Dětská práce = vykořisťování chudoby

Dětská práce = vykořisťování chudoby

"Uplynulo víc než jedno století, ale pro milióny dětí na celém světě slova Charlese Dickense jsou stejně bolestně pravdivá: "Stále se ještě tomu divím, jak jsem mohl být tak snadno zavržen v tak útlém věku. Byl jsem dítě s vynikajícími vlastnostmi a velkou pozorovací schopností, obratný, dychtivý, jemný a snadno zranitelný tělesně i duševně. Zdá se mi neuvěřitelné, že nikdo neučinil něco na moji obranu. Ani jediné, sebemenší gesto, a tak jsem se v deseti letech stal malým robotníkem..."
Většina dnešních dětí unikne údělu, který Dickens vylíčil v románu David Copperfield, zobrazujícím sociální podmínky v Anglii kolem roku 1850, ale příliš mnoho chlapců a děvčat stále musí začít vydělávat v útlém věku. Je třeba pro ně udělat něco víc nežli gesto, a Mezinárodní organizace práce (ILO) k tomu mobilizuje členské vlády."
Uplynulo přesně čtvrt století, co jsem napsal tyto řádky pro ILO Information, časopis, který jsem v Ženevě redigoval. Tehdy bylo podle odhadu ILO 43 miliónů dětí, které, jak statistici zjemněle říkají, "byly ekonomicky činné." Devět z každých deseti pracujících dětí bylo v chudých rozvojových zemích. Dřely v robotárnách, na stavbách, v dolech, sloužily v domácnostech, nádeničily na plantážích. Dohromady představovaly 3,3 procenta všech dětí do 14 let. Nejvíce jich bylo v jižní Asii (5,4 %), potom v Africe (4 %), v Latinské Americe (2,6 %), ve východní Asii (1,9), v Evropě (1,4 %) a nejméně v Severní Americe (0,5 %).

Je jich čtvrt miliardy

Mezitím čas oponou trhl. Hospodářská a politická situace ve světě se změnila k nepoznání. Ale co učinil pokrok, o němž se tolik mluví, pro zmírnění údělu pracujících dětí?
Podle letos uveřejněné zprávy ILO je dnes na světě přes 250 miliónů děti ve věku od 5 do 14 let, které musí pracovat. Asi 120 mi- liónů z nich dělá od slunka do slunka, zbytek je výdělečně činný alespoň několik hodin denně. Víc než 60 % pracujících dětí je v Asii, 32 % v Africe a 7 % v Latinské Americe. Dětská práce stále existuje v mnoha vyspělých zemích, jmenovitě v Itálii, Portugalsku, Anglii a Spojených státech. Objevuje se také v bývalých so- cialistických zemích, které přestavují ekonomiku na tržní systém.
Překvapující nárůst výskytu dětské práce má několik příčin. První z nich je demografická exploze v rozvojových zemích. Další jsou přesnější statistické údaje, které dnes má ILO k dispozici. A třetí je rostoucí vykořisťování chudoby, které je obrovské, bezostyšné, sprosté.
Téměř čtvrtina lidstva žije v naprosté bídě. Druhá čtvrtina živoří o dvou dolarech denně a často jde o hladu spát. Jsou mezi nimi nejen obyvatelé tradičně chudých zemí v Africe, Asii a Latinské Americe, ale také Rusové, Bulhaři, Rumuni, Albánci, Vietnamci, Kubánci. Postižena je i největší velmoc světa, Amerika, kde během posledních patnácti let počet naprosto chudých dětí vzrostl ze 3,5 miliónu na 6,1 miliónu.
Rozdíly příjmů jsou propastné a neustále se prohlubují. Například v Brazílii, Guatemale a Nigérii roční příjem na hlavu nejchudších obyvatel činí pouhou desetinu národního průměru, při němž lidé živoří. Ve vyspělých zemích rozdíly bijí méně do očí, ale 20 procent nejnuznějších Američanů vydělá ročně jen čtvrtinu národního průměru. V Austrálii a Anglii je roční příjem bohatých lidí desetkrát větší nežli chudých.
Statistika OSN vyvrací tvrzení, že světové ekonomice se díky globalizaci bude dařit stále lépe podle světlého příkladu asijských tygrů. Ve skutečnosti příjem na hlavu ve více než stu rozvojových zemí je dnes nižší nežli před dvaceti lety. V zemích OECD je dnes 50 miliónů lidí, kteří žijí v bídě, deset miliónů bezdomovců a 35 miliónů dlouhodobě nezaměstnaných. To před zesvětověním výroby a trhů také nebylo.
V chudé společnosti je ekonomický přínos dětí nejen vítaný, ale často zcela nezbytný k tomu, aby rodina přežila. Většina pracujících dětí odevzdává svůj výdělek rodičům. Průzkum v devíti latinskoamerických zemích ukázal, že bez dětských platů, ať již jsou jakkoli mizivé, by chudoba vzrostla o dalších deset procent. V Indii dětské výdělky tvoří čtvrtinu příjmu chudých rodin.

