Svět, který odchází s koncem století

Svět, který odchází s koncem století

Ptal se mne nedávno přítel, jak se dívám na blížící se konec století a druhého milénia a co si myslím o těchto dvou uplynulých obdobích.
Inu, s tím tisíciletím mám potíže. Je to sakra dlouhá doba a my žijeme na jeho poměrně krátkém konci. Se stoletím je to poněkud jednodušší, ač ne tak úplně. Na jeho počátku ještě vládli František Josef a královna Viktorie. Kdo z nás je pamětníkem první světové války nebo vzniku Československé republiky? Pro koho z nás - pokud není historikem - znamenají něco jména Baldwin, Pilsudski nebo Matteotti? A že bychom naše století nazvali stoletím Adolfa Hitlera, jehož tisíciletá říše, ač nadělala tolik zla, trvala všeho všudy dvanáct let?
Tak jsem příteli odpověděl: Budeš se možná divit, ale pokud jde o Velkou Británii, uvedu malou skupinku lidí, kteří pro mne nějak ztělesňují uplynulé období. Jsou to především dva Skotové, kteří nedávno zemřeli, a skupina pěti neobyčejně různorodých sester z Anglie, z nichž dvě jsou dodnes mezi námi. Všech sedm pochází z řad aristokracie a každá tato postava ztělesňuje pohnutou dobu, kterou jsme nějak souběžně s nimi prožili.

Fitzroy Maclean

Začnu tedy prvním z mužů, šéfem prastarého klanu Macleanů z divoké skotské vysočiny, který prožil značnou část našeho století neobyčejně zajímavým způsobem.
Miloval rodnou půdu, na níž se narodil, ale zároveň toužil po světě. Jako mladý muž z dobré rodiny se vydal na diplomatickou dráhu. Po krátkém začátku v Paříži požádal o přeložení do Moskvy. Tam se stal rychle jedním z nejlepších západních znalců Sovětského svazu. Cestoval po této zemi křížem krážem, hovořil plynně rusky a dostával se do četných míst a krajin Stalinovy říše, kam se nesmělo. Jako oficiální pozorovatel byl také přítomen politickým procesům a napsal o nich reportáž, při jejíž četbě se tají dech.
Když Molotov a Ribbentrop uzavřeli německo-sovětskou dohodu, Maclean tušil, že to znamená válku. Odešel z diplomatické služby a dal se na vojnu: V Invernessu vstoupil do skotského pluku The Camerons. Začal jako prostý vojín a skončil jako brigádní generál.
Hodnosti nedosáhl díky šlech- tickému původu, ale za to, že byl jedním ze spoluzakladatelů slavného SAS (Special Air Service) a že se jako jeho člen zúčastnil několika zvláště odvážných akcí. Sehrál například vynikající úlohu při odvážném výpadu za Rommelovu přední linii v arabském přestrojení.
Fitzroy Maclean měl odvahu v krvi: Pocházel ze šesti generací vynikajících vojáků, jeho rodokmen sahal až do 13. století a z jeho dávných předků vynikal například legendární hrdina s krásným jménem Gillen od Válečné Sekery (Gillean - of the Battle-Axe).
Sir Fitzroy Hew Maclean of Dunconnel, baronet, rytíř nejvyššího skotského řádu - bodlákového - CBE (Commander of theBritish Empire), voják, politik, dobrodruh, diplomat, spisovatel a náčelník klanu zemřel v červnu 1996 ve věku 85 let. Vešel sám do literatury a do mezinárodního povědomí tím, že se chtě nechtě stal jakýmsi prototypem nepřekonatelného hrdiny: Jeho přítel Ian Fleming si ho podle vyprávění přátel "vypůjčil" jako předlohu pro Jamese Bonda.
Fitzroy sám o tom nikdy nemluvil. Naopak. O britské špionážní službě řekl s despektem, že to je "byrokratické hnojiště plné přestárlých skautů".
V prvních letech po druhé světové válce napsal na základě svých zkušeností jednu z nejpoutavějších autobiografií našeho století: Eastern Approaches.
Nejpozoruhodnějším, a snad nejobtížnějším úkolem za války bylo jeho poslání v Jugoslávii. To, že si Churchill jako svého emisara vybral právě Macleana, bylo pro britského ministerského předsedu typické. Vycítil, že to bude ten správný muž v tak složité a nebezpečné situaci: nebojácný, inteligentní, voják a politik tělem i duší, a k tomu ještě také trochu dobrodruh. Poté, co Maclean seskočil s padákem na Balkán, měl jeden hlavní úkol: Zjistit, kdo bude spolehlivějším vojenským spojencem Británie: královský generál Mihalovič a jeho četníci, nebo komunista Tito a partyzáni. Zároveň měl zjistit, do jaké míry je Tito závislý na Sovětech. Úkol Maclean splnil. Zůstal u Tita jako Churchillův osobní zástupce, organizoval vojenské dodávky, taktickou a strategickou spolupráci. A dokázal vytvořit do té doby něco nevídaného: přátelství britského konzervativce s jugoslávským komunistou. Maclean i Churchill se shodli, že Tito bude spolehlivým spojencem.
Po válce se Fitzroy vrátil do politiky jako konzervativní poslanec. Oženil se s Veronikou, dcerou 16. lorda Lovata, a usadil se na rodinném sídle ve Skotsku. Stal se členem britské delegace v NATO a členem Evropské rady, ale hlavně miloval svou funkci jako dědičný vůdce klanu Macleanů. I během studené války cestoval často do SSSR a Jugoslávie, kde mu Tito daroval na Korčule dům. Když vypukla občanská válka, jel s Veronikou nákladním autem se zásobami do Sarajeva. To už mu bylo kolem osmdesáti let a trpěl těžkou artritidou. Ještě nedlouho před svým skonem plánoval cestu do Afghánistánu. Když Gorbačov poprvé přijel do Británie, platila jeho první osobní návštěva Fitzroyovi.
Při tom všem zůstal Maclean skromným, ale hrdým Skotem. Na svém statku zařídil hotel a hospodu, kde osobně čepoval whisky vlastní výroby. Zemřel tedy, chcete-li, jako hospodský.

