Hýbání v Rokoku

DIVADELNÍ GLOSÁŘ

Hýbání v Rokoku

I když jsem v titulku předznamenal dění v pražském Divadle Rokoko, nemohu nezaznamenat další podnětnou inscenaci v libereckém Malém divadle F. X. Šaldy. Po Lorkově Domu Bernardy Alby se ve variabilním prostoru této scény objevil v Čechách nepříliš známý text anglického dramatika Harolda Pintera Zrada. Přeložil ho František Fröhlich a s herci libereckého divadla nastudoval režisér Petr Palouš. Nebyl by to Pinter, aby banální příběh trojúhelníku jednoho stydnoucího manželství a milostného vzplanutí nepostavil doslova na hlavu. Vypráví ho totiž od konce, od posledního setkání dvojice milenců Jerryho a Emmy (Martin Polách, Markéta Tallerová) zpět k jejich náhradnímu citovému vztahu, který utajují před manželem a přítelem Robertem (Václav Helšus). Ten ovšem téměř od začátku, od momentu prvního setkání, tuší a ví. Tři portréty životními konvencemi omezovaných lidiček. Příběh způsobem vyprávění nabývá absurdních rysů a stává se zamyšlením nikoli moralistním, nýbrž spíše vztahovým. Pohříchu je třeba dodat, že v podání herecké trojice doplněné číšníkem Ivanem Desenským (vedoucím Malého divadla), chybí režijní vklad vyprávění provokativnějšího. Princip hry na "pozpátku" s povýtce konverzačním nábojem zůstal v půli cesty.
Kolem Nevyléčitelných Christophera Duranga (překlad Helena a Lubomír Synkovi) se v Praze strhla zbytečná pře o autorská práva. Českou premiéru měla hra před třemi lety v Divadle V. Nezvala v Karlových Varech, potom se hrála v Městském divadle Brno. Od února se hraje v Divadle Rokoko a v Trávníčkově na venkovský vývoz určeném Divadle pokleslých žánrů (premiéra v Divadle u hasičů). Po pravdě řečeno, není se hádat o co, neboť Durangova hra patří k nižším patrům současné dramatiky. Nastudování v Divadle pokleslých žánrů je možné odbýt jedinou větou: Míjí se s textem hry zejména ve věkovém ukotvení všelijak neurotických postav frustrované samičky Prudence, jejího možného, avšak zatím bisexuálního partnera Bruce střeženého žárlivým milencem Bobem, dále zakomplexovaného psychiatra dr. Framinghama a senilní psycholožky Wallaceové (Olga Želenská, Tomáš Juřička, Jan Přeučil, Pavel Trávníček, Dana Syslová), předznamenává ale vržení inscenace do ještě pokleslejší pokleslosti názvem divadla. V Rokoku považuji inscenaci za součást hledání kompromisu mezi uměleckým kreditem kupř. Zdeňka Potužila a umístěním divadla na Václavském náměstí. Režisér Ondřej Zajíc má smysl pro gradování textu bulvární frašky. S ním korespondují kostýmní kreace Evy Petríkové se zdůrazněním charakteristik postav hry obuví, ale také slibné herecké výkony talentované Lucie Vačkářové (Prudence), neunavitelné Luby Skořepové (Wallaceová), teploušsky dokonalého Michala Gulyáše (Bob)...
V Rokoku ještě zůstanu, neboť ono kompromisní snažení má i kvalitativní protipól. Zdeněk Potužil se rozpomněl na dávnou inscenaci Divadla Na okraji Romeo a Julie a vymodeloval shakespearovskou variaci, kterou je možné beze studu doporučit divadelní mládeži (jí je inscenace určena především) i fajnšmekrům. Seškrtání dialogů, respektive náročného překladu E. A. Saudka téměř až na dřeň základní linie příběhu, vypuštění mnoha vedlejších postav a ponurá scéna s kostýmy, jejichž ozvláštňujícím dekorativním prvkem jsou doplňky z peří (autor Adam Pitra), to vše tvoří dobrý půdorys, na kterém pak herecky dominuje křehká, oduševnělá, spanilá Julie v podání Lucie Vondráčkové, velkého hereckého talentu příštího desetiletí (v šestnácti letech třetí ročník konzervatoře), pokud se jí ovšem podaří vzdorovat rodinné tradici, která jí zaopatřuje prostor spíše v bezduchém "šoubyznysu". Romeo Adama Nováka i alternující Julie Adély Stodolové zvládli nezkušení aktéři méně přesvědčivě, zejména v náročném přednesovém partu. Novák navíc typově patří do zcela jiné kategorie než zmužilý Romeo vítězící v šermířských soubojích nad soky. V Rokoku nicméně inscenace nanejvýš zajímavá.
ZDENĚK KŘÍŽ