Reformy na účet chudých

Tam, kde ILO váhá ukázat prstem, se ruka UNICEF nezachvěje. Připisuje nárůst chudoby v posledních dvou desítiletích na vrub národní a mezinárodní hospodářské politiky. "Světová banka a Mezinárodní měnový fond reagovaly na hospodářský pokles a krizi tím, že svou pomoc váza- ly podmínkou, že státy nastoupí cestu strukturálních přeměn. Ty- to hluboké hospodářské reformy měly chudé země otevřít potře- bám globální ekonomiky, podpořit vývoz a pronikání cizího kapi- tálu, ale za cenu drastického sní- žení státních výdajů," prohlašuje UNICEF. "Velmi často byly těžce pokráceny výdaje na zdravotnictví, vzdělání, podporu výživy obyvatelstva a sociální služby, které jsou životně důležité pro chudé lidi."
Zkušenost z mnoha rozvojových zemí ukazuje, že právě chudé rodiny nesou neúměrně velkou část břemena hospodářské přestavby a že často nemají jiné volby nežli poslat děti vydělávat jakýmkoli způsobem. Například v Zimbabwe vláda zjistila přímou spojitost mezi programem strukturální přestavby a explozí dětské práce.

Povolní a bezbranní

"Kdyby zaměstnavatelé nebyli tak chamtiví a bezohlední, problém vykořisťování dětské práce by zmizel," povzdechl si jeden z odborníků ILO. Děti samozřejmě dostávají daleko menší mzdy nežli dospělí za stejnou práci. Ale tento rozdíl často nehraje tak velkou roli jako spíše skutečnost, že malí robotníci jsou poslušní, povolní, spolehliví a bezbranní. Nejsou v odborech, mohou být týráni fyzicky, nemají sílu úder vrátit.
Někteří zaměstnavatelé se hájí tím, že dětská práce je "srovnatelnou výhodou", bez níž by nemohli obstát v dnešní hrdlořezné konkurenci bez hranic. Jiní docela cynicky považují vykořisťování dětské práce za přirozenou a nutnou součást stávajícího společenského zřízení. Například indičtí velkostatkáři jsou přesvědčení, že je v naprostém pořádku, že mají své nevolníky. Jeden z nich prohlásil: "Když se dětem z nižších kast povolí, aby mohly vyšplhat nahoru, nikdo nebude obdělávat pole. Musíme je držet zkrátka, aby pracovaly."
Zpráva ILO dokazuje, že děti by mohly být všude nahrazeny dospělými dělníky a že úspory na mzdových nákladech při použití dětské práce jsou "překvapivě malé". Například v asijských továrnách na koberce, které zaměstnávají statisíce dětí, mzdové úspory mohou činit pět až deset procent. Nicméně "v podmínkách volného globálního trhu by zákaz dětské práce v jedné zemi mohl vést k tomu, že by výroba byla jednoduše přemístěna jinam, kde je ještě povolena."
Vykořisťování slabých a bezbranných dětí nejen připravuje jiné lidi o pracovní příležitosti, ale také zpevňuje okovy chudoby, neboť odsuzuje děti k celoživotní mizerně placené nádeničině. Krátkodobý přínos, který rodina má z dětské práce, je velice draze zaplacen dlouhodobou nezměřitelnou ztrátou. Předčasná výdělečná činnost připravuje děti o možnost vzdělání, a tím přenáší bídu z generace na generaci jako dědičné právo.
"Není sporu o tom, dětská práce je jedna z tváří chudoby a bude zapotřebí velkého a mnohaletého úsilí, aby vymizela úplně," prohlašuje Michel Hansenne, generální ředitel ILO. "Ale jsou tu jisté způsoby vykořisťování dětí, které jsou naprosto nepřijatelné za všech okolností. Je třeba je jmenovat, pranýřovat a bezodkladně vymýtit."