Simon Lovat

Fitzroyova manželka Veronika pochází z prastarého katolického rodu Lovatů, o němž mi kdysi řekl Sir Cecil King: "Fraserové z Lovatu mají své sídlo v tak pustém místě skotských hor, že si dokázali zachovat svou římskokatolickou víru i v dobách nejbojovnější protestantské reformace."
Od dávných časů je historie tohoto rodu úzce spjata s dějinami Skotska i Británie. Dávný předek, Simon Fraser, zvaný The Patriot (Vlastenec), byl na příkaz anglického krále Edwarda I. odvlečen do Londýna a v Toweru brutálně popraven. Jiného předka jménem Simon stihl v roce 1745 při nezdařilém pokusu o návrat rodu Stuartů na trůn podobný osud. Ač starý a nemocný, byl odsouzen k smrti a sťat.
Můj druhý britský představitel našeho století se rovněž jmenoval Simon Fraser. Do vědomí současníků se tento 17. lord Lovat - jeho přátelé mu říkali Shimi - na věky vryl fotografií, která ho zachytila, jak v plné polní a v doprovodu skotského dudáka vstoupil v Den D na půdu Francie.
Shimi Lovat se stal vynikajícím vojákem. Lidé ho zařadili do řad národních hrdinů jako Robina Hooda nebo Roba Roye. Bojoval v přepadových oddílech (Commandos), velel řadě odvážných akcí, jako například útoku na Lofotských ostrovech v roce 1941, kde se mu podařilo potopit 12 nepřátelských lodí, zničit několik továren a velké sklady paliva. O rok později se podobným způsobem vylodil v Boulogni a pak při odvážné akci u Dieppe vyřadil mimo jiné silnou baterii německých děl. V červnu 1944, již v hodnosti brigádního generála, se vylodil v čele přepadové brigády v Normandii.
Asi se ptáte, proč jsem si vybral jako představitele naší doby právě takového člověka a řeknu vám přímo: Protože za dalších sto let takoví lidé ani ve staré Anglii, ani v romantickém Skotsku už nebudou.

