Rusko - demografická katastrofa, či doušek naděje?

Rusko - demografická katastrofa, či doušek naděje?

"Rusko umírá a upadá do nezvratné zdravotní krize, jež může decimovat nejcennější devizu, jíž každá země světa disponuje, tedy své občany," varovali letos na svém červnovém sjezdu ruští lékaři. K 1. lednu 1997 klesl počet obyvatel Ruské federace na 147,5 miliónu. Míra úmrtnosti dosáhla loni 14,5 osoby na jeden tisíc obyvatel, zatímco porodnost pouhých devíti bodů.
Sama ruská vláda nedávno vydala zprávu, z níž plyne, že populace tu klesá ročně zhruba o milión, přičemž třetina úmrtí je registrována ještě v aktivním věku. Úmrtnost je podle zprávy v Rusku 1,6krát vyšší než porodnost a průměrný věk mužů se snížil asi na 56 roků, což je o 15 let méně, než činí odpovídající věkový průměr v západní Evropě.
Ruská vláda ve zprávě viní z rostoucí míry úmrtnosti stres plynoucí z přechodu na tržní hospodářství, alkokolismus a vysokou sebevražednost. Tím však paradoxně duplikuje argumenty, jež zaznívaly již na počátku roku 1996 v rámci předvolební prezidentské kampaně z kruhů Komunistické strany Ruské federace (KSRF) vedené Gennadijem Zjuganovem. Profesor Boris Chorev, jeden z teoretiků KSRF, tehdy napsal v listu Pravda Ruska: "Mezinárodní oligarchie nyní uskutečňuje plán snižování světové spotřeby zásob, a to prostřednictvím redukce počtu obyvatelstva, především ruského..."
Podobná tvrzení zaznívají i z ruských nacionalistických kruhů, což příliš nepřekvapuje, uvědomíme-li si, že mezi nacionalisty a imperiálně naladěnými neostalinisty vzniklo úzké spojení již v dobách Gorbačovovy perestrojky. Ideologické předvolební klišé Zjuganovových přívrženců, nepostrádající, jak je již z uvedeného citátu patrné, ani v těchto kruzích hojně užívaný motiv "světového spiknutí", měl podpořit níže uvedený graf, dokazující veskrze nepříznivý nepoměr mezi úmrtností a porodností, patrný zvláště v posledních letech.
Pokud se však obrátíme ke statistickým údajům s menší "stranickou" předpojatostí, a především v hlubším či delším časovém záběru, zjistíme, že důvody dnešní demografické situace Ruska jsou zcela odlišné. Čímž nemá být řečeno, že "šokový" přechod Ruska od "reálného socialismu" ke kapitalismu nepřináší frustrace, stresy i zvýšenou úmrtnost a menší počet narozených dětí. To, co v západní Evropě probíhalo kontinuálně a bez výraznějších "revolučních" zvratů, bylo totiž Rusku "nastoleno" prakticky stejnou revoluční cestou jako kdysi komunistická utopie.

Stalinův "Velký přelom"

