Je třeba změnit ustanovení o nutné obraně?

TRESTNÍ PRÁVO

Je třeba změnit ustanovení o nutné obraně?

[*] Nutno rozlišovat mezi přiměřeností a proporcionalitou
[*] Teoretické otázky důležité pro právní úpravu i pro praxi
Před časem jsem zde ve stati Složitosti nutné obrany poukazoval na mylné informace v médiích, které - když hovoří třeba o podnikateli chránícím svůj majetek nebo život se zbraní v ruce - směšují přiměřenost obrany s její proporcionalitou. Vracím se k této problematice de lege ferenda, tedy z hlediska případné budoucí právní úpravy. Nekladu si za cíl naformulovat návrh nového ustanovení, ale jen vyhledat problémy a posoudit možná řešení.
Předesílám, že zákon není učebnice. Zákon nemusí upravit danou problematiku do všech podrobností. Ostatně úplná úprava ani není možná. Život vždy přinese něco, nač ani nejdůmyslnější zákonodárce nevzpomněl. Zákon se vyznačuje určitou mírou obecnosti. Je pak úkolem soudu, aby blíže vyložil jeho smysl. V cizích zákonech jsou ustanovení o nutné obraně poměrně stručná a četné problémy ponechávají judikatuře.
Ve svém někdejším článku jsem vyložil, že přiměřenost obrany znamená vztah mezi způsobem útoku a obranou. Jde o otázku skutkovou: Jaký způsob obrany spolehlivě odvrátí útok. Pro názornost můžeme zajít do tělocvičny, kde instruktor ukazuje, jak reagovat na tento či onen útok.
Jiné hledisko je srovnání škody hrozící z útoku a škody útočníkovi způsobené. Tomuto poměru se říká proporcionalita, jsou-li škody více méně vyrovnané. Náš zákon však takovou proporcionalitu nežádá. Způsobená škoda může být nepochybně větší než škoda hrozící. Říkejme tomu třebas disproporcionalita. Nelze však mluvit o nepřiměřenosti - to je jiné hledisko (srov. příklad z tělocvičny).
Ale i ta disproporcionalita má meze přípustnosti. Vysokoškolská učebnice je toho názoru, že "výrazně hrubý nepoměr škody hrozící z útoku a škody způsobené v obraně však může vést k závěru, že obrana byla způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená". Podle tohoto názoru ve slovech "způsob útoku" jsou obsažena dvě hlediska, přiměřenost i proporcionalita.

Navrhuje se přijmout

První můj návrh de lege ferenda je tato dvě hlediska zřetelně oddělit. Přiměřenost má být upravena tak, že je dovolen způsob obrany, který spolehlivě a bez rizika pro obránce útok odrazí. Proporcionalitu možno vyjádřit slovy učebnice, že nesmí být "výrazně hrubý nepoměr škod". Jiné učebnice tu mluví o extrémním nepoměru.
Primárním hlediskem je tu přiměřenost. Proporcionalita by měla být jen korektivem hlediska přiměřenosti. Nemůže zajisté platit bez omezení zásada formulovaná kdysi v německé nauce: "Právo v žádném případě nemusí ustoupit bezpráví". Připomeňme případ invalidního hlídače sadu a kluků na švestkách. Nesmí po nich střílet z brokovnice, ač je to jediný spolehlivý způsob obrany, který má.
Bude-li takový korektiv v zákoně uveden výslovně, přispěje to k správnému posouzení různých situací. Pokud pak někdy dojde k pochybení, bude mít obhajoba pevnou oporu pro odůvodnění svého odvolání.
S tím souvisí kritika platné úpravy a návrh de lege ferenda, jež našly výraz také v zásadách rekodifikace trestního zákona z roku 1996. Podle těchto názorů je formulace "způsob útoku" příliš úzká. Je třeba vzít zřetel i na osobu útočníka, na dobu a místo útoku. Takovéto doplnění je možné, ale podle mého mínění není nutné. Muselo by se ovšem stát demonstrativním, nikoliv taxativním seznamem okolností blíže určujících způsob útoku.

Navrhuje se odmítnout

Německý, rakouský a švýcarský trestní zákon stanoví beztrestnost, resp. snížení trestu podle volné úvahy, byly-li meze nutné obrany překročeny ze zmatku, strachu či z leknutí. I u nás je řada významných stoupenců této

