžiče a Mladiče dokonce hned dvakrát - celkem na 74 (zatykače na 60) osob. Nicméně ve vazbě jich je nyní jen osm a odsouzeny byly, byť jen v prvním stupni, zatím vlastně jen tři.
Přitom soudních jednání proběhly vlastně stovky. Jenomže... Většina z nich znamenala pouze žádost o zatčení a vydání či mezinárodní zatykač. A i ta, která se týkala konkrétních kauz přítomných obviněných, nekončila povětšině "spravedlivým" trestem. Povězme si alespoň o některých z nich.
Tak například srbský generál Djordje Djukič, který byl v Haagu v březnu 1996 oficiálně obviněn z účasti na ostřelování Sarajeva (a toto obvinění odmítl) byl koncem dubna z humanitárních důvodů - pro pokročilou rakovinu - vrácen do Bělehradu, podmínečně propuštěn a po půli května také zemřel.
Srb Goran Lajič, který byl v Haagu v červenci 1995 obviněný ze zločinů v zajateckém táboře Keraterm, popřel obžalobu včetně své identity, a tak byl po deseti měsících propuštěn pro nedostatek důkazů. Obdobně byl pro nedostatek důkazů propuštěn v roce 1996 plukovník Aleksa Krsmanovič. A naopak za násilí na Srbech byli v roce 1996 ze stejného důvodu propuštěni bosenský Muslim a Chorvat Hadžim Delič a Esad Landžo.
Již nejednou se v Haagu ukázalo, že původně drastická obvinění byla svědky podstatně nadnesena či že obviněn byl někdo zcela jiný. A i u těch, kde soudní proces probíhá - například v případě bývalého velitele smutně proslulých Chorvatských ozbrojených sil (HVO) Tihomira Blaškiče (konkrétně za masakr Muslimů v obci Ahmici a bombardování středobosenské Zenice) - odmítl minulý měsíc Záhřeb vydat do Haagu důkazní materiály.
A tak zatím jediní v Haagu odsouzení jsou dva. Pětadvacetiletý bosenský Srb (původně však Chorvat) Dražen Erdemovič, který se přiznal k účasti na masových popravách muslimských civilistů ze Srebrenice. Ten byl sice 29. 11. 1996 senátem prvního stupně odsouzen k deseti letům odnětí svobody, nicméně proti rozsudku se odvolal.
Druhým odsouzeným je pak v procesu, který trval přesně jeden rok (7. 5. 1996 až 7. 5. 1997) Dušan Tadič, který byl před nedávnem (14. července) odsouzen ke dvaceti letům vězení. Ten však byl uznán vinným jen v 11 bodech obžaloby (především vraždy, mučení a znásilnění v táboře Omarska v severozápadní Bosně) a nevinným v devíti. I Tadič se však zřejmě proti rozsudku odvolá.

Více slov než činů

Dosavadní výsledky Mezinárodního tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii jsou tedy skutečně nadmíru skromné. Důvodem je fakt, že tolik proklamovaná vůle a snaha mezinárodního společenství pohnat všechny zodpovědné za válečné zločiny na Balkáně před haagský tribunál je víceméně verbální. A když už se projeví v praxi, nebývá to nejšťastnější.
Před měsícem se mezinárodní kontingent, jmenovitě jeho britští příslušníci, konečně odhodlal k akci. Avšak při zatýkání bývalého šéfa prijedorské policie, Srba Simo Drjlaču zastřelili. (Naši vojáci IFOR svůj loňský povolební incident s tehdy ještě velitelem Drjlačou řešili rozhodně lépe už proto, že jednáním s nejvyššími představiteli nakonec dosáhli jeho odvolání.) A druhého zatýkaného Milana Kovačeviče, ředitele nemocnice v Prijedoru, zase vylákali lstí, která je na hranici únosnosti. Protože před špitál přijeli vozem Červeného kříže se záminkou, že vezou léky.
Proto, i když nelze omluvit prudkost reakce místních obyvatel (výbuchy, přepady budov a zástupců SFOR a mezinárodních institucí), upřímně řečeno, není divu, že to mezi bosenskými Srby vzbudilo vlnu nevole a pocit, že s nimi mezinárodní společenství nejedná tak, jako s Chorvaty a Muslimy.
To je ostatně také důvod toho, proč v úterý srbský zástupce v celobosenském předsednictvu Momčilo Krajišnik navrhl, aby všem lidem z bývalé Jugoslávie podezřelým z válečných zločinů byla udělena všeobecná amnestie. A aby mezinárodní tribunál pro zločiny v bývalé Jugoslávii předal důkazy vůči podezřelým osobám místním soudům, kterém mohou zahájit své vlastní vyšetřování pod mezinárodním dohledem. A proč den poté Radovan Karadžič v rozhovoru pro dnešní vydání německého listu Süddeutsche Zeitung prohlásil, že je připraven předstoupit před soud, bude-li se konat v Republice srbské (RS v Bosně) pod mezinárodním dohledem.
Haagský tribunál má totiž v porovnání s norimberským další nevýhodu. Není soudem vítězů nad poraženými, protože v bývalé Jugoslávii není ani vítězů, ani poražených. Nadto nejen všechny strany konfliktu jsou hluboce přesvědčeny o svém právu a nevině. A rovněž svět neposuzuje jednotlivá etnika za všech okolností stejnýma očima. A tak Haag skutečně není a ani nemůže být dalším Norimberkem.
KVĚTA BUSCHOVÁ