V roce 1894, tedy na samém počátku panování posledního ruského cara Mikuláše II., měla tehdejší Ruská říše 122 miliónů obyvatel. O dvacet let později, tedy na prahu první světové války, dosáhl počet obyvatel 182 miliónů, což znamenalo celkový přírůstek 60 miliónů a v přepočtu na jeden rok přírůstek 2,4 miliónu obyvatel. Kdyby nedošlo v roce 1917 k revoluci, již v roce 1959 by počet obyvatel Ruska (zdůrazněme, že bez existence SSSR) musel dosáhnout 275 miliónů. Krvavý utopický experiment si však vyžádal životy zhruba 60 miliónů lidí, neboť v roce 1958 měl celý Sovětský svaz asi 215 miliónů obyvatel.
Toto tvrzení Ruského monarchistického centra v USA z roku 1958 může vyvolávat pochybnosti onou neporušenou lineárností, jež nebere v úvahu zákonitosti demografického vývoje. Čísla lze zpochybnit i tvrzením, že v minulém století převažující patriarchální způsob života ruské společnosti (a tedy vysoká porodnost především u venkovského obyvatelstva, doprovázená nezanedbatelnou úmrtností) by stěží mohl přetrvávat ve 20. století, jež přineslo nejen industrializaci, ale i urbanizaci, tedy pozvolný odtok venkovského obyvatelstva do měst. Zpochybnit však v žádném případě nelze onen prudký pád počtu sovětského (a tedy i ruského obyvatelstva), jenž následoval po převratu nazývaném Říjnová revoluce 1917.
Západní historik ruského původu Michael Heller definuje sociální (či chcete-li třídní) strukturu ruské společnosti roku 1913 následovně: Ze 139,3 obyvatele Ruska představovali dělníci a úředníci 16,7 procenta, drobní samostatně hospodařící rolníci 65,1 procenta, statkáři, venkovští "kulaci", městská buržoazie a obchodníci 15,9 procenta, na studenty, armádu a důchodce připadalo 2,3 procenta.
Významnou část obyvatelstva Ruska tedy, jak zřejmo, představovalo rolnictvo, jež navíc bylo připoutáno k půdě již nikoli nevolnictvím zrušeným v roce 1861 carovým dekretem, ale "rodovými" pouty, plynoucími z ruské tradice "občiny" (venkovského kolektivu), a tím, že hlavní "výrobní nástroj" venkova, tedy půda, se nedal přesouvat. Na rozdíl od městského proletariátu, jenž řečeno slovy Karla Marxe, nemohl "nic ztratit, leda své okovy", mohlo venkovské obyvatelstvo ztratit doslova vše včetně smyslu své existence.
Časté tvrzení, že to byl teprve Josif Stalin, kdo z rolníků, šmahem označovaných za "kulaky" učinil otroky budující v rámci gulagu "pyramidy" komunismu (nejen slavný Bělomorkanal je postaven doslova na kostech a krvi umučených miliónů vězňů NKVD), se nezakládá na pravdě. Již Vladimír Lenin v roce 1918 po zahájení tzv. rudého teroru prohlašoval: "Nutím dostatečné množství lidí pracovat s dostatečnou rychlostí tak, aby bylo možno vyrábět to, co Rusko potřebuje." Lvu Trockému pak jen prohraný spor se Stalinem zabránil v tom, aby vytvořil tzv. trudarmije (pracovní armády), do nichž by byly zcela nedobrovolně zapojeny všechny "vykořisťovatelské" třídy. Dokonce "liberál" Nikolaj Bucharin, posléze jedna z prvních Stalinových obětí, zdůrazňoval, že "jednou z hlavních restrikcí nového typu", jež přinutí k práci i dělníky, je eliminace tzv. svobody práce, tedy možnosti rozhodnout se, zda chci či nechci pracovat, což je vlastní kapitalismu.
Potlačení svobody rozhodování a "znovuzavedení" otrockého systému učinilo ze sovětského člověka, zvláště pak "chovance gulagu", nejlevnější pracovní sílu, navíc vždy nahraditelnou. Jeho "údržba" taky nevyžadovala žádnou mimořádnou péči. I v době, kdy na Ukrajině panoval hladomor a Stalin si vymyslel "zákon o klasech", umožňující trestat smrtí již dvanáctileté děti, přistižené při sběru klasů na pokosených polích, exportoval SSSR do zahraničí značnou část svého obilí výměnou za stroje a technologii.
Situace se příliš nezlepšila ani po dosud nejničivější druhé světové válce. Hlad totiž poznamenal SSSR i v letech 1946 - 1947. Tzv. zesílené normy regulovaného stravování pro podvyživené dělníky a zaměstnance poválečného Leningradu nejlépe dokazují, že argumenty Zjuganovových přívrženců jsou veskrze lživé.