Nejhrubší formy vykořisťování

Otroctví nevymizelo. Pravda, děti nejsou nabízeny na otevřených trzích jako před 200 lety, ale jsou stále zboží, zejména v Africe a v jižní a jihovýchodní Asii, i když to vlády popírají. Velcí vlastníci půdy často kupují dětské nevolníky od svých nájemců pro práci na plantážích. Jinde zas venkovem brousí "agenti" a nabízejí rodičům peníze za děti, které pak odvezou do měst, kde dřou do úpadu ve sklárnách, podzemních manufakturách na zápalky, nebo jsou prodány pasákům. Ale nejčastěji jsou děti dány statkářům a majitelům továren jako splátka či záruka na půjčku. V případě nedobytnosti upadají do celoživotního otroctví.
V Indii jsou tyto transakce běžné jak v zemědělství, tak v průmyslu. Například indické úřady objevily továrnu na koberce v Utah Pradeshi, kde zotročené děti byly drženy v klecích, bity a nuceny pracovat 20 hodin denně.
Obchod s "dětským masem" je sprostota, která je nesmírně rozšířená a vynáší astronomické částky. Několik mezinárodních pašeráckých sítí dodává děti z jižní a jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky na sexuální trh hlavně do Spojených států, západní Evropy a arabských zemí středního východu. Východní Evropa není ušetřena. Ruská, ukrajinská, běloruská a rumunská děvčátka jsou podloudně dopravována do západoevropských velkoměst. Dětská prostituce je na vzestupu také v Africe.
"Komerční sexuální vykořisťování je jednou z nejbrutálnějších forem násilí páchaného na dětech," prohlašuje ILO. "Dětské oběti trpí fyzickým, psychickým a citovým zneužitím, které je poznamenává a zkracuje jim život."
Vykořisťování, násilí a sexuální zneužívání je také údělem nespočetných miliónů obětí, které slouží v domácnostech jako děvečky pro všechno. Téměř každá bohatší rodina v rozvojových zemích má dětské služebníky. Například v Indonésii se jejich počet odhaduje na pět miliónů. V Brazílii 22 procent pracujících dětí slouží v domácnostech. Ve Venezuele 60 procent pracujících děvčátek ve věku od 10 do 14 let jsou služky. Pracovní doba dětských služebníků je velmi dlouhá. Obvykle začíná před sedmou hodinou ranní a končí o půlnoci. Průzkum ILO ukazuje, že v mnoha zemích většina služebnictva jsou děvčátka od 5 až do 13 let.
Děti pracují v zemědělství všude na světě a často za velmi nebezpečných podmínek. Přicházejí do styku s prostředky na hubení hmyzu a plevele a jinými chemikáliemi, které škodí jejich zdraví mnohem více nežli dospělým osobám. Otrava z chemikálií způsobuje daleko větší úmrtnost dětí zaměstnaných na plantážích v jihovýchodní Asii nežli malárie, tetanus, dysenterie, obrna a černý kašel dohromady.
Desetiletí a mladší horníci kopou v nízkých štolách v dvanáctihodinových šichtách v malých, málo výnosných dolech v Africe, Latinské Americe a Asii. Dřina ochromuje jejich fyzický vývoj, prach, plyny a výpary jim způsobují dýchací potíže, z nichž se může vyvinout asbestóza a rakovina.
Dětská práce ve sklárnách a keramických závodech je nejvíce rozšířena v Asii. Děti tam dělají v malých prostorech, špatně osvětlených, nevětraných místnostech, v pětačtyřicetistupňovém vedru, nebo u pecí, z nichž sálá žár 1800 stupňů Celsia. Seznam nemocí, kterými platí za pár těžce vydřených rupií, se čte jako litanie, či spíše obžalovací spis nelidskosti.

Zacílit, ale čím?

Zpráva ILO prohlašuje se zdrženlivostí, jež je této organizaci vlastní, že "problém dětské práce je obrovský", a že "potřeba jednat je velice naléhavá. Ale kde začít?"
ILO navrhuje, aby "světové společenství dalo najevo své odhodlání postupovat solidárně tím, že přijme mezinárodní úmluvu, která zakáže všechny nejhorší formy dětské práce". To znamená otroctví, nevolnictví, obchod s dětmi, dětskou prostituci a zaměstnávání dětí v nezdravých a nebezpečných podmínkách. ILO chce, aby vlády vytvořily akční program s cílem odstranit práci dětí do dvanácti let.
"Musíme zacílit nesnesitelné," prohlašuje Michel Hansenne. Zacílit - tož ano, ale čím vypálit? V arzenálu ILO jsou jen slova. Může přijmout mezinárodní úmluvy. Může kritizovat země, které je neplní, když je podepíší. Může je dát na černou listinu. A vládám těchto zemí zas může být ILO ukradená. Když je bude příliš obtěžovat, mohou jednoduše úmluvu vypovědět. ILO nemá houfnici v podobě postihu. Ba ani bič, kterým by mohla prásknout. Proto vznikla myšlenka o spojení mezinárodního obchodu a lidském zacházení s dělnictvem, především pracujícími dětmi. Myšlenka dostala nálepku "sociální doložka" a mělo se o ní jednat na vrcholné schůzce Světové obchodní organizace (WTO) loni v prosinci v Singapuru. Generální ředitel ILO Michel Hansenne měl už letenku v kapse, když na protest půl tuctu asijských a afrických vlád, musel jeho protějšek z WTO, Renato Ruggiero, pozvání zrušit. WTO smetla ochranu dětí a dělníků pod koberec s tím, aby se těmito problémy zabývala ILO. Kde není politická vůle, ani smrt nebere.
A tak zástupci vlád, odborů a zaměstnavatelů budou jako před čtvrt stoletím zase jen skloňovat dětskou práci v mnoha jazycích ve všech pádech. Zase budou unisono odsuzovat vykořisťování dětí a dušovat se, že se s ním musí skoncovat. V červnu roku 1972 Mezinárodní konference práce připravila klíčovou úmluvu 138, jež měla "mobilizovat členské země, aby bezodkladně skoncovaly s dětskou prací, být vzorem pro moderní zákonodárství a soustředit větší pozornost na ochranu dětí," jak jsem tehdy napsal. Čte se to dnes jako epitaf zmarněných nadějí.
Ach, kdyby se ušlechtilé úmysly plnily tak snadno, jak se dají na papír, byly by z kapliček chrámy a z pastoušek paláce!

JAN VĺTEK, Ženeva