Sestry Mitfordovy

Jejich jméno pochází z drobné vesničky Mitford v severní Anglii. Tam měla rodina po tisíce let své sídlo. Tuším, že v 19. století se její členové stali lordy se jménem Redesdale. A byl to druhý Mitford s tímto šlechtickým titulem, který se stal otcem šesti sester se jmény Nancy, Pamela, Diana, Unity, Jessica a Deborah a jediného syna jménem Tom.
Jsou to sestry, jimiž se chci zabývat, protože v jejich životech se jakýmsi zvláštním způsobem zrcad- lí a zčásti i konzervuje to, co se v našem pomalu končícím století dělo. Nejstarší Nancy se stala vynikající anglickou spisovatelkou, která ve svých románech s dávkou humoru zachycuje dnes již téměř nepředstavitelný život šlechtické rodiny ke konci minulého a v první polovině 20. století. Její zčásti autobiografický román The Pursuit of Love - vydaný v roce 1945 - se rychle stal bestselerem.
Diana, v prvním manželství žena příslušníka bohaté pivovarnické rodiny Guinnesů, se záhy stala milenkou šéfa britských fašistů Sira Oswalda Mosleye, jehož manželka z rodiny významného britského státníka lorda Curzona těžce onemocněla. Když vdovec Mosley a Diana v roce 1936 uzavřeli sňatek, poslal jim Hitler kytici.
Třetí sestra, Unity, se dokonce do Hitlera až po uši zamilovala. Jezdila za ním pravidelně do Německa a viděla v něm nejgeniálnější osobnost našeho století. Její slepý obdiv šel tak daleko, že se pokusila o sebevraždu, když Británie vyhlásila Německu válku. Pokus se jí nezdařil a po výstřelu žila jako mrzačka ještě několik let. Zemřela v roce 1947, dva roky poté, co její bratr Tom jako britský důstojník padl v Barmě.
V době, kdy se Unity kamarádila s nacisty, stala se její sestra Jessica socialistkou, a později dokonce komunistkou. I tato Mitfordová brala své přesvědčení nesmírně vážně. Lidé, kteří ji znali, říkají, že to byla revolucionářka, která hovořila až do své smrti s přízvukem šlechtičny a chovala se v souladu se svou šlechtickou výchovou. Ale šla do Španělska, aby v řadách mezinárodních brigád bojovala proti Frankovi. V tom ji podporoval její první muž, Esmond Romilly, s nímž se v roce 1939 vystěhovala do Ameriky. Esmond se tam přihlásil do kanadského letectva a padl v listopadu 1941. V roce 1943 se Jessica podruhé provdala. Sestra Hitlerovy obdivovatelky si vzala za manžela Američana maďarsko-židovského původu Roberta Treuhafta. Ten vystudoval práva na Harvardu a v období tzv. MacCartismu se účastnil boje za občanská a lidská práva. Jessica vynikla v USA jako spisovatelka a publicistka. Vydala řadu úspěšných knih, mezi nimi autobio- grafickou Hons and Rebels. V ní s dávkou humoru líčila, jak se svými sestrami a bratrem vyrůstala na zámku lorda Redesdalea. Vystupovala s úspěchem i v americké televizi. Diváky fascinovala typicky anglickou aristokratickou mluvou a aristokratickým (typicky neamerickým) chováním v kombinaci s radikálním levičáctvím.
Když jí její sestra Diana, žijící po válce v Paříži, nabídla, že seznámí jejího syna Benjiho s Francií, Jessica pozvání obratem zamítla s typickými slovy: Nepřála by si, aby se z jejího syna "stalo stínítko".
Ostatně stojí za to se ještě k Dia- ně vrátit. Od konce války, kterou s manželem prožila v britské internaci, žije v pařížské elegantní čtvrti v přepychovém domě s typickým (pro ni a sira Oswalda) názvem de la Gloire. Tu a tam píše dopisy do londýnských novin, z nichž téměř pravidelně čiší její přesvědčení, že největším géniem našeho století byl Adolf Hitler. Když syn jejího zesnulého muže z jeho prvního manželství, vynikající anglický romanopisec Nicholas Mosley, napsal a vydal upřímný a pravdivý životopis svého otce, přerušila s ním Diana veškeré styky.
Inu, tato "noblesní" Angličanka je snad jedinou dnes ještě žijící hluboce přesvědčenou nacistkou, ačkoliv z dokumentů zveřejněných britským státním archívem po válce vysvítá, že se Diana chtěla soudit s londýnským listem Sunday Dispatch, protože napsal, že svého syna učila zdravit Heil Hitler. A v londýnském vězení Holloway Prison řekla jednomu zaměstnanci o fašistech, mezi nimiž se pohybovala, že "byli báječní, ale já teď s nimi nejsem".
Deborah, další z mitfordských sester, zůstala svému původu věrna. Dobře se provdala za příslušníka rodiny Cavendishů a stala se tak vévodkyní z Devonshiru. Žije v hrabství Derbyshire v obrovském zámku zvaném Chatsworth mezi nepředstavitelným bohatstvím krásných a cenných obra- zů a soch z celého světa, histo- rického anglického nábytku roz- místěného v komnatách a sálech, v nichž by se - co se prostoru týká - dalo bruslit.
Je zajímavé, že se radikálně levicová Jessica, která loni v kalifornském Oaklandu zemřela, a její sestra Deborah, každým coulem šlechtična, až do konce výborně snášely, rozuměly si, navštěvovaly se a bavily.
Asi si položíte otázku, proč jsem jako představitelky 20. století ve Velké Británii vybral právě sestry z rodu Mitfordů.
Inu proto, že se v životě těch- to tak různorodých sourozenek zrcadlí toto století. Když Jessica a Diana ještě jako mladice žily doma, zdobila jedna z nich svůj pokoj podobiznou Hitlera a druhá si na zeď pověsila obraz Stalinův.
Ale vybral jsem je hlavně i proto, že za deset let s tímto naším stoletím zmizí i ten prazvláštní svět, v němž se sestry narodily.

BEDŘICH ROHAN, Londýn