úpravy, ale já k nim nepatřím a pražská učebnice trestního práva také ne. Rekodifikace z roku 1996 tuto úpravu odmítla. Argumentovalo se takto:
"Na rozdíl od úpravy platné např. v SRN - navrhovaná úprava dovoluje soudu dostatečně vzít v úvahu okolnosti, za nichž obrana probíhala, a to včetně stavu silného rozrušení obránce. Navíc pojmy "strach", "zmatek" a "úlek" nejsou zcela určité a mohly by způsobit v praxi aplikační obtíže. Nelze také vyloučit, že by k překročení mezí nutné obrany i při silném rozrušení obránce došlo úmyslně, např. i po skončení útoku (extenzívní exces), anebo sice v jeho průběhu, ale za použití zcela zjevně nepřiměřených prostředků (intenzívní exces), a pak by taková úprava byla evidentně v rozporu s podstatou a účelem institutu nutné obrany."
Podle mého názoru je hlavní slabina tohoto řešení v něčem jiném. Německý, rakouský a švýcarský zákoník dovolují jen obranu přiměřenou. Náš trestní zákon dovoluje i obranu nepřiměřenou, ba zjevně nepřiměřenou, jen to nesmí být obrana "zcela zjevně nepřiměřená". Ony tři cizí trestní zákony potřebují nějaký prostředek ke zmírnění dopadu svých přísných požadavků kladených na obránce. My takový prostředek nepotřebujeme, protože tolerujeme dost velké překročení toho, co je striktně přiměřené. Naše řešení mezí přiměřenosti je lepší než zahraniční úpravy.
Rekodifikační důvodová zpráva správně vystihla další nedostatek klauzule zmatek - strach - úlek, totiž že ospravedlňuje jakékoli překročení hranic přiměřenosti, nevelké i překročení se smrtelným následkem.
Neshledávám, že by pojmy zmatek - strach - úlek byly málo určité a že by mohly působit aplikační obtíže. Obtíže jsou však v dokazování. Vždyť to bude takřka výlučně záviset na výpovědi obránce, který je v postavení obviněného. Útočník (pokud zůstal naživu) asi nebude nakloněn ulehčit důkazní situaci své oběti. Tyto důkazní obtíže by bylo možno obejít, kdybychom vycházeli z notoriety, že každý přepadený se lekne a zpravidla je zmaten a mnohý má strach. Výjimkou by byli jen lidé, kteří prošli výcvikem u sindefendologů. Sindefendologové tvrdí, že je třeba léta trvajícího výcviku, aby člověk na útok reagoval klidně a vhodně. Ale to už by bylo jednodušší rovnou prohlásit každé překročení nutné obrany za beztrestné, čímž by její hranice ztratily smysl.
Můj druhý návrh de lege ferenda je tedy nezavádět výjimku pro zmatek - strach - leknutí.

Navrhuje se uvážit

Můj poslední návrh de lega ferenda je inspirován americkým právem. Tam se pro některé případy uplatňuje pravidlo retreat rule. To stanoví, kdy ústup (je-li bez nebezpečí pro napadeného) má přednost před obranou. V úvahu tu přicházejí zejména dvě situace: 1. útok dítěte, choromyslného, osoby jednající v omylu (a opilého?), 2. obrana se zamýšleným smrtelným následkem.
Pro situace prvého druhu se nehodí ani platná úprava nutné obrany ani krajní nouze. V krajní nouzi mohu jednat, jen když způsobený následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závaznější než ten, který hrozil. Musel bych se tedy nechat zabít od šíleného útočníka, protože v krajní nouzi jej usmrtit nesmím. Můj život má totiž - z hlediska trestní ochrany - stejnou cenu jako jeho. Nehodí se však ani ustanovení o nutné obraně. Bylo by nehumánní postupovat podle jejích zásad proti útočníkům, kteří nejsou za své činy odpovědni, když bylo možno se útoku vyhnout.
Řešení je možné dvojí: Buď v těchto případech stanovit subsidiaritu nutné obrany, tj. její přípustnost, nelze-li se útoku vyhnout jinak, anebo se spokojit beze změny zákona s řešením, jež přinesla naše nauka: Jde o krajní nouzi, protože k jejím podmínkám patří subsidiarita, ale analogicky podle ustanovení o nutné obraně (je to analogie ve prospěch, a tedy dovolená) se posoudí poměr škod.
Pro situace druhého druhu bývá pravidlo "ustoupit" omezováno několika podmínkami: 1. Ustoupit se má tehdy, kdy by jinak bylo třeba útočníka usmrtit. 2. Ustoupit je třeba, ví-li obránce, že může ustoupit bezpečně. 3. Někdy se činí výjimka pro útok ve vlastním domě. Pravidlo retreat rule nemá jednotnou podobu. Racionálním důvodem pro ustoupení je, že není nutné zabíjet, když se člověk může vyhnout nebezpečí útěkem. Racionálním důvodem pravidla "žádný ústup" je, že by se na člověku nemělo žádat, aby se uchýlil k tomu, co se jeví jako zbabělost. Zdá se, že západní státy americké Unie přijímají pravidlo "neustoupit" častěji než východní státy. Neznám však evropský trestní zákon, který by měl takové ustanovení. Návrh je proto jen na uváženou.
JUDr. ADOLF DOLENSKÝ, odborný asistent, Policejní akademie