Ošidnost mrtvých čísel

Nejen ruští historikové se liší v numerických odhadech lidských ztrát vyvolaných (nejen) Stalinovou kolektivizací. Je zřejmé, že skutečný počet obětí nebude již nikdy odhalen. Jestliže ještě v 60. a 70. letech tvrdila oficiální sovětská historiografie, že k žádným ztrátám tehdy vůbec nedošlo a že povyk kolem miliónů obětí je pouze "ideologickou diverzí Západu", pak v době perestrojky se ruský historik profesor I. Kurganov odvážil tvrzení, že oběťí bolševického systému (včetně obětí Velké vlastenecké války roku 1941 až 1945) bylo celkem 110,7 miliónu lidí (rozuměj obyvatel celého SSSR, nikoli jen Ruska).
Uvědomíme-li si smutnou skutečnost, že Stalin po válce přiznával pouze sedm miliónů sovětských obětí druhé světové války, Nikita Chruščov "postoupil" k číslu 20 miliónů a Michail Gorbačov až k 28 miliónům obětí boje proti nacismu, zjistíme, že přesný numerický výčet je to poslední, co bude při zkoumání následků bolševismu aplikovaného na živou lidskou společnost vyjasněno. Ještě dnes totiž odhad profesora Kurganova, dosti podobný názoru amerického znalce "Velkého teroru" Roberta Conquesta, řada ruských historiků, zvláště pak neostalinské a imperiální orientace, zpochybňuje.
Tak či onak, tvrzení o spiknutí kapitalistického Západu, jenž hodlá redukovat na minimum počet ruského obyvatelstva, aby získal kontrolu nad bohatstvím země, neobstojí. Jiná je ovšem otázka týkající se podpory, jíž se zločinnému Stalinovu režimu od Západu v případě potřeby dostávalo. Již zmíněný Michael Heller ve své knize Utopie u moci (spoluautor Alexandr Někrič) připomíná, že Spojenci ze druhé světové války (tedy Velká Británie, USA, zčásti i Francie) pomáhali orgánům NKVD při násilné repatriaci občanů SSSR a "osob s nimi srovnatelných". Od konce války do roku 1947 tak bylo za pomoci amerických, a zvláště britských úřadů k nucené repatriaci do SSSR jednotkám sovětské NKVD předáno 2 272 000 osob. Mezi oněmi "přirovnanými" osobami byli i porevoluční emigranti, kteří nikdy občany SSSR nebyli. Podle Hellera 20 až 35 procent z celkového počtu repatriovaných bylo popraveno či zemřelo. Nic to nemění na skutečnosti, že v prvních čtyřech letech po válce uprchlo na Západ 13 až 14 tisíc obyvatel SSSR. USA změnily svůj postoj vůči Stalinovu Sovětskému svazu teprve roku 1951, a tehdy zajistily běžencům z SSSR azyl.

Nové faktory pádu

Demografická krize, o níž hovoří se zděšením samo Rusko i svět, ohrožuje samozřejmě celou ruskou společnost. Nejrizikovějšími skupinami jsou však přitom nejstarší a nejmladší obyvatelé Ruska. V roce 1940 představovala aktivní část ruské (tehdy sovětské) populace 40 procent, důchodci pouhých osm procent. Nyní se poměr téměř obrátil. Důchodci se na struktuře ruské společnosti podílejí (údaje z června 1997) téměř 24 procenty, počet osob v aktivním pracovním věku poklesl téměř o polovinu. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že na důchody penzistů vydělávají ve společnosti vždy mladí, plynou z uvedené disproporce pro Rusko náznaky neblahé budoucnosti. I odsud zčásti plyne ona zadluženost ve výplatách důchodů, za niž je ruská vláda permanentně kritizována nejen opozicí.
Situace, jež charakterizuje nejmladší generace současné ruské společnosti, není o nic růžovější. Nepoměr mezi úmrtností a množstvím porodů je o to horší, že výrazně stoupá úmrtnost novorozeňat a ke slovu se hlásí choroby, jež byly pokládány za vymýcené či potlačené. Vedle AIDS, která se kvůli chronické nedofinancovanosti ruského zdravotnictví stává nejvážnějším faktorem ohrožení, je to i nárůst výskytu syfilidy, spojený mimo jiné s rozpukem téměř nekontrolované narkomanie. Pokles porodnosti plyne i z toho, že sociální nejistota, nebo naopak přílišná angažovanost v rozrůstající se ruské podnikatelské sféře nutí mladé manželské páry k vyčkávání, či odmítnutí plodit děti.
Jisté oživení, způsobené "babyboomem", jež nyní prožívá Moskva, je sice nesmělým příslibem naděje pro budoucnost, ani jedenáctimiliónová Moskva však nemůže sloužit jako "zrcadlo" celé ruské společnosti.
DIMITRIJ BĚLOŠEVSKÝ